10a – MALBA NEBO PŘEMALBA?

IKONOGRAFIE maleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb		IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 10. část (a). Petr Šimík – 23.12.1999
10. část (a) – Malba nebo přemalba? – pokračování
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Ikonografie 3. pásu maleb – část 10a: Malba nebo přemalba?

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

Střevíce a mošna mohly být součástí i původní malby představující Rostislava a Konstantina s Metodějem. Podle Kosmova líčení by se mělo jednat o lýčené střevíce, které si Přemysl odnáší sebou, aby jeho potomkům navždy připomínaly, „odkud vzešli“, a měly být potom dokonce snad chovány na Vyšehradě (Přibík Pulkava z Radenína: Kronika česká, 1374).

V mošně měl mít uložen chléb a sýr, kterými počastoval Libušino poselstvo. Podle hypotézy J. Zástěry (1990, s. 80), který v oráčské scéně spatřoval krále Sáma a biskupa sv. Amanda, střevíce, v tomto případě kožené, měly symbolizovat cestování a mošna byla potřebná k uložení peněz, cenností nebo vzácného zboží (franský kupec Sámo). Pro Konstantina a Metoděje se zde na první pohled nabízí podobný výklad. Střevíce, po skončení své dlouhé pouti z Konstantinopole, konečně „pověsili na hřebík“, resp. na větev společně s mošnou, ve které přinesli dary pro Rostislava od byzantského císaře Michaela III. Ale nebude to asi verze nejsprávnější.

Střevíce a mošna podle Kosmy a podle J. Zástěry.

Střevíce a mošna zavěšené na stromě zcela vpravo.

Za pluhem stojí král-oráč Rostislav (uprostřed) s Konstantinem a Metodějem po svém boku.

„Toť jsou dvě olivy a dva svícnové“ (Zj 11, 4), od nichž byl svrchu řečený král poučen o cestě Boží ... (legenda Beatus Cyrillus). Dva stromy jsou také vyobrazeny vlevo a vpravo od ústřední trojice.

Mnohem logičtější se jeví střízlivější výklad, že i v případě střevíců a mošny se jedná o křesťanské prvky, neboť jsme v křesťanské kapli. V 5. části práce jsem již poukázal na „přilbu spasení“ sv. Václava (Ef 6, 17). Také na „štít víry“ (Ef 6, 16), „kterým se uháší všecky šípy ohnivé nešlechetníka toho (pána temnosti věku tohoto)“ i na „kopí Ducha svatého, jež je slovo Boží“ (Kristián kap. 6, Ef 6, 17), kterými je opatřeno všech 27 knížat, nepochybně tedy knížat křesťanských. Proto i ve scéně jim předřazené se musí jednat o křesťanskou symboliku. A její součástí jsou i zmíněné střevíce zavěšené vedle mošny na stromě – i tento motiv musíme hledat v Bibli (Ef 6, 15): „A obuté majíce nohy v hotovost k evangelium pokoje“ (dle kralického vydání), resp. „obuti k pohotové službě evangeliu pokoje“ (ekumenický překlad). Také mošna, do níž Kosmas P ps_orb1u.jpg (6684 bytes)

řemyslovi vložil chléb a sýr, v sobě skrývá křesťanskou symboliku. Sloužila původně Konstantinovi a Metodějovi k uložení Písma, které v této scéně král-oráč Rostislav patrně držel v dříve „chybějící čtvrté ruce“ (neboť tato dvojice měla před odstraněním přemaleb jen tři ruce, viz také Zapůjčená ruka). Vždyť potravou všech věřících je nejen chléb, ale především slovo Boží, tzn. Písmo – „dar duším nikdy se nekazící“, „slovo, jež krmí lidské duše“ (Proglas). Po přednesení žádosti poselstva krále Rostislava byzantskému císaři, Konstantin, kterému to zjevil Bůh, ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo, a tak dále. Císař jej pak společně s bratrem Metodějem i s mnohými dary poslal na Moravu. Písmo neboli Boží zákon mohlo být, vedle již zmíněného královského diadému a nejspíš i liturgického kalichu, dalším z darů od byzantského císaře Michaela III., které králi Rostislavovi do Znojma přinesli oba věrozvěstové – císařovi vyslanci (viz také příloha Kniha).

Údajné lýčené střevíce a mošna pohana Přemysla jsou ve skutečnosti křesťanské symboly.

Po odstranění přemaleb se u pasu krále Rostislava objevila jeho levá ruka obrácená dlaní vzhůru. Při přemalbě asi v roce 1134 byla potom překryta lemem pláště a nahrazena pravou rukou vedle stojícího Metoděje. Foto v UV světle pořídil restaurátor ak. mal. František Sysel (1999).

Na základě analogií se můžeme domnívat, že král-oráč Rostislav původně v levé ruce držel asi knihu – Písmo. Viz příloha: „Kniha“.

Z listu byzantského císaře Michaela III. králi Rostislavovi: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým náro- dům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filozofa. Nuže přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání, a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“ (Život sv. Konstantina-Cyrila, kap. XIV).

Dopis byzantského císa ře moravskému králi.

Jaroslav Kolár: Středověké legendy o českých světcích, Praha 1998, s. 36-37.

Jestliže jsme ve 3. části práce přinesli vysvětlení křesťanské symboliky pluhu v oráčské scéně (Iz 2, 4-5) (viz příspěvek K. Honzkové na stránce NÁZORY), můžeme podobně vysvětlit i souvislost s knihou – Písmem v Rostislavově ruce (Iz 2, 3). Pokud postava po Rostislavově levici – patrně Metoděj – Rostislavovi něco předává nebo již předala (viz obr. vpravo výše), pak je to kniha, nikoliv plášť, do kterého by jej měla dokonce oblékat, jak se podle Kosmova textu (I, 7) snaží malby otrocky, a proto i bezúspěšně, vyložit někteří odborníci:
moravský král Rostislav uvádí byzantskou misii na Moravu

moravský král Rostislav uvádí byzantskou misii na Moravu

král-oráč Rostislav, zakladatel mocné dynastie Přemyslovců

„Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na bujného oře ...“. Přitom z maleb samotných je zřejmé, že sem, na místo posvátné orby, král Rostislav již v tomto plášti „na bujném oři“ přijíždí v čele družiny jezdců na koních – viz detail jeho pláště na akvarelu Mořice Trappa z roku 1862 vlevo. Srovnej totožný vzor na lemu pláště krále-oráče Rostislava vpravo. Předávána je tedy kniha – Písmo, Boží zákon (viz foto F. Sysla výše), pro což lze najít i dostatek analogií po celé Evropě (např. VDZKČ I., 1999, s. 379, 391, 578, 597). Viz také samostatná příloha KNIHA, kde jsou uvedena analogická vyobrazení postav s knihou v levé ruce (Zj 5, 9).

