RECENZE Novinky na našem knižním trhu 2001 |
Recenze. Novinky na našem knižním trhu v roce 2001. |
Dušan Třeštík:
VZNIK VELKÉ MORAVY
Moravané, Čechové a střední Evropa
v letech 791-871
V měsíci říjnu 2001 se objevila na pultech knihkupectví novinka z pera známého pražského historika Dušana Třeštíka: Vznik Velké Moravy. Jak autor v úvodu poznamenává, tato práce má být jakýmsi doplňkem k jeho starší knize o Počátcích Přemyslovců (1997). Měla by vyplnit mezeru mezi počátkem 9. století a prvním vystoupením Přemyslovců na scénu dějin v roce 872, analyzovat období, které tam chybí. Omezuje se proto na období od pádu avarského kaganátu do konce šedesátých let 9. století. Období vlády Svatopluka a Mojmíra II. bude námětem autorovy příští práce. K tématu cyrilometodějské misie Konstantina a Metoděje v letech 863/864-867 na Moravě a Metodějovu „panonskému“ arcibiskupství po roce 870 se autor vrátí ve zvláštní kritické práci. | Úvod. | |||
Odhlédneme-li od toho, že autor se stále
ještě dívá na historii Velké Moravy jen jako na jakýsi „doplněk“ vyplňující
mezeru v dějinách přemyslovského státu (s. 5), překvapí nás autorův proklamativní
odklon od úzce nacionálně českého pojetí dějin, jehož až nenávistně ryzí
podobu jsme mohli zaznamenat ještě např. v jeho publikaci z roku 1999 (Mysliti dějiny, s.
121-174, resp. na internetových stránkách CMS AV ČR v článku „Velká Morava v dějinách
Evropy“). Ve své nynější práci se znovu pevně chápe otěží, aby v čele družiny historiků nabádal všechny kolegy k novému přístupu ve tvoření dějin: „Pro historiky to znamená nejenom to, že by se měli zbavit zátěže národní mytologie vytvořené starým národním dějepisectvím, že by měli »bourat mýty«, své i cizí, nýbrž pozitivně vytvářet nové dějiny“ (s. 7). „Tradovaly se často až neuvěřitelné omyly a dezinterpretace, především se ale jako východiska přijímaly předsudky vědomě nehorázné i předsudky nevědomé, zakořeněné v jednotlivých národních kulturách.“ ... „Nic z toho nelze ještě považovat za uzavřené a nějaký jednotný, obecně přijímaný názor, s nímž by mohl historik pracovat, neexistuje“ (s. 8). „... historik i archeolog musejí naopak dbát na to, aby své soudy (a také jejich východiska) pokud možno omezili jen na své prameny a teprve v dalších krocích se oba druhy pramenů pokoušeli nějak spojit“ ... „... měli bychom se snažit psát jinou historii než dosud“ (s. 9). „Jde o to přiblížit se co nejvíce pramenům samotným a nevnášet do jejich čtení pokud možno žádná předem daná ... schémata, nereflektované stereotypy (například »pohana« majícího smysl jen z úzce konfesijního, ne historického hlediska) a obyčejné podvědomé předsudky, například o primitivnosti ... lidí a poměrů, o nichž jednáme“ (s. 10). Můžeme se jen ptát, proč tato slova autor píše až v roce 2001 a ne již před minimálně deseti lety. Bylo snad nutno vyčkat, až jak se situace vyvine? Půjde ostatním příkladem vstříc a začne bourat vlastní po léta pracně budované mýty? Začít by měl nejspíš právě u svého oblíbeného pohana Přemysla a podívat se na něj právě z historického hlediska, když jej upřednostňuje – viz „Neslavný konec pohana Přemysla na malbách ve znojemské rotundě“ (tam pozn. 27). |
Autorova proklamace ke kolegům historikům.
Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Praha 1999. Dušan Třeštík: Velká Morava v dějinách Evropy. CMS – Centrum medievistických studií AV ČR Praha |
|||
Přes citované proklamace se však autor nedokázal zříci ani dalšího z oněch „obecně přijímaných názorů“ a „často tradovaných neuvěřitelných omylů a dezinterpretací“ a naopak tento omyl ještě prohlubuje. Jedná se o identifikaci Děvína (civitas Dowina fuldských análů), v němž Ludvík Němec oblehl v roce 864 Rostislava. K těm dosavadním přidává D. Třeštík svůj vlastní nemožný výklad, aby zdůvodnil, proč se muselo jednat právě o Děvín nad soutokem Moravy a Dunaje poblíž Bratislavy. Snad proto, že se tento ničím nedoložený názor objevil také v publikaci Velké dějiny zemí Koruny české (I. sv., 1999, s. 208-209), vydané pod jeho vědeckou redakcí. Očividně nemá o svých čtenářích příliš vysoké mínění, podobně jako již autor vysvětlivek k Haškovu Švejkovi, jak trefně a jadrně glosovali Werich s Horníčkem, rovněž automaticky předpokládá, že: „co čtenář, to blbec“. | Civitas Dowina
Fuldských análů k roku 864.
|
|||
|
Kde ve skutečnosti leželo „civitas Dowina“? Na jedné z dálkových
stezek. LEGENDA: |
|||
Autor popisuje situaci následovně (s. 185-186): někdy v
květnu 864 plánoval Ludvík, že se setká s bulharským Borisem v Tullnu (na pravém
břehu Dunaje), aby s ním dojednal podmínky míru. Zároveň se mělo jednat o Borisově
slibu přijmout křesťanství. Po této schůzce chtěl Ludvík zaútočit na Rostislava
a přinutit ho k poslušnosti (zřídit či uspořádat marku Vinidů,
bude-li se mu dařit).1
O tom zpravil papeže a vyžádal si od něho podporu půsty a modlitbami.2 Potom vytáhl s vojskem k Tullnu, jednal zde s
Borisem, pak překročil Dunaj a táhl proti Rostislavovi, jehož oblehl ve
hradě zvaném „Dowina“ (s glosou fuldského písaře „Id est
puella“) a donutil k ústupkům.3 Autor pak vyslovuje pochybnost (s. 186-187), zda hrad Dowina je opravdu totožný se slovenským Děvínem, jak se téměř obecně má za to: „Cesta z Tullnu na Moravu přes Děvín při ústí Moravy do Dunaje je totiž zřejmá, velmi daleká oklika, zvláště víme-li, že na Moravu vedly z Tullnu přímé cesty“ (viz mapka výše). |
Jak to vlastně tenkrát bylo? | |||
V zápětí nás (i sám sebe) však D. Třeštík
chlácholí – vše se vyjasní, přijmeme-li jeho předpoklad, „že Ludvík táhl z
Tullnu stejně jako v minulém roce po pohodlné římské cestě na východ proto, aby
užil stejné lsti, která měla zmást Rostislava, jistě pečlivě sledujícího jeho
pohyby. Ten se měl domnívat, že král potáhne z východu dále do Korutan, tak
jako to udělal v minulém roce. Karloman tam sice již nebyl (v roce 863 byl zajat a
od té doby držen v domácím vězení v Řezně), jistě však existovalo
mnoho
dalších důvodů, proč by Ludvík měl upevnit svou moc v Korutanech za asistence
početného vojska (leda snad dodnes dobře utajovaná Gundakarova
vzpoura). Když pak král náhle změnil směr tažení a asi u Carnunta
(dnešního Petronellu) překročil Dunaj, byl Rostislav zaskočen a nechal se –
nepochybně jen s malým vojskem – překvapit na Děvíně.“ Autor to dokládá mapkou na s. 187 (podle L. E. Havlíka), ale všechna velkomoravská střediska, k nimž přímo směřují naznačené cesty z Tullnu, se z neznámých důvodů ocitla mimo výřez. Cesty vedou do prázdna. Lze to vysvětlit jinak, než jako Třeštíkův zjevný úmysl zbytečně neodvádět čtenářovu pozornost od slovenského Děvína? Použili jsme proto jiný zdroj, který tento nedostatek nemá. Odvolává se na práci P. Ratkoše4 a vyvozuje (s. 316, pozn. 72): „Archeologický výzkum zjistil na Děvíně kostel, který nejspíše pochází z velkomoravského období, je tedy pravděpodobné, že v 9. století šlo o významný hrad“. Vůbec ale není jisté, že tento kostel zde již v roce 864 stál! Ale i kdyby tomu tak bylo, stále to ještě nepotvrzuje spojitost s Dowinou. Slovo „hrad“ zopakoval D. Třeštík pro jistotu tolikrát, že jsme docela zapomněli, že podle fuldských análů byl Rostislav obležen „in civitate ... Dowina“. |
Třeštíkovo „brilantní“ řešení. | |||
|
Pochybnosti nadále trvají. | |||
Pohled na Pavlovské vrchy od jihozápadu. Zleva: zřícenina hradu Děvičky, nejvyšší vrchol Děvín, Kotel, zřícenina Sirotčího hrádku, Stolová hora. |
||||
Třeštíkova opakovaná ujištění, že jeho práce jsou v
naprosté shodě s prameny,10 nelze brát
vážně, není to pravda, jak jsme se přesvědčili. (Pokud by tomu tak skutečně bylo,
nemusel by nás o tom stále ujišťovat). Když mu řeč pramenů nekonvenuje, neváhá
ji účelově změnit k obrazu svému: civitas = hrad.11 Jestliže mu nemůžeme věřit v této jen zdánlivě nepodstatné věci, jak
mu pak máme věřit v tom ostatním? Budeme jeho práce už navždy číst s pocitem, že
nás bez zaváhání znovu kdykoliv oklame, když to bude potřebovat k doložení
nějakých svých dalších zcestných úvah? Člověkovi, který vám jednou zalže, už
nikdy nemůžete stoprocentně věřit; ještě horší to je v případě, kdy se jedná
o prokazatelně opakované jednání.12 |
Kdo zalže jednou, zalže i podruhé.