Otázkou zůstává, s jakou důkladností byla kniha v roce 1134 vymazána a zda dnes, po všech přemalbách a jejich následném odstraňování, bude vůbec možné po ní zachytit ještě nějakou stopu.

Král Rostislav jako vedoucí jízdní družiny (vlevo) je vyobrazen i v následné scéně – jako oráč (vpravo). Vždy je oblečen do téhož pláště. Dokazuje to stejný vzor na jeho lemu:

Jestliže byl oráč také „obut v královskou obuv“, naráží zde Kosmas (I, 7) zřejmě na Rostislavův královský titul, neboť v předchozí kapitole Libušini poslové-sedláci oslovují Přemysla pouze jako knížete, soudce, správce, obránce a pána. Libuše mohla poslat Přemyslovi koně i „knížecí roucho“, ale kde by vzala „královskou obuv“? „Královská obuv“ proto nemůže příslušet Přemyslovi, ale králi-oráči Rostislavovi. Teoreticky bychom snad mohli uvažovat i o symbolickém dědictví po králi Sámovi – prvním vyobrazeném panovníkovi v následné řadě postav se štítem a kopím s praporcem. V každém případě můžeme tuto Kosmovu narážku považovat za jeho další nenápadné „sdělení mezi řádky“.

Královská obuv (?) Přemysla Oráče. Kosmas patrně znal jména panovníků vyobrazených v rotundě.

Kristovo vítězství nad antikristem (Zj 19, 11-13).
(11) A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý,
neboť soudí a bojuje spravedlivě.
(12) Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám.
(13) Má na sobě plášť zbrocený (skropený, očištěný Kristovou) krví a jeho jméno je Slovo Boží.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).
Srovnej s obrazem vedoucího jízdní družiny v plášti na bílém koni. Představuje velkomoravského krále Rostislava, který uvádí na Moravu byzantskou křesťanskou misii Konstantina a Metoděje přinášející sebou Písmo – slovo Boží – napsané hlaholicí v jazyce srozumitelném Moravanům a Slovanům.
Pavlův dopis Židům (Žd 4, 12):
(12) Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Nejspíš proto žádný z knížat ani na dalších vyobrazeních není vybaven svým základním atributem – mečem. Na tuto pasáž z Pavlova dopisu Židům poukazuje vedle Izajášova proroctví (Iz 2, 4-5) K. Honzková (2002). Křesťanská symbolika maleb včetně tzv. „Přemyslovské scény“ je tak plně potvrzena.
Jezdec v plášti na bílém koni v čele družiny současně popírá možnost, že by malby mohly vzniknout podle Kosmova textu či jiné verze přemyslovského mýtu, v níž je kníže nalezen pomocí „věštného koně“. Důkaz najdete na stránce Bořivojův moravský původ – 3. část.
Po tomto úvodním obrazu maleb 3. pásu pak následuje již výše popsaná oráčská scéna.

Kristovo vítězství
nad antikristem
(Zj 19, 11-13).

S Konstantinem a Metodějem přichází na Moravu Slovo Boží. Jejich misii uvádí na Moravu král Rostislav v plášti na bílém koni.
Zřejmě proto Kosmas mluví „o královské obuvi“ (I, 7), i když Přemysla sobě Čechové zvolili pouze za knížete, soudce, správce, obránce, pána (I, 6).

Viz Karla Honzková (2002) v rubrice NÁZORY: „Oráčská scéna ve slovech“.

Konstantin, který, jak praví legenda Beatus Cyrillus (1063), „pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií“, pak stojí po pravici krále Rostislava přímo za pluhem. Zde můžeme zřejmě také najít paralelu: „oráčova mošna a zrní k setbě“ a „mošna Konstantina a Metoděje, ve které přinesli Rostislavovi Písmo“. (Srovnej např. také 69. verš Konstantinova předzpěvu ke slovanskému překladu Čtveroevangelia níže). Není vyloučeno, že tato legenda byla kromě Kristiána inspirována také znojemskými malbami. Pozice obou věrozvěstů na obraze ve Znojmě odpovídá zvyklosti, jak byli zobrazováni i jinde (např. v Menologiu Basilea II. nebo v podzemí či v nartexu baziliky sv. Klimenta v Římě – viz detail).

Setba semen z proroků a evangelií.

Oldřich Králík:
Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969, s. 218.

Můžeme tedy na závěr konstatovat: „Křesťanský král Rostislav připravil půdu (orba) pro další šíření (střevíce) evangelia pokoje (meče překované na radlice) mezi Moravany a Slovany (mošna – setba) ve slovanském jazyce (Písmo – Slovo Boží) pozváním byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje“, kterým autor námětu vyhradil nejčestnější místa po Rostislavově boku a současně nad obrazem Narození Ježíše Krista (ve 2. pásu).

Výklad a smysl oráčské scény.

J. Frolík-Z. Smetánka (1997, s. 142, 174): V roce 1928 byly znovu otevřeny hroby s pozůstatky prvních pražských biskupů v chrámu sv. Víta. Poskytly soubor pozoruhodných, i když fragmentárně dochovaných nálezů, většinou původně označujících biskupský status (berla, střevíce, nůžky).
Např. střevíc z tkaniny z hrobu biskupa Šebíře (†1067) nebo kožené střevíce biskupa Menharta (†1138). Viz N. Bažantová: Restaurování pontifikálních střevíců pražského biskupa Menharta, Památky a příroda 1, 1991, s. 25-27.

Střevíce označují biskupský status.

Poznámka: Protože v kupoli nalézáme starozákonní i novozákonní motivy vedle sebe (cherubové-serafíni × čtyři živé bytosti, evangelisté) a podobně také v apsidě (jména proroků × Kristus v mandorle, P. Maria, sv. Jan Křtitel, symboly čtyř evangelistů, 12 apoštolů), lze to chápat i jako jakýsi „návod k použití“ autora námětu maleb určený pro návštěvníky kaple. Ve smyslu tohoto „návodu“ bychom pak měli i pro význam symboliky ostatních maleb v hlavní lodi (jezdecká družina, oráčská scéna, chronologická řada panovníků, donátoři) hledat vysvětlení jak ve Starém (Iz 2, 3-5), tak především v Novém zákoně (Zj 19, 11-13; Ef 6, 10-17; Žd 4, 12; Zj 19, 7-8; Zj 21, 2, 9 a 27), nikoliv v Kosmových pohanských mýtech. Srovnej výše se „setbou semen z proroků a evangelií“ (Beatus Cyrillus).
Střevíce i mošna jsou běžnou potřebou apoštolů (Mt 10, 10; Mk 6, 8-9; L 9, 3).

Vysvětlení hledejme v Bibli, ne v pohanských mýtech.

Legenda Beatus Cyrillus.

Život sv. Metoděje (kap. VII.): „Když po mnohých dnech odcházel Filosof na soud boží, řekl svému bratru Metoději: »Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu, a já jsem skončil svůj den a padám na líše. Ty pak miluješ velmi horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení. Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?«“. (Jaroslav Kolár: Středověké legendy o českých světcích, 1998, s. 54; převzato z publikace J. Vašica: Literární památky epochy velkomoravské, 1996).
V doslovném překladu z němčiny úvodní věta zní: „Hle, bratře, sdíleli jsme společný osud a pluh jsme tlačili do stejné brázdy ...“ (viz NÁZORY: K. Honzková 2002 – „Býk – symbol apoštolů“).
V jednom případě jsou oba bratři přirovnáváni k býčímu souspřeží, ve druhém případě ke dvojici oráčů.

Staroslověnská legenda Život sv. Metoděje (VII).

„Býk – symbol apoštolů“.


Zobrazení orby v rukopisech z 9. a 11. století.

Orba v kalendáři s ilustracemi prací (vlevo), 9. století, Národní knihovna, Vídeň.
Vesničan pracující na poli (vpravo), řecký rukopis z 11. století, Národní knihovna, Paříž.

Asi bychom si měli položit otázku, proč se překlad Izajášova proroctví (Iz 2, 4) v Bibli kralické vyhýbá pojmu „radlice“ a používá „motyky“, proč se překlad Života sv. Metoděje (VII) vyhýbá pojmu „pluh“ či „orba“, když jasně cítíme, že ve větě „... my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu ...“ zřetelně chybí. Jako kdyby se čeští překladatelé těmto pojmům vyhýbali záměrně snad v přesvědčení, že jsou již navždy spojeny s mytickým pohanem Přemyslem a nemají proto v křesťanské symbolice místo.

Brázdu nelze táhnout za sebou jako pluh, ale je možné ji vytvá- řet = orat. A čím? No přece pluhem, radlicí Božího slova.

Přirovnává-li autor Života sv. Metoděje (VII) oba věrozvěsty, apoštoly Moravanů a Slovanů, k souspřeží či k oráčům, má tím zřejmě na mysli těžkou práci (orba), kterou museli vykonat na poli šíření křesťanské víry mezi Slovany. Také rolník musí nejdříve těžce pracovat, než sklidí úrodu (2Tm 2, 6). Jeho práce má smysl, pokud je dokončena: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (L 9, 62). Podle Kosmy Přemysl svoji „orbu“ nedokončil. Byl povolán „od pluhu“ na stolec. Zatímco král-oráč Rostislav a oba věrozvěstové byli naopak povoláni „k pluhu“. A jak víme z pramenů, svoji práci také dokončili.
Srovnej příspěvek K. Honzkové v rubrice NÁZORY: Oráčská scéna ve slovech „4. Býk – symbol apoštolů“.
bos, bovis (lat.) býk i vůl
Protože Židům Bůh zakázal kastraci býčků – „jsou porušení, mají vadu“ (Lv 22, 25n) – jedná se vždycky o býky, přestože se někdy vlivem latiny objevuje i překlad „vůl“ (M. Lurker 1999, s. 35).
Býk je považován za symbol evangelisty Lukáše – viz např. vyobrazení v Kodexu vyšehradském (1085) vpravo (Zj 4, 6-7):
6 a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed
kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu:
7 První podobná lvu, druhá býku, třetí měla
tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu.
Stejné symboly používali již staří Sumerové pro zobrazení asyrských astrálních bohů čtyř světových stran: Marduk jako okřídlený býk, Nebo jako člověk, Nergal jako okřídlený lev a Ninurta jako orel.

Apoštolé Moravanů a Slovanů.
Býk je symbolem evangelisty Lukáše.

Povolání „k pluhu“.

Jan Royt-Hana Šedinová: Slovník symbolů, Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha 1998, s. 139.


Kristus v mandorle se symboly čtyř živých bytostí v apsidě v Báwítu.

Kristus na trůně v kruhové mandorle se symboly čtyř živých bytostí. Ukázka koptského umění, kostel sv. Apolináře v Báwítu, Egypt, 6. století. Umělci 11. a 12. století se v uspořádání i v podání námětů inspirovali často koptskými freskami.

M. Lurker (1999, s. 36): Dvanáct býků, kteří ve tvaru kříže nesou „kovové moře“ v Šalamounově chrámu (1 Kr 7, 25) a ve skupinách po třech hledí do čtyř světových stran, jsou patrně kosmickým symbolem: zahrnují v sobě čtyři nebeské strany i čtyři roční období a oznamují vítězství Hospodinovo nad silami chaosu, který je symbolizován obrazem praoceánu. Různí vykladači (např. Beda Ctihodný) chápali dvanáct býků pod „kovovým mořem“ jako dvanáct apoštolů, kteří vyrazili na všechny světové strany, aby přinesli národům vodu života (srovnej K. Honzková 2001 – voda a světlo).

Dvanáct býků.
Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha 1999, s. 35-36.
„Voda života“
a „světlo poznání“.


Evangelista Lukáš se svým symbolem z rukopisu kázání sv. Řehoře.

Evangelista Lukáš se svým symbolem – okřídleným býkem. Miniatura na pergamenu z rukopisu kázání sv. Řehoře, severní Itálie kolem roku 800.

V této souvislosti se jeví Kristiánův „velmi prozíravý a rozvážný pohan Přemysl, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval“, jako čirá demagogie. Sotva mu uvěříme, že o křesťanské symbolice býka, býčího spřežení, pluhu a orby nic nevěděl. Víme, že teologické vzdělání získal v Řezně. Víme také, že ovládal hlaholici a ve své legendě čerpal ze Života Konstantina a Života Metoděje. A jak jsme si výše ukázali, v posledně jmenované staroslověnské legendě jsou oba bratři přirovnáváni k souspřeží či ke dvojici oráčů.

Kristiánova legenda.

Oráč v křesťanské symbolice a pohan – to vůbec nejde dohromady.


Býk – symbol evangelisty Lukáše (vpravo dole).

Iluminace z Korunovačního evangeliáře s vyobrazením čtyř evangelistů a jejich symbolů, 9. století období „karolinské renesance“, Cáchy. Evangelista Lukáš vpravo dole.

Potvrzení křesťanské symboliky znojemské oráčské scény přináší paradoxně také Kosmas (I, 22), jenž do zřejmě fiktivního dopisu papeže Jana XIII. knížeti Boleslavu II., jímž schvaluje zřízení biskupského stolce při kostele sv. Víta a sv. Václava mučedníků (k roku 967), vložil tato slova: „... aby byl zřízen pod řeholí sv. Benedikta ... . Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinské řeči vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti“.
Kosmas zde zřejmě vychází ze stavu po definitivním vyhnání staroslověnských mnichů ze Sázavy v roce 1097.

Kosmova kronika.

Malby obsahují výhradně křesťanskou symboliku. Potvrzují to i slova samotného kronikáře Kosmy!