Občasným vložením nesprávné informace chce jen udržet čtenářovu pozornost? |
|||
D. Třeštík odmítá vidět jakékoliv politické pozadí
ve spojenectví Ludvíka s Borisem i jeho případné směrování proti Rostislavově
Moravě (s. 183). V následné Rostislavově žádosti k byzantskému císaři Michaelu
III. nespatřuje ani stín možné Rostislavovy reakce. Přitom sám dokládá, že na
odpověď na stejnou žádost určenou papeži Rostislav nečekal a obrátil se na Byzanc.
Ludvíkova schůzka s Borisem v Tullnu (864) a následné napadení Moravy neměly
údajně nic společného s působením byzantské misie Konstantina a Metoděje na
Moravě. Zájmy bavorské církve v tom prý nehrály žádnou roli (srovnej
VDZKČ I. 1999, s. 219). Důvodem schůzky mělo
prý být pouze uzavření míru s Bulhary a Borisovo pokřtění (s. 186), které
Ludvíkovi zvláště leželo na srdci. Jak D. Třeštík uvádí (s. 191) Boris nakonec ale přijal křest z Byzance (866) a
od roku 867 působila v Bulharsku papežská misie (s. 192). Podle J. B. Láška (1997, s. 51): „Bulharsko pokřtili v roce 864 Byzantinci. Bulharský vládce Boris přijal křestní jméno Michal (podle byzantského císaře) a sám patriarcha Fotios mu napsal list o podstatě křesťanské víry a o povinnostech křesťanského vládce“. |
D. Třeštík politické pozadí odmítá ...
... to však ještě neznamená, že popisované události se odehrály odtrženě od veškerého okolního dění a bez vlivu Byzance. Proč tedy Boris na Moravě nezasáhl? Jan Blahoslav Lášek: Počátky křesťanství u východních Slovanů, Praha 1997, s. 51. |
|||
Přes mnohoslibný úvod
Třeštíkovy knihy o novém přístupu k tvoření
dějin, zjišťujeme, že jeho osoby se zřejmě nikterak netýkal, byl určen pouze
„těm druhým“ (s. 8). Sám nás některými svými vlastními „vědomě
nehoráznými předsudky“ znovu přesvědčil, že není seriózním autorem a že nad
ním již můžeme definitivně zlomit hůl, už prostě jiný nebude. Dokázal tak na
vlastním příkladu platnost lidové moudrosti: „Starého psa novým kouskům
nenaučíš“. Publikace Vznik Velké Moravy zůstává pouze jednostranným pohledem „salónního historika“ na toto téma od jeho pražského pracovního stolu. Očekávání, která snad mohla být do předem anoncované Třeštíkovy publikace vkládána, tak zůstávají z velké části nenaplněna. Nedozvíme se nic o rozsahu velkomoravské říše, kam až sahalo slovanské osídlení (slovanské názvy osad a archeologické nálezy v Korutanech a Dolním Rakousku) – výsledky dosavadního bádání rakouských historiků a archeologů nám autor zprostředkovat nedokázal. Zůstáváme uzavřeni v současných hranicích (mapka na s. 108). Velkou Moravu jistě netvořily jen Mikulčice a Staré Město (s. 165), popřípadě ještě slovenský Děvín. Jiná velkomoravská centra však nejsou hodna Třeštíkovy pozornosti. K čemu se potom konají setkání historiků a archeologů (např. Kulatý stůl – Velká Morava: její vznik, rozvoj a dědictví, zámeček Kravsko u Znojma 1999, pořadatelé D. Třeštík a P. Kouřil), když zůstávají nezúročena. Když nic, je to pro zúčastněné alespoň příjemné povyražení. Opravdu vědecká syntéza dosavadních poznatků o historii Velké Moravy včetně interpretace archeologických nálezů stále na svého autora teprve čeká. Je zřejmé, že tento český historik je při popisu moravské historie čímsi limitován. |
Slibný úvod, ale ... | |||
To vše ovšem neznamená, že byste si nový Třeštíkův
titul neměli koupit, či si jej neměli alespoň přečíst. Chybělo by vám první
dějství ze hry, na kterou se nelze dívat až od přestávky. A nemůžete také odejít