Závěr věty si Kosmas vypůjčil z Kristiána:
Kristián (1. kap.): „Ten (Metoděj) mnoho snopků do stodoly Krista Pána sklidiv, byl od samotného knížete (Rostislava), který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem ...“.
Kristián (6. kap.): „... nemohu vylíčiti, jakých škod vojín Kristův (Václav), Pánu svému slouže, ďáblu nadělal a co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil“.
Z Kosmova podání jasně vyplývá, že staroslověnská liturgie (o níž se jinak vůbec nezmiňuje) byla vedle latinské tehdy (tj. v 2. polovině 10. století) běžně užívána. Na počátku 12. století, kdy Kosmas kroniku píše, však již i pouhou zmínku o staroslověnské liturgii a jazyce z opatrnosti vkládá do dopisu papeže. Tuto pasáž Kosmas nemusel použít a jistě by ji úplně vypustil, kdyby bylo jen pravdy trochu na šprochu D. Třeštíka (1999, s. 172), že: „slovanské písemnictví Velkou Moravu nepřežilo ...“. Existence staroslověnské liturgie podmiňuje i trvání slovanského písemnictví. Tato otázka se stala znovu aktuální v 2. polovině 11. století v době vlády knížete Vratislava II. (1061-1092), tj. za Kosmova života (1045-1125).
R. Turek (2000, s. 48): „... nezapomeňme však, že o této liturgii (jen) mlčel v době, kdy bylo snadno a osobně prospěšno ji tupit“. Ve skutečnosti své pohrdání a svůj odsudek vyjádřil, i když skrytě, naprosto jednoznačně: viz „plesnivý chléb“.

Kristiánova legenda jako zdroj.

Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Praha 1999, s. 172.

Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, Praha 2000, s. 48.

Velislavova bible z doby po roce 1340.

Svatý Václav sklízí obilí. Velislavova bible z doby po roce 1340.
Kristián (6. kap.): „... nemohu vylíčiti, jakých škod (blažený kníže Václav) vojín Kristův (»miles Christi«), Pánu svému slouže, ďáblu nadělal a co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil“.
Kristián přirovnáním knížete Václava (kap. 6) k arcibiskupu Metodě- jovi (kap. 1) nepřímo, ale průzračně naznačil, že Václav byl vlastně mučedníkem za slovanskou liturgii (viz F. Borák: Bánov. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1996-98, Brno 1998, pozn. 51 na s. 158). Tím se ovšem mnohé vysvětluje ...

Závěr věty z papežova dopisu si Kosmas tedy vypůjčil z 1. nebo 6. kapitoly Kristiánovy legendy. V každém případě je z výše zvýrazněného textu zřejmé, že Kosmas význam a symboliku oráčské scény ve Znojemské rotundě velmi dobře pochopil a že jeho povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec je vlastně jen jakousi vlastní parafrází upravenou pro české předkřesťanské poměry v naprostém protikladu ke smyslu a duchu znojemských maleb.
Udělal-li Kosmas z Přemysla Oráče pohanského zákonodárce, jenž „upoutal zákony náš bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i d n e s tíží, též vydal všechna práva, jimiž se naše země ř í d í a spravuje, sám s Libuší samou“, měl v roce 1120, kdy svůj příběh psal, pochopitelně na mysli Boží zákony, neboť zákony, moc a práva, jež lid dosud tíží a jimiž se dosud řídí, vztahuje na svoji současnost. Jejich působení t r v á .
Z výše předložených důkazů a zjištění vyplývá, že i v tomto bodě byly Kosmovi vzorem znojemské malby, konkrétně král-oráč Rostislav držící v levé ruce Písmo (Boží zákon – lex Dei) a donátorka držící kalich (symbol Nové smlouvy s Bohem – Nového zákona). Srovnej „svaté místo“ v příloze Sinajský klášter.

Bezduché malby, bezduchá pověst
nebo její bezduchá aplikace na malby?

V jakém jazyce a jakým písmem byly asi zaznamenány Přemyslovy a Libušiny zákony a práva?

Dnes se nejen znojemské malby, ale i mnohé Zákony vykládají, je-li to potřeba, proti smyslu jejich ducha. Objevily se dokonce názory, že Zákony ducha mít nemohou. Jsou tedy zcela bezduché?
Kosmův přemyslovský mýtus není doslovným výkladem 3. pásu znojemských maleb, stejně jako malby nejsou jeho obrazovým přepisem. Lze je ale nepochybně považovat za obrazový scénář, kterého se Kosmas přidržel při komponování svého přemyslovského mýtu. Důkaz najdete v příloze: „Bořivojův moravský původ“ (3. část).

Bezduché zákony?

Znojemské malby jako obrazový scénář k přemyslovskému mýtu.

Anton Bagin (1982, s. 76): „Sv. Metoděj vynikal jako zkušený právník a talentovaný diplomat. Nejvýraznějším rysem osobnosti sv. Metoděje byl jeho hluboký náboženskomravní zájem, který důsledně sledoval ve všech akcích rozsáhlého misijního díla mezi Slovany. Velkomoravský arcibiskup Metoděj měl nezlomný charakter. Důsledně šel za pravdou, dovedl za své přesvědčení i trpět a snášet protivenství, byl neochvějným obráncem slovanské liturgie. Sv. Metoděj byl horlivým učitelem a obětavým, pečlivým duchovním pastýřem velkomoravského lidu. První slovanský arcibiskup, metropolita a papežský legát získal si též zásluhy svým zprostředkovatelským posláním mezi Západem a Východem. Brázdu, kterou vyoral se svým bratrem sv. Konstantinem-Cyrilem na kulturním poli Slovanstva, nezavála ani staletí“.

Anton Bagin: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, Praha 1982, s. 75-76.

Proto v oráčské scéně ve Znojemské rotundě nestojí za pluhem o s a m o c e n jen král-oráč Rostislav,
ale spolu s ním jsou zde vyobrazeni také oba byzantští vyslanci, věrozvěsti Konstantin a Metoděj.

Ne jeden,
ale tři oráči!

Josef Poulík (1985, s. 19): „Glagolice je dokladem velkého vzdělání a vědecké erudice Konstantina, který ještě v Byzanci přeložil do slovanštiny vybrané části Písma, přičemž použil řeči slovanského obyvatelstva v okolí Soluně. Teprve po příchodu byzantské mise na Moravu v roce 863 přeložil též liturgické texty a dal základy slovanské bohoslužbě“ (J. Poulík: Velká Morava. Cyrilo-metodějská mise). Písmo svaté bylo tedy na Moravu přivezeno již hotové. Zakoník (Zakon sudnyj ljudem) však nepochybně vznikl až na Moravě.

Netušíme ovšem, zda to věděl i autor námětu maleb na konci první třetiny 11. století. Pravděpodobně však neměl na mysli soudní zákoník, ale „Boží zákon“ (lex Dei), jak v souvislosti s nákončími v podobě knihy (viz také obr. níže), která si u svých zlatníků objednávali moravští velmoži, upozorňuje Dušan Třeštík v exkurzu nazvaném „Pravda“ Moravanů, připojeném na závěr publikace Vznik Velké Moravy (2001, s. 202-206). Viz tlačítko RECENZE.
Tato „Boží pravda“ křesťanů, jejíž symbol moravští králové, knížata, velmoži a jejich manželky nosili připevněn na svých opascích, je opět živým vyjádřením biblického textu: „Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti ...“ (Ef 6, 14).

Josef Poulík: Velká Morava. Cyrilo-metodějská mise, 1985, s. 19.

Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a Evropa v letech 791-871, 2001, s. 202-206.

Nákončí opasku v podobě otevřené knihy. Hrob 253/vel- možský dvorec, Břeclav-Pohansko,
9. století. Pozlacený bronz, email, filigrán, d. 4 cm, š. 2,4 cm. L. P.


Nákončí opasku v podobě knihy z Mikulčic.

Nákončí opasku v podobě knihy. Hroby 505 a 1735, Mikulčice 9. století.
Přední a zadní stranu nákončí vpravo zdobí tři modrá skleněná očka a filigránní ornament v podobě opakujících se „osmiček“ ve společném rámečku. L. Poláček.

Vlevo stříbrné pozlacené nákončí (28×39 mm) z hrobu III/505 u 3. mikulčického kostela patří mladé ženě (20-30 let). Vpravo a dole bronzová pozlacená nákončí s modrými skleněnými očky (39×35 mm) z hrobu 1735 (Kostelisko) patří muži neurčeného věku (Š. Ungerman 2002).

Šimon Ungerman: Konstrukce honos- ných velkomorav- ských opasků, SPFFBU M7, 2002.


Nákončí opasku v podobě knihy z Mikulčic.

Jedno ze dvou dalších kování z hrobu 1735. Jsou na přední straně zdobena pěti modrými skleněnými očky a jednotlivými kuličkami hrubé granulace. Zadní stranu obou kování zdo- bí rytý rostlinný orna- ment na puncovaném pozadí. Lumír Poláček.

„Nahé jsou všechny národy bez knih“

Nejstarší slovanská báseň Proglas tvoří veršovaný úvod k překladu čtyř evangelií do staroslověnštiny. Autorem je zřejmě sv. Konstantin:

(1) Předzpěv jsem svatého evangelia.
Jak proroci již dříve předpověděli,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť je světlem celého tohoto světa.
(9) Proto slyšte, Slované, toto:
Dar ten věru od Boha daný,
dar Boží je to údělu na pravici,
dar duším nikdy se nekazící,
těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
(22) slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všichni lidé slovanští,
slyšte Slovo, od Boha přišlo,
slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum,
slovo to, jež vede k poznání Boha.
Jako bez světla radost mít nebude
oko patřící na všechno stvoření Boží,
neb ani není krásné ani viditelné,
tak i každá duše bez knih,
neznajíce zákona Božího,
zákona Písem duchovního,
zákona zjevujícího ráj Boží.
(65) Ještě jiné velmi moudré podobenství
povězme: Lidé, kteří se milujete
a chcete růsti Božím růstem,
kdo z vás neví, že tato víra pravá,
jako símě padající na pole,
tak i ona v srdcích lidských
má zapotřebí deště Božích písem,
aby vzrostla hojněji úroda Boží?
(80) Nahé jsou všechny národy bez knih
a nemohou zápolit beze zbraně
s protivníkem našich duší,
uchystané za kořist věčných muk.

PROGLAS.
Nejstarší slovanská báseň tvořící úvod k překladu čtyř evangelií do staroslověnštiny.

Literární památky epochy velko- moravské 863-885.
Ze staroslověnštiny přeložil Josef Vašica. Praha 1966.

Snad bude nyní lépe pochopitelné, proč součástí oráčské scény s Rostislavem, Konstantinem a Metodějem původně musela být také kniha – Písmo (lex Dei).
Bez knihy by byl Rostislav „nahý“.
Srovnej ŽK (9), kde muž bez knih se přirovnává k nahému muži. „Nahý“ zde má též význam neozbrojený, bezbranný jako řecké gymnos.

„Nahé jsou všechny národy bez knih ...“.

„Nahé jsou všechny národy bez knih ...“. Detail z konstantino- polského diptychu, 12. století.

John Galey:
Das Katharinenkloster auf dem Sinai, Belser Verlag Stuttgart 2003, s. 131-133.

Zpět ke Kosmovi a jeho Kronice Čechů.
Karel Hrdina (1949, s. 7) o Kosmovi říká: „Jako nepřítel východní církve a slovanské bohoslužby potlačuje všechny zprávy o ní ...“.
Oldřich Králík (1969, s. 9): „Kosmas sázavskou kapitolu v dějinách 11. století zcela zamlčel“.
Václav Huňáček (2000, s. 83) hovoří v souvislosti s Kosmovou kronikou o „ostře protislovanském falzu“.
Poznámka: Kosmas v kronice doslova uvádí (kn. I., kap. 6), že Přemysl „vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra“ a muže „vlídně jako hostitel pozval k snídani“. Tomu lze stěží uvěřit. Myslím, že žádný z nich by ve skutečnosti nebyl schopen pozřít ani jediné sousto. Plesnivý chléb jistě nejedli, tak špatně na tom určitě nebyli. Proč tento výraz Kosmas přesto použil? Musel k tomu mít nějaký pádný důvod, určitý jasný záměr, když si jej nedokázal odpustit. Vždyť kdyby chtěl naznačit jen Přemyslův prostý původ, vystačil by i jen s chlebem a kusem sýra. Chléb rozhodně nemusel být ještě také navíc plesnivý. To už bylo cosi nadbytečného. Tím se ale sám usvědčil (před námi). Toto jediné slovo zcela postačuje jako přímý důkaz, že Kosmas malby v rotundě viděl. „Plesnivý chléb“ (muscidum panem) je jasná narážka. Pokus o jakýsi pohrdavý úsměšek s neskrývaným urážlivým podtextem, který mohl v jeho době pochopit jen úzký okruh vzdělanců znalých latiny, který současně také znal obsah maleb v rotundě. Byl nepochybně namířený proti slovanské liturgii a knihám ve staroslověnštině psaným hlaholicí. Kniha, kterou Rostislav zřejmě držel v ruce, také nepochybně hlaholicí napsána byla – „dar duším nikdy se nekazící“ (Proglas verš 12). Podle Kosmy to pro věřící ale byla strava stará, již mechem obrostlá, zkažená a nepoživatelná, dobrá toliko pro pohany. Srovnej Pavlův dopis Židům (Žd 8, 13):
(13) Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.
Proto biskup Jindřich Zdík později nechal knihu raději zamalovat a z Rostislava tak velmi jednoduše vyrobil pohana Přemysla, resp. ne on, on přece dal „jen“ zamalovat Rostislavovi knihu. Pohana Přemysla z něj „vyrobili“ až všichni pozdější vykladači této scény už v domnění, že malby vznikly podle Kosmovy kroniky – s výjimkou J. Zástěry. Ale na Zdíkovu omluvu je asi nutno současně uvést, že to vlastně udělat musel – viz vysvětlující text vpravo.