dřív, hned o první přestávce, aniž byste zjistili, zda druhá polovina představení
bude stejně tak „špatná“, jako ta první, či zda snad nebude lepší. Dejme proto D. Třeštíkovi ještě šanci, aby nás v dalším pokračování, které by se mohlo
jmenovat Rozkvět a pád Velké Moravy, mohl překvapit a přesvědčit, že „má na
víc“, než nám ukázal v první části. Moravané přitom budou muset překousnout,
že jsou považováni jen za podřadnější, druhořadé Čechy žijící na Moravě
(viz M. Wihoda 2002) a
že jejich nejstarší historie je v očích slovutného českého historika jen jakousi záplatou. Uvidíme, jak to přijme D. Třeštík, až dějiny Čechů
sepíše nějaký německý historik. Nakonec nás D. Třeštík přece jen příjemně
(?) překvapil (s. 201): „... mohli bychom asi říci, že (»sami Slované« – tak v tomto případě autor vtipně nazývá Moravany13) zaklepali na dveře Evropy roku 831 (pokřtění Moravy biskupem Reginharem) a roku 871 již v ní nezvratně byli ... (roku 869 Metoděj jmenován arcibiskupem panonským a papežským legátem pro slovanské země)“. Inu, málem si nás koupil, ale nakonec přece jen zůstal Čech. |
Koupit – nekoupit? Rozhodně však přečíst. |
|||
Vyzdvihnout je však třeba závěrečný Třeštíkův
přídavek k celé knize. Exkurz s názvem „Pravda“ Moravanů. Na příkladu
velkomoravských nákončí v podobě knihy ukazuje, že pro Moravany křesťanský
zákon neznamenal jen Metodějem přeložený Zakon sudnyj ljudem, ale „boží zákon“ (lex
Dei) (s. 204). Moravané žádali takového biskupa a učitele, který by jim ukázal plně „víru, řád zákona a cestu pravdy“. „Ispraviti pravdu“. Praslovanské právo – pravda – proces napravování, tj. uvedení do „správného“, „nepokřiveného“ stavu.14 Volně citováno: „Moravští velmoži si u svých zlatníků objednávali nákončí v podobě božího zákona, »boží pravdy« křesťanů, pro kterou se dobrovolně rozhodli“. „Slovanská pravda byla totiž na rozdíl od božího zákona aktivní, byla dějem a ne něčím navždy daným“ (s. 206). Nemůže nám uniknout, že D. Třeštík se buď ještě nenaučil psát velké písmeno „B“, anebo má zase na mysli nějaké pohanské božstvo a jeho zákon (snad i pohana Přemysla, známého zákonodárce)? Pro úplnost bychom měli jen dodat, že Metoděj na Moravě také dokončil překlad celé Bible do staroslověnštiny. Zcela jednoznačně musíme autora pochválit za tradičně bohatý poznámkový aparát, členěný navíc i podle stránek, takže se s ním velmi dobře pracuje, a seznam pramenů a literatury. Pro rychlé vyhledávání v textu je připojen i jmenný rejstřík. V obsahu najdete kromě názvů jednotlivých kapitol i jejich stručnou náplň. Myslím, že po formální stránce může být tato kniha příkladem i ostatním autorům a nakladatelstvím. |
Musíme i pochválit. | |||
Petr Šimík |
||||
1 Annales
Bertiniani a. a. 864, p. 72: „Hludowicus rex Germaniae hostiliter obviam Bulgarorum
cagano ... (jméno je vynecháno) nomine, qui se christianum fieri velle
promiserat, pergit; inde ad compendam Winidorum marcam, si se prosperari viderit,
perrecturus.“ 2 Mikuláš I. kostnickému biskupovi Šalamounovi (polovina roku 864), MMFH III., s. 146-147: „Quoniam nuntias, quod fidelis rex dispositum habeat venire Tullinam et deinde pacem cum rege Vulgarorum confirmare et Rastizium aut volendo aut nolendo sibi oboedientem facere, oramus omnipotentem Dominum, ut angelus, qui fuit cum Iacob patriarcha, sit quoque cum ipso et cum omnibus suis et bene disponat iter eius, et cum pace et gaudio revertatur ad propria. Quia vero dicis, quod ipse rex Vulgarorum ad fidem velit converti et iam multi ex ipsis Christiani facti sint, gratias agimus Deo, quam precamur, ut abundare faciat incrementa frugum in horreo suo. Iciunium vero pro eis et orationes, sicut per te horatur, Deo propitio faciemus.“ 3 Annales Fuldenses a. a. 864, p. 62: „Hludowicus rex mense Augusto ultra Danubium cum manu valida profectus Rastizen in civitate, quae lingua gentis illius Dowina dicitur, obsedit. At ille, cum regis exercitibus congredi nonaudert atque loca sibi effugiendi denegata cerneret, obsides quales et quantos rex praecepit, necessitate coactus dedit, insuper cum universis optimatibus suis fidem se cunctis diebus servaturum esse iuramento firmavit, licet illud minime servaverit.“ 4 P. Ratkoš: „Civitas Dowina“ – slovenský Děvín, Historický časopis 18, 1970, s. 337-346. 5 Ivo Hammer-Mathias Misar: Frühmittelalterliche Wandmalerei zwichen March- und Donautal – Vorbericht, s. 140, 149. In: Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník vědecké konference, Spisy AÚ AV ČR Brno 17, 2001, s. 139-154. 6 Čeněk Staňa (Zwettl 1982): Typy sídlišť podle vnitřních a vnějších kritérií: 1. Centrální hradištní města v příznivých geografických podmínkách a v určité vzdálenosti od hranic osídlení. 2. Provinční hradištní lokality místního společensko-hospodářského významu v méně úrodných, resp. okrajových oblastech. 3. Menší hrady doby hradištní. 4. Zemědělská centra vždy s jedním panským dvorem a rozsáhlými, řídce osídlenými, ale silně opevněnými plochami. 5. Hradiště pohraničního ochranného systému o malé rozloze s členitou zástavbou. 6. Strážní hrady. Čeněk Staňa: Staré Město a velkomoravská hradiště, s. 74-76. In: Staroměstská výročí, Sborník příspěvků, Uherské Hradiště 7.-8. září 1988, sest. dr. Luděk Galuška, Brno 1990, s. 71-79. 7 Lubomír E. Havlík: Velegrad, s. 85. In: Staroměstská výročí, Sborník příspěvků, Uherské Hradiště 7.-8. září 1988, sest. dr. Luděk Galuška, Brno 1990, s. 81-97. Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, 1992, s. 132-133. Josef Poulík: Jižní Morava – země dávných Slovanů, Brno 1950, s. 74-90, 93-97: „Byla zde nesporně veliká osada, jedna z největších na Moravě“ (s. 97). 8 Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, 1990, s. 118 a pozn. 31 na s. 246, kde uveden pramen: Václav Richter a kol.: Mikulov, Brno 1971, s. 73. Dále autor uvádí (s. 118): „Zdá se tedy, že jak Dudík, tak Novotný se nemýlili, když kladli Děvín (tj. Dowinu) na Pálavské vrchy a my můžeme tento údaj ještě upřesnit – do blízkosti Klentnice ...“. 9 Jaroslav Zástěra: Pálava záhadná, s. 243. In: První stát Slovanů a jižní Morava, Moravský historický sborník – Ročenka MNK 1996/98, Brno 1998, s. 225-260. 10 Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Praha 1999, s. 173. Týž: Vznik Velké Moravy, Praha 2001, s. 10. 11 civitas (střv.) město (Kol. autorů: Latinsko-český slovník, Praha 1957). 12 Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Praha 1999, s. 172: „slovanské písemnictví Velkou Moravu nepřežilo jako její trvalé dědictví“. Velkou Moravu samozřejmě přežilo, nepřežilo (a to pouze na našem území) až přelom 11. a 12. století. Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 70, 72, 74, 78, 95. In: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000, s. 67-99: Podle „obecně přijímaného názoru“ zde D. Třeštík tvrdí, „že knížata s pláštěm jsou knížaty pražskými a knížata bez pláště že jsou moravskými údělníky“ (s. 70 a pozn. 296 na s. 125). Sv. Václavovi nasadil přilbu až Myslbek na známé soše na Václavském náměstí. „Nikdy předtím nebyla Václavovým atributem, ...