Takto zní předmětná Kosmova věta latinsky: „Quos ille grata vice hospitum invitat ad prandium et de pera subere contexta excuit muscidum panem et formatici partem et ipsam peram in cespite pro mensa et super rude textum ponit et cetera“.
muscidum panem – plesnivý chléb (muscus – mech; panis – chléb)
pandectes – všechno přijímající, všeobsahující, kniha rozmanitostí, sbírka
Pandectae – kniha všeobsáhlá, část Corpus iuris civilis (sbírka výtahů ze spisů římských juristů v 50 knihách, zvaná též Digesta); nebo také Zákoník – kalkuloval Kosmas s touto přesmyčkou, s tímto skrytým významem?
Naše zjištění dobře koresponduje se známou Kosmovou zálibou v různých jazykových a slovních hříčkách a kryptogramech. Chtěl přece svou Kronikou čtenáře nejen poučit, ale i pobavit (viz předmluva k proboštu Šebířovi). Víme, že z důvodu nové politické či církevní doktríny měl Kosmas „vymysliti“ nové „lepší“ dějiny Čechům bez nebezpečné moravské historie a moravské církve, i z tohoto hlediska je pro nás nyní jeho počínání čitelnější.

Kosmas byl v rotundě. V té době již musela být také vymalovaná.

Karel Hrdina: Kosmova Kronika česká, 1949, s. 7.
Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969, s. 9.
Václav Huňáček: Ostrov mezi Břevnovem a Sázavou, s. 83. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 71-84.

Biskup Jindřich Zdík si mohl vybrat. Buď opraví či přepíše otcovu Kroni- ku a všechny její opisy, anebo odstraní knihu ze znojemských maleb. Obojí současně zůstat nemohlo. Zdík si vybral druhou – jednodušší a snáze proveditelnou možnost. Nechal zama- lovat knihu. A zřejmě i všechna jména v nápi- sových páskách (včetně pražských Přemyslov- ců), aby přítomnost Velkomoravanů na stěnách rotundy nebyla tak jednoznačná, aby se náhodou někdo nedovtípil.

S lety přibývajícími od napsání Kroniky, ať už se někdo dovtípil nebo ne, totiž také narůstalo nebezpečí, že by si někdo mohl myslet, že malby vznikly podle Kroniky a ne naopak. Kosmův popis oráčské scény (plesnivý chléb) a její domnělý „obrazový přepis“ (Písmo v ruce krále-oráče Rostislava) by tak vyzněly jako znevažování Kristova učení. I z tohoto důvodu musela kniha z maleb zmizet. Biskup Jindřich Zdík si tyto možné důsledky zřejmě včas uvědomil a konal.

Mysliti dějiny

Podobně dnes „vymýšlí“ nové „lepší“ dějiny Čechům, bez „nebezpečné“ velkomoravské minulosti, historik Dušan Třeštík (Mysliti dějiny, Praha 1999) k všeobecnému poučení a pobavení. (Dějiny se skutečně opakují).
Budiž. My na Moravě jsme s těmi svými docela srozuměni. Pro představu jen malá ukázka (s. 163): „Pro to vše musíme jako východisko všech dalších úvah přijmout fakt, že Velká Morava nebyla státem žádného z dnešních národů nebo jejich předchůdců. Nebudeme to zde dokazovat, vyvracet únavně všechny pokusy o zdůvodnění shora charakterizovaných interpretací. Přijmeme jako fakt, že Velká Morava byla státem kmene Moravanů, »politického« etnika, které jako takové z a n i k l o (nevyhynulo!) na počátku 10. století spolu se svým státem. To zároveň znamená, že neměla žádné přímé pokračování, v žádném z těch nových států, které zde právě v 10. století vznikly“.
Což je životní omyl tohoto salonního historika a čechistického nacionalisty, který se pouze snaží svůj pomýlený názor vnutit ostatním – viz Bořivojův moravský původ. Tím, že Mojmír II. v roce 906? (snad) padl v bitvě ještě vůbec neznamená, že z a n i k l také stát. D. Třeštík by potom musel přijmout fakt, že: „zavražděním Václava III. roku 1306 z a n i k l také stát »politického« etnika kmene Čechů, které jako takové z a n i k l o (nevyhynulo!) spolu s ním“! (Pokud nezaniklo již příchodem moravského Bořivoje do Čech?!).
Nebo také (s. 146): „Velká Morava ovšem nebyla státem Čechů a Slováků nebo jejich »předků«, byl to stát kmene Moravanů (moravských i slovenských), který nenávratně z a n i k l a spolu s ním z a n i k l i i tito Moravané. Kdokoliv se k němu dnes hlásí jako ke svému přímému předchůdci, vytváří neopodstatněný mýtus“.
Břetislav I. se k němu „jako ke svému přímému předchůdci“ ještě hrdě hlásil, vytvářel tak „neopodstatněný mýtus“? Podle téhož D. Třeštíka (1997, s. 311) ale kmen nemohl přijmout křesťanství, čím tehdy Moravané, kteří křesťanství přijali, ve svém státě tedy vlastně byli: kmenem, politickým etnikem nebo národem, jak je v roce 863 označil byzantský císař Michael III.?
D. Třeštík zde „káže vodu, ale sám pije víno“. „Je to ale víno?“

Dušan Třeštík:
Velká Morava, s. 146, 163. In: D. Třeštík: Mysliti dějiny, Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 158-174.

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 311.

Král-oráč Rostislav a Konstantin s Metodějem

Sám si totiž do záhlaví svých internetových stránek paradoxně vložil kresbu oráčské scény ze Znojemské rotundy s králem Rostislavem, Konstantinem a Metodějem (viz obr. vpravo) a sám se tak k odkazu Velké Moravy veřejně přihlásil. Nebo to mělo být alibi, pro všechny případy?
Viz www.sendme.cz/trestik.
Zřejmě proto, „aby nebyl vytvářen neopodstatněný mýtus“, neuvádí ani VDZKČ (I. sv., 1999, od s. 740) v závěrečných přehledných tabulkách jakoukoliv informaci o posloupnosti velkomoravských panovníků, arcibiskupů či biskupů. Historie zemí Koruny české začíná až „českým“ knížetem Bořivojem (869?) a prvním pražským biskupem Dětmarem (973). (Tak jako v Kosmovi, aby mohli být Čechové první, muselo zmizet vše, co bylo předtím, a jako „deus ex machina“ se z popela Velké Moravy zjevil bájný Přemysl). Inu jaký div, vědeckou redakci prováděl sám D. Třeštík („sám s Libuší samou?“ – pozn. aut.).

Rostislavská scéna v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě. Kresba zachy- cuje stav, kdy je již levá ruka s knihou (Písmo) z maleb odstraněna a Rostislavův plášť nelogicky obepíná pravou ruku sousední postavy (Metoděje).

Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv., do roku 1197, Praha a Litomyšl 1999, od s. 740.

A D. Třeštík hřímá dál: „Velká Morava se pro slovenské nacionalisty stala fantastickou Velkoslovenskou říší a v prostředí nacionalistů moravistických je také něčím podobným, ovšem spíše fantasmagoricko-proutkařským, než nestoudně nacionalistickým“.
O „čechistických“ nacionalistech z vrozené skromnosti pomlčel – pro ně se stala epizodou, záplatou, téměř zbytečným a pouze trpěným, překážejícím a nepříjemně obtěžujícím balastem v onom „velkovyprávění“ o dějinách Čechů zakotveném ve smyšleném pohanském přemyslovském mýtu na stěnách Znojemské rotundy, z něhož nesoudnost ruku v ruce s nestoudností „čouhá“ jako sláma z bot – viz RECENZE: Vznik Velké Moravy – pozn. aut.
D. Třeštík dále perlí: „Ožilo jen cyrilometodějství, ovšem pouze ve své »velehradské, lokálně moravské a tradičně katolické (tedy menšinové) podobě«“.

Dušan Třeštík a Velká Morava.

Internetové stránky D. Třeštíka a Centra medievistických studií (CMS) AV ČR:
www.sendme.cz/trestik

Toto je snad jediný případ, kdy se „vědec-historik“ snaží donutit vlastní národ, aby se styděl za svoje skutečné dějiny, za svoje historické kořeny, a stal se tak závislý na „svém“ historikovi, který se pro něj laskavě uvolí „(vy)mysliti dějiny“ nové, lepší „oživením libušopřemyslovství, ovšem pouze ve své »pražské, lokálně české a tradičně pohanské (tedy většinové?) podobě«“. Ale v okamžiku, kdy si tento „vědec-historik“ odřízne poslední kořen, spadne mu i koruna.

Historik si odřezává kořeny.

Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Praha 1999.

D. Třeštík pokračuje dále: „Dnes nám národní státy zanikají tím, že ztrácejí stále větší díly své suverenity a národy se proměňují z jednotných, protože jednotnou vůlí manipulovaných mas poddaných státu v pluralitní a sebevědomé občanské společnosti (nebo také – v horším případě – v beztvarý dav manipulovaný beztvarými médii. O ten se ale nestarají historikové, nýbrž fantasmagorikové »astrálně« proutkařící okolo nějaké té rotundy nebo Svatoplukova hrobu)“.
Když vám dojdou argumenty, ještě vždycky můžete začít nadávat. D. Třeštíkovi samozřejmě víc vyhovují ony snadno „manipulovatelné masy“ či „beztvarý dav“ než sebevědomá občanská společnost. Tu totiž svými „účelovými pravdami“ sotva osloví. Za povšimnutí také stojí, jak rád se také nechává v jím tak zostouzených „beztvarých médiích“ slyšet či ukazovat.
Shrneme-li Třeštíkovy teze a Žemličkovy iniciativní nápady (viz RECENZE) do odvážné zkratky, dospějeme k poměrně velmi neblahé vizi budoucnosti: „Velká Morava byl stát kmene Moravanů (moravských i slovenských), který nenávratně zanikl a spolu s ním zanikli i tito Moravané (a nejspíš i jejich historie, jak ještě dále uvidíme). Kdokoliv se k němu (resp. k ní) dnes hlásí, vytváří neopodstatněný mýtus“.
Tento moravský „neopodstatněný mýtus“, avšak historickými prameny řádně podložený, proto musí být důsledně nahrazen „mýtem mnohem opodstatněnějším“ – nepodloženým smyšleným českým pohanským mýtem libušopřemyslovským! Znojemská rotunda je jen začátek.

„Proutkařící fantasmagorikové“.

Křesťanskou historii Moravy nám „naši“ geniální pražští „vědci-historikové“ v rámci nezištné česko-moravské pomoci nahradí českým pohanským mýtem.

„To je blbý, to se bude líbit“ –
Jan Werich.

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých;
jsme bezradni, ale nejsme v koncích;
jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni;
jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.
(Z Pavlova druhého listu Korintským).

Nejsme poraženi
(2 Kor 4, 8-9).

D. Třeštík pokračuje: „Význam Velké Moravy nelze spatřovat v kulturním odkazu cyrilometodějské misie, prostě proto, že toto dědictví v této části Evropy žádnou svébytnou kulturu nezaložilo“. (Touto větou se pražský salónní historik, pracovník Historického ústavu AV ČR a člen Vědecké rady AV ČR, konečně našel, zařadil a definoval. Srovnej: papež Jan Pavel II., Miloš Šolle, Jan Lebeda nebo Vladimír Vavřínek).
A dále: „Skutečný význam Velké Moravy spočívá ve státu, v prvním experimentu nově příchozích Slovanů se státem (a tím i křesťanstvím) vůbec. Proti tomu lze namítnout, že tento pokus se nepodařil, protože Velká Morava přece zanikla, žádný ze středoevropských států nebyl jejím přímým následníkem (to je ovšem, jak jsme si již řekli, hluboký, ale opravdu hluboký omyl). Totéž platí i o národech, žádný současný národ nemá svého předchůdce v Moravanech 9. století“ (snad jen Moravané, ale ty D. Třeštík a V. Klaus za národ nepovažují, jsou jen „beztvarým davem manipulovaným nějakými fantasmagorickými proutkaři“ – pozn. aut.). „Dějiny jsou dějinami vítězů a Velká Morava prohrála, byla roku 906 roznesena na kopytech malých maďarských koníků, nemůže proto mít nějaké smysluplné dějiny.“ (Skoro by se chtělo říci, že k nemalé radosti Dušana Třeštíka). To ovšem ještě vůbec neznamená, že Velká Morava nemá smysluplné dějiny, svědčí to pouze o tom, že konkrétně D. Třeštíkovi jejich smysl dosud uniká. Znáte to, když se nechce, je to kolikrát horší, než když se nemůže. Logicky musí poplivat, popřít, pozměnit či alespoň zamlčet vše, co by snad mohlo „velikost“ Čechů snižovat. Nepřipadá vám tato metodika povědomá? S úspěchem ji použil již Třeštíkův velký učitel a vzor Kosmas. Jak se takové počínání líbí samotným Čechům, jejichž podvědomí je především určeno?
„Moravský národ neexistuje“! Nepřipomíná vám tento křikloun alespoň vzdáleně jiného křiklouna z 30. let minulého století? Ten také mluvil o národu, národních dějinách a národním státu, ale také o rasách a jejich právu na existenci. Také byl zpočátku všem jen pro legraci. Tehdy se to týkalo jeho současníků.
D. Třeštík naštěstí může jen zpětně vynášet své vlastní soudy o právu na existenci našich dávných předků. Připravuje tím půdu pro současné české politiky? Chystá se pro Moravu a Moravany také nějaké „konečné řešení“?
Článek "Velká Morava v dějinách Evropy" si můžete stáhnout na adrese "www.sendme.cz/trestik/velmordejevropy.htm".