“ (s. 72). „Nápis nemluví o žádných obrazech, ale o smlouvách, ...“ (s. 74). „Strýček tu však sotva může být tetičkou, také proto, že je stejně o hlavu menší než oráč, nemůže se tedy jednat o kněžnu. V celku odpovídá celá scéna do detailů Kosmovu líčení povolání Přemysla od pluhu, ...“ (s. 78). „Roku 355 panoval císař Iovianus a ne Julianus“ (s. 95). Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho„politického“ národa (II.). In: DaS 2000, č. 5, s. 29-32 (s. 32): Vysvětlující text pod vyobrazením čtyř českých světců biskupa sv. Vojtěcha, opata sv. Prokopa, sv. Václava a sv. Ludmily na titulní straně Augustinova De civitate Dei: „»Čeleď sv. Václava – Čechové ve městě Božím«, český rukopis z konce 12. století, který přinesl nejstarší představu národa ve středověku vůbec“. Srovnej N. Profantová 1996, s. 119 k vyobrazeným postavám a J. Bažant 2000, s. 97 k nejstarší představě národa ve středověku vůbec. Sv. Václav tu podle čeledína Třeštíka má být zástupcem čeledi sv. Václava. Asi podobně jako Přemysl vedl Libušino poselstvo k Přemyslovi. Všechna tato tvrzení jsou v přímém rozporu s prameny, čili nesprávná, tzn. nepravdivá, čili ... ryze účelově zkreslená k podpoře vlastních jinak ničím nepodložených l ž í . 13 Slovany je nazývá proto, aby Moravanům příliš nenarostl hřebínek. Takto to alespoň vypadá, že Moravanům (kteří přece „neměli nic společného z žádným moderním národem“ – D. Třeštík: Mysliti dějiny 1999, s. 160) při klepání na dveře Evropy mohli vést ruku Čechové. Nejsou snad také Slované? A jako bych v té skupině matně zahlédl i D. Třeštíka. Ve skutečnosti to bylo trošku jinak. Jestliže Moravané v roce 831 „zaklepali na dveře“ a v roce 871 v Evropě „již nezvratně byli“, Čechům zůstaly její dveře neprodyšně uzavřeny ještě kolem roku 1000. Dokonce bychom mohli říci, že jim je Evropa zabouchla přímo před nosem. Jakže se to pak vlastně má s onou „moderností“ národa? Ale to již je téma na úplně jinou recenzi. 14 Snad v naznačeném duchu dojde i na „napravení“ údajného pohana Přemysla v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, v těsném sousedství jednoho z nejrozsáhlejších starých velkomoravských center (Hradiště sv. Hypolita), a konečně skončí „napravování“ Moravanů pohanem (viz pozn. 12). |
Co říkají
prameny a literatura? |
|||
PhDr.
Dušan Třeštík, CSc. (*1933), pražský historik a publicista, který se zabývá především českým a evropským raným středověkem. Od roku 1958 pracuje v Historickém ústavu Akademie věd ČR, dále v Centru medievistických studií a Centru pro teoretická studia. Je členem Vědecké rady AV ČR. Publikoval řadu knih a odborných článků, v poslední době například: Počátky Přemyslovců (1997), Mysliti dějiny (1999), Češi, jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci (1999), Bratrovrahův syn, mnich Kristián (1999) (v časopisu Dějiny a současnost 21, 6/1999, s. 6-10), „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě (2000) (v publikaci kolektivu autorů Přemyslovský stát kolem roku 1000), Objevy ve Znojmě (2000) (společně s autorkami B. Krzemieńskou a A. Merhautovou ve spisku Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě), Naše dějiny, naši králové a knížata (2001) (společně s autory Jaroslavem Čechurou a Vladimírem Pecharem v publikaci Králové a knížata zemí Koruny české). |
Závěr. Několik slov o autorovi. |
|||
Copyright © 1998-2002 Petr Šimík
Grafické zpracování: Studio COMET Brno