D. Třeštík: Velká Morava v dějinách Evropy.
„Velká Morava prohrála, nemůže proto mít nějaké smysluplné dějiny“. (Zatímco pro vítězné Čechy musel nějaké smysluplné dějiny „vymysliti“ Kosmas, kn. I, kap. 1-13).
Článek je ke stažení ZDE.

Naposledy se D. Třeštík nechal slyšet (2002), že prý „moravský národ neexistuje“. Viz tlačítko HROB K1.

Klaus: Moravané nejsou národ (Moravský deník ROVNOST, čtvrtek 11. dubna 2002, s. 1): „Když přejíždím pomyslnou hranici mezi Čechami a Moravou, určitě cítím rozdíl v kultuře i v povahách lidí. Mám vřelý vztah k Moravě i Brnu (zejména před volbami – pozn. aut.), v žádném případě si však nemyslím, že by její obyvatelé měli být považováni za samostatný národ“, uvedl (tehdejší) předseda Sněmovny a ODS Václav Klaus (jt). Voliči na Moravě to pak v následných červnových parlamentních volbách zřejmě náležitě ocenili.

Klaus: „Moravany nepovažuji za samostatný národ“.
Měli by tedy být považováni za nesamostatný národ?

Je dosti na pováženou, jak se historik – člen Vědecké rady AV ČR – rozplývá nad mytickým pohanem Přemyslem údajně namalovaným ve Znojemské rotundě a současně bagatelizuje význam Konstantina a Metoděje (což lze považovat za dosavadní vrchol jeho arogance). Naštěstí D. Třeštík, i když se snad cítí jako vítěz a vymýšlí proto Čechům „nové, lepší“ dějiny, není jediným odborníkem na Velkou Moravu, jehož výše citované názory bychom nutně museli akceptovat:

Naštěstí D. Třeštík není jediným odborníkem na Velkou Moravu.

Miloš Šolle (1996, s. 93): „Staroslověnská liturgie i jazyk se dočkaly svého pokračování v bulharském Ochridu a nalezly svou odezvu i v Čechách, jak víme též z legend svatováclavských. Význam misie cyrilometodějské na Moravě je nedocenitelný. I když po stránce církevní a po stránce architektury šťastně navázala na regionální starou západní tradici, která zřejmě na Moravě zakotvila pevněji, nežli se badatelům starší generace zdálo, po stránce vzdělanosti znamenala pro naše moravské předky a jejich české pokračovatele podstatný a nikdy nezapomenutelný předstih, který posílil jak samo misionářské dílo christianizace, tak rozvoj státnosti našich Slovanů“.

Velká Morava a cyrilometodějská misie jako historický fenomén.

Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, 1996, s. 93.

Jan Lebeda (1982, s. 139): „Etický význam Cyrilův mohli bychom snad vystihnout v díle geniálního tvůrce písma vystihujícího veškeré zvláštnosti slovanské řeči. Jeho vynález směřoval k nedozírné budoucnosti v době, kdy obecně vládla negramotnost i na vladařských trůnech, jeho trpělivá dovednost, se kterou hledal písmenka, aby přesně vyjádřil hlásky slovanské řeči, plně tíhla k »maličkým«. Nepodceňoval pražádného člena lidských dětí a měl nadhled nad lidským životem, který vyslovil před svou smrtí, když hodnotil svůj časný vznik a jeho věčnostní dovršení. Cyril prožívá přebývání Ducha ve své lidské existenci a pronáší jedno z nejhlubších existenciálních vyznání: »Nebyl jsem a stal jsem se a jsem na věky amen«“.
„Etický význam arcibiskupa Metoděje mohli bychom vidět v jeho celoživotním tvůrčím optimismu, jenž jasně vidí vítězný závěr svých zápasů a to právě takových, které v dílčích časových meznících připadají jako provždy prohrávané. Snad by bylo možno říci, že jeho mravní bezúhonnost, jeho tělesná kázeň zdůrazňovaná soudobým životopiscem, byla asi pevnou a bezpečnou pohledovou základnou vítězného vidění orby cílící k plné sklizni až v daleké budoucnosti. V tom lze vidět Metodějovu dispozici, aby se stal duchovním otcem slovanského křesťanství. Jeho obranným štítem uprostřed soudobých bludů byl obraz Posledního Soudu. Je to koncepce vyjádřená v obou listech sv. Pavla poslaných do Soluně. Metoděj zrealizoval Pavlovu orientaci svou apoštolskou vytrvalostí, houževnatostí, bdělostí, svým tvůrčím vpravdě optimistickým realismem, svou radostí z naděje“.

Jan Lebeda (kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze): Otcové naši, s. 139, 140. In: Anton Bagin: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, Praha 1982, s. 138-140.

Vladimír Vavřínek (1985, s. 230): Překlad Bible do staroslověnštiny započatý Konstantinem dokončil před svou smrtí Metoděj. „Abychom mohli docenit význam tohoto kulturního činu, musíme si uvědomit, že se tak stalo poprvé od doby pozdní antiky a že to byl první překlad Bible do národního jazyka ve středověku vůbec. Trvalo staletí, než jiné národy tento počin cyrilometodějské misie napodobily“.
A dále (s. 237): „Myšlenka vytvořit samostatnou slovanskou kulturu založenou na literatuře ve vlastním jazyce byla vskutku jedinečná a neměla do té doby ve středověké Evropě předchůdce“. ... „Ve své době představovala velkomoravská literární škola, založená Konstantinem a Metodějem, na evropském kontinentě zjev naprosto jedinečný“.

Vladimír Vavřínek: Historický význam byzantské misie na Velké Moravě, s. 230. In: Josef Poulík, Bohu- slav Chropovský a kol.: Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha-Bratislava 1985, s. 215-243.

Vladimír Vavřínek (2001, s. 413): „Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou odehravší se na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí“.

Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem, s. 413.
In: Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, Brno 2001, s. 413-419.

Papež Jan Pavel II.: Apoštolský list „Egregiae virtutis“, kterým byli sv. Konstantin-Cyril a Metoděj 31. 12. 1980 prohlášeni spolupatrony Evropy.

Klikněte ZDE.


Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje: Desátá část (b) – Malba nebo přemalba? – pokračování		Pokračování.
Kosmovy prameny. Malby a Kosmas. Osm mýtických knížat. Na Rostislavovo jméno uvaleno přísné „embargo“. Proč Rostislavovo jméno nenajdeme ani u Kristiána, ani u Kosmy? Přitom zahraniční prameny Rostislavovo jméno uvádějí! Kristián ale znal Staroslověnské legendy, musel znát i Rostislava. Kosmas znal Reginona, musel Rostislava rovněž znát. Mohly malby vzniknout až za Vratislava II.?		Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v další části práce. Klikněte ZDE.
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno