ani_nova.gif (2304 bytes)IKONOGRAFIE
maleb ve Znojemské rotundě
Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy
Petr ŠIMÍK

Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb


LEGENDA
Konec strany
IKONOGRAFIE –
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 6. část.
Petr Šimík – 23.12.1999
6. část – Doba vzniku maleb (2)
Hypotézy [ J. Zástěra | L. Konečný ]
[ P. Šimík 1a 1b 2a 2b 3 4 5 6 7 8 9 10 10a 10b 10c 10d 11 12 ]
[ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů | Zapůjčená ruka | Biskupské mitry | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Původ mandlového tvaru štítů | Denáry moravských údělníků | Kniha  | Inspirační zdroje autorů maleb | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Ikonografie 3. pásu maleb – 6. část: Doba vzniku maleb (2)

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.
ZPĚT na začátek strany
Začátek strany
Sv. Václav v přilbě na reverzu denárů
Konec strany
Čísla v hranatých závorkách.
Jak jsme si již řekli, s vyobrazením sv. Václava se setkáváme na moravských i českých denárech, především na jejich rubové straně většinou s opisem +SWENCEZLAVS nebo obdobným. V některých případech se zde setkáváme i s přilbou jako jeho atributem. Kromě dříve reprodukovaného denáru č. 171a Bořivoje II. (1100-1107, 1109-1110), kde je sv. Václav ve zbroji na koni, se s přilbou sv. Václava můžeme setkat na reverzu moravských denárů, např. již u Oty I. Sličného č. 331 (1054-1055, 1061-1087) (prokazatelně zřejmě asi vůbec   p r v n í   denár s vyobrazením sv. Václava v přilbě), na Svatoplukově minci č. 368 (1095-1107), č. 359 a 362, na denáru Oty II. Černého č. 398 (1113-1125) a č. 404 nebo na denáru Václava a Jindřicha (Zdíka?) č. 415 (cca 1126-1130) – ukázky denárů viz níže.
ZPĚT na začátek strany
Čísla v hranatých závorkách
Zdík se podepisoval „Jindřich“
Konec strany
Sv. Václav v přilbě na reverzu moravských denárů.
J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996, č. 331, 359, 362, 368, 398, 404 a 415.
První vyobrazení sv. Václava v přilbě na minci najdeme na reverzu moravského denáru Oty I. Sličného č. 331.
Poznámka: Jindřich Zdík byl olomouckým biskupem jmenován 22. března 1126, v prvním roce Soběslavovy vlády. „Když byl představen na veřejném shromáždění kněží a velmožů, odebral se do Wormsu a tam byl 3. října téhož roku konsekrován a od římského krále Lothara III. investován; po vysvěcení přestal užívat rodového jména Zdík a podepisoval se pouze Jindřich.“
(F. Čapka: Jindřich Zdík. In: F. Čapka-O. Zwettler: Portréty osobností Moravy I., PdF MU Brno 1996, s. 21).
J. Šmerda (1996, s. 18, 19): „Ražby se jménem Václav a Hindrich patří spíše Jindřichovi ...“ A dále: „Třetí skupinu (záhadných a dosud nerozřešených moravských) ražeb tvoří mince s opisem HINDRICH (vždy bez dalšího titulu). Vzhledem k tomu, že neznáme žádného Přemyslovce tohoto jména, musíme obrátit pozornost mimo vládnoucí rod. Fabrika mincí je zcela bezpečně moravská, a tak jediným mužem, kterému můžeme tyto mince přidělit, je olomoucký biskup Jindřich Zdík. Přihlédneme-li k tomu, že tento muž měl ve své době skutečně vynikající postavení a byl v přátelských stycích s císařem, jeho původ je sice zahalen řadou nejasností, ale i ten mu byl pravděpodobně v kariéře nápomocen, pak výše udělené přidělení není zas tak nemožné.“
ZPĚT na začátek strany
Sv. Václav na reverzu denárů
Ukázky moravských denárů se sv. Václavem
Konec strany
Zdík se podepisoval: „Jindřich“.
den331.gif (4188 bytes)den368.gif (6584 bytes)den398.gif (3070 bytes)den415.gif (6152 bytes)
P. Radoměrský-V. Ryneš (1958, s. 35): V Čechách doznala úcta k Václavu-světci a příslušníku panujícího rodu oproti jiným zemím největšího státoprávního významu. Podobou panujícího knížete na líci mincí a sv. Václava na jejich rubu se symbolizovala spojitost vlády jednotlivých panovníků s nebeskými mocnostmi.
ZPĚT na začátek strany
Zdík se podepisoval „Jindřich“
Sv. Václav – patron země
Konec strany
Ukázky moravských denárů se sv. Václavem v přilbě (na reverzu s opisem VVENCEZLAVS).
J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:
č. 331 Ota I. Sličný
(1054-55, 1061-87),
č. 368 Svatopluk Ol.
(1095-1107),
č. 398 Ota II. Černý
(1113-1125),
č. 415 Jindřich (Zdík?)
(cca 1126-1130).
V. Ryneš-J. Hásková (1967, s. 145): Teprve na denáru knížete Břetislava I. je Václav pojímán jako kníže a to „můžeme považovat za příklad přerůstání kultu sv. Václava-mučedníka ve Václava-patrona země, a to ve smyslu státní ideologie“.
J. Hásková
(1975, s. 11): Postava knížete Václava se poprvé vyskytla na Oldřichových denárech, a to jako světce s křížem. Na minci Břetislava I. byl kříž u postavy sv. Václava nahrazen praporcem, což lze „ve smyslu státní ideologie chápat jako příklad přerůstání kultu Václava-mučedníka ve Václava-patrona země.
Toto časové zařazení můžeme ještě zúžit. Zatímco na Břetislavově moravském denáru č. 313b (revers) je ještě znázorněna postava sv. Václava s křížem a na jeho pražském denáru č. 141a (revers) s křížem i praporcem, tak na denáru č. 143a (revers) má sv. Václav již jen praporec (číslování denárů dle katalogu J. Šmerdy 1996).
ZPĚT na začátek strany
Ukázky moravských denárů se sv. Václavem
Sv. Václav na averzu denárů 1
Konec strany
Sv. Václav – patron země.

 

 

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996, s. 73 a 97.

A. Merhautová-Livorová (1983, s. 22): „V českém umění, především na mincích, figuroval Václav od počátku 11. století jako světec-mučedník a v tomto smyslu prosebník za panovníka a dynastii. Od sklonku téhož věku začal vystupovat i jako kníže vládnoucí předek-prosebník, až se stal věčným panovníkem země, což bylo přesně formulováno ve 12. století na pečetích Vladislava II.“. (Rozpor v časovém řazení – viz výše V. Ryneš, J. Hásková – pozn. aut.).
A. Merhautová–D. Třeštík
(1983, s. 45, 90): „K Václavovi se za Boleslava II. tato dynastie (Přemyslovců) poprvé přihlásila jako k svému přímluvčímu a obránci jejich práva na vládu“ ... „Postava tohoto domácího světce-knížete byla příznačná pro dvorské umění a stala se hlavně na mincích symbolem panovnické moci“.
B. Krzemieńska
(1985, s. 7; 2000, s. 8): „Hlavní postavou je tu kníže-světec Václav, věčný panovník českého státu, který nikdy neumírá a svou vládu propůjčuje vždy znovu panujícímu přemyslovskému knížeti“.
Sv. Václav v přilbě propůjčující vládu.

Sv. Václav v přilbě na averzu denárů

den378sa.jpg (9904 bytes)den378sr.jpg (9973 bytes)Se zobrazením sv. Václava v přilbě jako knížete-světce, věčného panovníka českého státu, který symbolicky propůjčuje vládu právě vládnoucímu knížeti, se ale můžeme setkat i na averzu moravských i českých denárů, kde je v opisu uvedeno jméno vládnoucího panovníka. Jako příklad bychom mohli uvést Svatoplukův moravský denár č. 378, na kterém je na lícní straně sv. Václav (bez pláště) ve zbroji s přilbou, praporcem s dvojitým zakončením a štítem zavěšeným přes rameno (patrně z roku 1107, kdy Svatopluk usiloval o pražský stolec a také jej „s pomocí Boží a sv. Václava“ získal, jinak řečeno, kdy mu sv. Václav „propůjčil“ vládu – viz obr. vlevo nahoře). Na reverzu tohoto denáru je žehnající sv. Václav s knihou v levé ruce sedící na duze (obr. vpravo nahoře).
ZPĚT na začátek strany
Sv. Václav – patron země
Sv. Václav sedící na duze
Konec strany
Sv. Václav v přilbě na averzu denárů 1.

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:
č. 378 (avers a revers) Svatopluk Ol. (1107?)
 
Jiří Sejbal: Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města, Brno 1986, s. 159 č. 40.

den285b.gif (3202 bytes)den285bw.jpg (9866 bytes)Srovnej lícní stranu výše reprodukovaného Svatoplukova denáru č. 378 s averzem denárů č. 285a, 285b, 285c (viz obr. vlevo a vpravo) s opisem +SANCTVS VVENCEZLAVS přidělených zatím Václavovi (1191-1192). I zde se jedná o vyobrazení sv. Václava (bez pláště) ve zbroji s přilbou, praporcem s dvojitým zakončením a štítem zavěšeným přes rameno.

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:

č. 285b Václav (II.) vlevo a vpravo (1191-1192). Avers – sv. Václav s přilbou, štítem s puklicí a kopím s praporcem s dvojitým zakončením.
Revers – trůnící sv. Vojtěch s biskupskou mitrou, berlou a křížem.

den378sr.jpg (9973 bytes)Na reverzu již zmiňovaného Svatoplukova denáru (č. 378 vpravo) den232a.gif (1936 bytes) je zobrazen sv. Václav sedící na duze s knihou v levé ruce s pravou rukou v žehnajícím gestu (podobně jako Kristus-Pantokrator v konše apsidy Znojemské rotundy nebo na jedné z iluminací v Kodexu vyšehradském). S touto paralelou „Kristus – sv. Václav“ se můžeme setkat i na pozdějších denárech – viz např. revers denáru č. 232 Vladislava II. (na obr. vlevo) s opisem +SCS VVENCEZLAVS (A. Merhautová-D. Třeštík 1985, s. 94, obr. 29).

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:

č. 378 (revers) Svatopluk Ol. vpravo (1107?),

č. 232 (revers) Vladislav II. vlevo (1140-1174).

den195.gif (3381 bytes)Poznámka: S podobným motivem (sv. Václav sedící na duze), jako na reverzu výše popisovaného moravského denáru Svatopluka Olomouckého č. 378, se setkáváme na reverzu denáru č. 195 (vpravo) z období druhé vlády Vladislava I. (1120-1125), kde je vyobrazen sv. Václav bez pláště s mečem a štítem se zkříženýma nohama. den409sa.jpg (7924 bytes)Tento obraz je stejný jako na averzu moravského denáru Oty II. Černého č. 409 (viz obr. vlevo) z období jeho druhé vlády (1113-1125). Také zde vidíme sv. Václava bez pláště s mečem a štítem se zkříženýma nohama sedícího na duze a s přilbou na hlavě (tedy opět se zbraněmi víry jako již na reverzu jeho denáru č. 398 výše). Pravděpodobně tím chtěl Ota II. Černý naznačit své právo na vládu po Vladislavovi I., protože byl v té době po Vladislavovi druhým nejstarším Přemyslovcem. Domnívám se, že tento denár proto pochází z konce jeho vlády (srovnej J. Sejbal 1986, s. 125, 126 pozn. 33, s. 160 č. 47). Srovnej s denárem č. 281 (avers) Konráda Oty I. v 7. části práce.
ZPĚT na začátek strany
Sv. Václav na averzu denárů 1
Sv. Václav na averzu denárů 2
Konec strany
Sv. Václav sedící na duze.

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:
č. 195 Vladislav I. vpravo,
č. 409 (avers) Ota II. Černý vlevo.

Jiří Sejbal: Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města, Brno 1986, s. 125-126, s. 160 č. 47.

den216.gif (3061 bytes)den383sa.jpg (8938 bytes)Podobný příklad, kde je symbolika propůjčení vlády přímo uvedena v obrazovém poli mince, můžeme nalézt na averzu moravského denáru Vladislava I. (1110-1113) č. 383 – viz obr. vlevo, na rubu prý má být zobrazen Heraklův zápas se lvem (?), v horní části s motivem Dextera Dei (!). Velmi blízký motiv s dvojicí vladařů najdeme rovněž na averzu pražského denáru Soběslava I. (1125-1140) č. 216 (viz obr. vpravo). V obou případech poprsí knížete vlevo v přilbě představuje patrně sv. Václava, vpravo pak aktuálně vládnoucího panovníka (viz následující poznámka).
ZPĚT na začátek strany
Sv. Václav sedící na duze
Společná vláda?
Konec strany
Sv. Václav v přilbě na averzu denárů 2.

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:
č. 383 Vladislav I. vlevo (1110-1113),
č. 216 Soběslav I. vpravo (1125-1140).
Jiří Sejbal: Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města, s. 161 č. 50.

Poznámka: Ikonografickým rozborem moravského denáru Vladislava I. (č. 383) se zabýval J. Sejbal (1986, s. 132-135) a předpokládal zde znázornění společné vlády: „Dvě poprsí na líci s taseným mečem (a přilbou, druhé s kopím) a praporcem, obrácená k sobě, nesou nepochybně všechny znaky knížecí moci a lze je tedy oprávněně považovat za zobrazení knížat.“ A dále: „Jedním z nich je nepochybně Vladislav I., jehož jméno je v opisu a který je vydavatelem této mince. Druhou zobrazovanou osobou, vzhledem k tomu, že běží o moravskou ražbu, může být jen Ota II. Černý, neboť Vladislav I. během své krátké vlády na Moravě v letech 1110 až 1113 v olomouckém údělu se nedělil s nikým o svou moc a nevykonával také poručnickou funkci. Atd.“
Přikláním se proto spíše k názoru A. Merhautové, která v souvislosti s podobným denárem Soběslava I. (č. 216) uvádí (1985, s. 74, obr. 12): „Denár Soběslava I. (1125-1140). Na aversu patrně výjev, jak Václav propůjčuje vládu Soběslavovi, na reversu ... atd.“ Dále v pozn. 39 (s. 80): „CACH F., č. 575. Na líci mince zpodobená dvě poprsí bojovníků s helmami na hlavách, z nichž jeden předává druhému praporec mohou naznačovat, že sv. Václav dopomohl Soběslavu I. k vítězství v bitvě u Chlumce roku 1126.“
Domnívám se, že i v případě moravského denáru Vladislava I. (č. 383) se zřejmě jedná o vyobrazení sv. Václava v přilbě (nikoliv Oty II. Černého), který Vladislavovi I. propůjčuje vládu. Vladislav I. se pražským knížetem stal koncem září 1109, na přelomu roku jej jen na několik dnů vystřídal Bořivoj II., aby se v lednu 1110 ujal vlády definitivně. Denár č. 383 bude proto pocházet někdy z počátku Vladislavovy vlády, kterou s přispěním sv. Václava nakonec získal.
Přilba již tehdy musela být jedním z ustálených atributů sv. Václava, jak o tom svědčí denáry Oty I. Sličného, Bořivoje II., Svatopluka Olomouckého a konečně i samotného Oty II. Černého – viz denár č. 398 výše, a to musel respektovat i Vladislav I. Kromě toho právě Vladislav I. dal v červenci 1110 Otu II. Černého zatknout (v souvislosti s Bořivojovým pokusem o převrat) a držel jej jako vězně na Křivoklátě. K jejich usmíření došlo v roce 1113 a bylo stvrzeno v Nise až v červenci 1115 (J. Žemlička 1997, s. 135, 137). Přitom Vladislavův denár č. 383 pochází právě z období 1110-1113. Vyobrazení Oty II. Černého na Vladislavově denáru č. 383 lze proto pokládat nejen za nepravděpodobné, ale za zcela vyloučené.
ZPĚT na začátek strany
Sv. Václav na averzu denárů 2
Sv. Václav na averzu denárů 3
Konec strany
Společná vláda anebo „propůjčení“ vlády?
Jiří Sejbal: Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města, s. 132-135. In: Denárová měna na Moravě. Sborník. Brno 1986.
Anežka Merhautová: Bohemizovaná Civitas dei – Nebeský Jeruzalém, s. 74 obr. 12, s. 80 pozn. 39. In: A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985.
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, 1997, s. 135, 137.
S dalším vyobrazením sv. Václava den188a.gif (3381 bytes)den188b.gif (3130 bytes)v přilbě na averzu mince se můžeme setkat opět na denáru Vladislava I. (1109-1118) č. 188 (viz obr. vlevo), tzn. z období jeho první vlády. Opět zde vidíme sv. Václava v přilbě s mečem v pravé ruce a se štítem (podobně jako na již na moravském denáru Vladislava I. č. 383, tedy opět se zbraněmi víry), tentokrát však samostatně. Poslední ukázkou s vyobrazením sv. Václava na averzu je mince Bořivoje II. (1118-1120) č. 178 (viz obr. vpravo), tzn. z období III. vlády, tedy až následně po denáru č. 171a s obrazem den178.gif (3375 bytes)sv. Václava v přilbě a na koni. Sv. Václava zde dostatečně charakterizuje přilba, praporec, křížek a ozdobný rám připomínající půdorys čtyřapsidové architektury (např. tetrakonchy na Sázavě s patrociniem sv. Kříže). Za povšimnutí také stojí, že od určité doby se s vyobrazením sv. Václava jako věčného panovníka na averzu mince v opisu se jménem panovníka aktuálně vládnoucího setkáváme většinou, je-li obrazové pole na reverzu, kde je v opisu uvedeno Václavovo jméno, vyhrazeno jinému motivu – sv. Václav jako prosebník za spásu panovníka, země, dynastie, přemyslovského státu. Zde (č. 178) např. anděl odnáší zřejmě panovníkovu duši a jméno sv. Václava v opisu, resp. přímo sv. Václav by měl být zárukou, že to bude směrem vzhůru – sv. Václav je tu přímluvčím za spásu panovníkovy duše.
ZPĚT na začátek strany
Společná vláda?
Porušili Břetislavův stařešinský řád
Konec strany
Sv. Václav v přilbě na averzu denárů 3.

J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996:

 

č. 188 Vladislav I. vlevo (1109-1118),

 

č. 178 Bořivoj II. vpravo (1118-1120).

V některých těchto případech se pak rovněž setkáváme s Václavovým vyobrazením na lícní straně. Aby nemohlo dojít k záměně s panovníkem (pánem mince), jehož jméno je v opisu, je zde sv. Václav charakterizován křížkem, knihou, sedící na duze jako kníže-světec, pruhovaným štítem, přilbou, praporcem jako věčný vladař (miles christianus), jenž panovníkovi propůjčuje vládu. S takovým zdůvodněním práva na vládu, a zdůrazněním Václavova podílu na celém aktu, se setkáváme především na averzu denárů panovníků, kteří porušili Břetislavův stařešinský řád: Bořivoj II. (č. 178), Svatopluk Olomoucký (č. 378), Vladislav I. (č. 383), Soběslav I. (č. 216) a cítili potřebu tento stav s pomocí sv. Václava legalizovat a učinit jej tak zcela legitimní a právoplatný. A setkáváme se s ním také u těch knížat, kterým jejich právo bylo naopak upřeno – Ota II. Černý (č. 409).
ZPĚT na začátek strany
Sv. Václav na averzu denárů 3
Pohanské motivy na denárech?
Konec strany
Porušili Břetislavův stařešinský řád.

Pohanské motivy na denárech?!

Často se na rubové straně denárů vyskytují také motivy údajně z antické římské či řecké mytologie (A. Merhautová-D. Třeštík 1985) – boj člověka se zvířetem. Ke všem těmito autory uváděným tzv. antickým (tj. pohanským) motivům (např. Herkules s Nemejským lvem) lze ovšem nalézt obsahovou paralelu v Bibli.
Na východě byl motiv stále živý a přenášen až do kultur raného středověku. Především perské látky, které putovaly do Evropy, způsobily dochování kontinuity motivu hrdiny mezi heraldicky umístěnými šelmami. Námět v různých formách přešel i do křesťanské ikonografie, jako mnoho dalších pohanských a východních motivů – Daniel a lev, Daniel v jámě lvové, Samson“ (T. Kučerovská 1986, s. 381). Zcela zřetelně to vyplývá z ikonografie moravského denáru Vladislava I. (1110-1113) č. 383 (vlevo), kde nad postavou chystající se k zápasu se lvem je zobrazena Boží ruka, která se prstem dotýká hlavy muže (J. Sejbal 1986, s. 133, pozn. 48,* obr. 50 na s. 161), a kde je v opisu nejspíš uvedeno jméno sv. Václava, jak lze z útržků počátečních písmen jeho jména usoudit. Lícní stranu tohoto denáru jsme již viděli výše.
ZPĚT na začátek strany
Porušili Břetislavův stařešinský řád
Denáry 215 a 223
Konec strany

Pohanské motivy na denárech?!

Asi sotva – jsou to biblické motivy. Jde jen o pokus, jak dodat punc věrohodnosti hypotézám založe- ným na vyobrazení pohana v kapli.

Taťána Kučerovská: Motiv zápasu člověka se zvířetem v raně středověkém výtvarném projevu, s. 381. In: Denárová měna na Moravě. Sborník. Brno 1986, s. 379-382.

Revers moravského denáru č. 383 Vladislava I. (1110-1113).

* Podle F. Friedensburga (Die Symbolik der Mittelaltermünzen, Berlin 1922, s. 230-231) motiv bojovníka, který zápasí se lvem, symbolizuje boj se zlem. V tomto pojetí je lev symbolem ďábla jako otce hříchu. Motiv se objevuje zejména na bavorských, polských a českých ražbách. Jiný výklad tohoto mincovního obrazu vychází z legendy o Herkulovi, ztělesňujícím cnosti. Podle tohoto pojetí je představován na těchto ražbách Herkules (?!) v boji se zlem jako vzor cnosti pro knížete. (Můžeme však předpokládat, že klerici, kteří tvořili náměty mincí, znali lépe Bibli než starou řeckou či římskou mytologii. Kromě toho, obrazy na mincích měly spíše než na panovníka působit asi na jeho poddané, u nichž znalost antické mytologie můžeme předpokládat opravdu jen stěží, kdežto slovo Boží jim bylo předčítáno každou neděli – pozn. aut.). ZPĚT na začátek strany
Pohanské motivy na denárech?
Denáry 189 a 399
Konec strany
Boží ruka a Herkules?! 
To asi nebude to pravé ořechové.

Pražské denáry č. 215 a 223 Soběslava I. (1125-1140):
Jezdec na koni zprava (jehož jméno je Slovo Boží) zabíjí draka (symbol zla a také pohanství); postava s mečem bojuje se lvem a drakem, v opisu uvede- no jméno sv. Václava.

Ani Boží ruka na Vladislavově moravském denáru č. 383 výše však nemohla odradit J. Sejbala (1986, s. 135) od jeho názoru: „Pokud běží o ikonografii na rubní straně tohoto denáru, nejde ani tak o vyjádření boje proti zlu, představovanému lvem, zatímco postava muže pod božskou ochranou (spíše však »pod Boží ochranou« – pozn. aut.) představuje vítězící dobro, jako spíše o oslavu knížecích cností podle Herkulovy legendy (spíše však »křesťanských cností podle Bible« – pozn. aut.). Pan profesor to tak prostě cítí. Vždyť lev se později stal symbolem státu, nemůže proto přece představovat zlo.
Motiv zápasícího člověka se lvem je velmi častý na českých denárech 12. století a objevuje se na ražbách Vladislava I. (č. 189, Cach 540) nebo na ražbě Vladislava II. (č. 227, Cach 554), kde člověk zápasí s medvědem. Číslování denárů dle 
Jan Šmerda
: Denáry české a moravské. Brno 1996.
Oba tyto mincovní obrazy mají velmi blízko k motivu na moravském denáru Oty II. Černého (č. 399, Cach 480) vlevo, od kterého jsou zřejmě odvozeny. Mincovní obrazy z mladších období s touto tématikou na českých denárech, např. Soběslava I. (č. 223, Cach 582), Vladislava II. (č. 232, Cach 592, s medvědem; č. 234-235, Cach 594-595) nebo Bedřicha (č. 274-275, Cach 633-634), jsou již odlišnější. Použití pohanského antického motivu na minci by bylo zvláště paradoxní v případech, kdy je okolo tohoto motivu v opisu uvedeno jméno sv. Václava (č. 223, 383, 399) nebo kdy je na druhé straně mince vyobrazeno Boží město, bohemizované hlavou či poprsím sv. Václava na denárech Vladislava I. (č. 201, 202), nebo také dvojicí světců Václava a Vojtěcha na denárech Vladislava II. (č. 227, 234, 235, 237, Cach 554, 594, 595, 597). Maximálně bychom snad mohli připustit inspiraci antickým motivem. V žádném případě ale nemůžeme zaměňovat (původně antickou) formu s (křesťanským) obsahem. ZPĚT na začátek strany
Denáry 215 a 223
Denáry 201, 202, 207
Konec strany

Boj se zvířetem.

Jiří Sejbal: Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města, s. 133. In: Denárová měna na Moravě. Sborník. Brno 1986, s. 98-183.

Moravský denár č. 399 Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125). V opisu na R:
+ ?C•VVENCEZLAV?.

Pražský denár č. 189 Vladislava I. z období 1. vlády (1109-1118).

ZPĚT na začátek strany
Denáry 189 a 399
Antické motivy?
Konec strany
Pražské denáry č. 201, 202, 207a, 207b Vladislava I. z období 2. vlády (1120-1125):
Postava s mečem zleva bojuje s drakem; 
jezdec na koni zprava bojuje se lvem; 
jezdec na koni zleva bojuje se zvířetem.
J. Hásková (1992, s. 59): „Obrazové náměty českých denárů nelze oddělit od panovnického dvora a k němu se vážícího kléru, který byl hlavním nositelem kultury, směřující k Bohu. Převládající křesťanská symbolika v ikonografii nejstarších českých mincí je toho dokladem, stejně jako jejich opisové legendy, nad nimiž měli hlavní dozor kněží ve funkci notářů či jiných královských úředníků. Oni to byli, kdo usměrňoval obrazové náměty podle kanonizované estetické normy a vedle křesťanské víry proklamovali světskou moc, které sloužili“.
J. Šmerda (1996, s. 16): „Na ikonografické podobě mincí se rozhodujícím způsobem podíleli klerici z bezprostřední blízkosti vydavatele, osoby dokonale seznámené s křesťanstvím a jeho symbolikou. Z tohoto pohledu musíme sledovat i vlastní motivy a scény nalézající se v kruhovém poli mince“
Poněkud jiného názoru než naši numismatici je pražský uměnovědec:
J. Bažant (2000, s. 56-57): „... v první čtvrtině 12. století se v českém mincovnictví objevuje cílevědomá imitace antických vzorů, která nevděčila za svou existenci nějaké historické náhodě, neboť určovala podobu českých mincí po několik generací – až do třetí čtvrtiny 12. století – a projevovala se jak ve stylu napodobujícím antický kánon, tak v tématice,  především v identifikaci sv. Václava s Herkulem. Na mincích Bořivoje II. (1100-1107, 1117-1120) je na líci antická hlava z profilu s vínkem (resp. s byzantským diadémem, na některých ovšem v pravé ruce drží kříž – viz obr. vlevo), s pláštěm sepjatým na rameni, na rubu je sv. Václav jako jezdec  (s přilbou na hlavě jako »miles Christi«), což připomíná antikizující zobrazení vladařů na byzantských mincích (Šmerda č. 171a). Na jiné minci Bořivoje II. (Šmerda č. 172a, 172f, 172g) je s Václavovým jménem spojováno zobrazení Herkula stínajícího hlavu Cacovi ...“. J. Bažant pro jistotu (snad ze skromnosti) neuvádí kým je spojováno ... „Za Vladislava I. (1109-1118, 1120-1125) byl sv. Václav spojován s Herkulem bojujícím s hydrou a lvem (Šmerda č. 201, 202)“. Autor zde opět neuvádí to podstatné: „Kdo za Vladislava I. spojoval sv. Václava s Herkulem?“ Tato „krátká spojení“ si nejspíš způsobil sám autor až dnes. Možná se přitom zajiskřilo, ale nerozsvítilo!
ZPĚT na začátek strany
Denáry 201, 202, 207
Herakles a Cacus?! Nesmysl
Konec strany

Antické motivy?

Jarmila Hásková
K ikonografii českých mincí Vratislava II.
, s. 59. In: Královský Vyšehrad, Sborník, Praha 1992, s. 59-68.

Jan Šmerda: Denáry české a moravské. Katalog mincí českého státu od X. do poč. XIII. stol. Brno 1996, s. 16.

Jan Bažant: Umění českého středověku a antika, Praha 2000, s. 56-57.

Proč J. Bažant ve své publikaci znovu oživil téma s údajnými antickými pohanskými motivy na mincích ve 12. století, když bylo již jednou jako naprostý nesmysl numismatiky odmítnuto?

Proč spojuje, resp. „identifikuje“ antického Herkula se sv. Václavem?

To jen J. Bažant zase odněkud něco špatně opsal. Cacus byl v římské mytologii trojhlavý obr chrlící plameny, jenž žil na území pozdějšího Říma v jeskyni na Aventinu a zabíjel kolemjdoucí. Herkules mu ale hlavu nesetnul, nýbrž rozbil na padrť (pokud to neudělal Garanos či Rekaranos, Héraklův spojenec ... jak uvádí Robert Graves v Řeckých mýtech).
Na Bořivojově minci (č. 172g) pravděpodobně z období II. vlády (1109-1110) je však zobrazena malá postavička v pokleku se sepjatýma rukama (viz obr. vpravo). Trojhlavého obra chrlícího plameny si asi představujeme jinak. Námět obrazu na reverzu mince nemá proto se „zobrazením Herkula“ – antickým pohanským motivem – nic společného. 
Mohlo by se jednat o klasický biblický námět „Vraždění neviňátek“ inspirovaný snad znojemskými malbami (Bořivoj II. ve Znojmě nejméně 2 roky pobýval, na znojemském hradě se 18. října 1100 konala jeho svatba – Kosmas III, 12) a znovu vyvolaný vyvražděním Vršovců 27.-28. 10. 1108 (Kosmas III, 24) jeho předchůdcem na pražském stolci Svatoplukem Olomouckým necelý rok před jeho vlastním zavražděním (21. 9. 1109). Světcovo jméno v opisu má zřejmě zajistit spásu duše nevinné oběti. Nejspíš ale půjde o známý starozákonní motiv: „Abrahám se připravuje obětovat Izáka“ (J. Robertsová 1997, s. 79). Viz Gn (22, 10) – dle vydání kralického z r. 1613: »I vztáhl Abraham ruku svou, a vzal meč, aby zabil syna svého«.
K další Bažantově „identifikaci sv. Václava s Herkulem“ např. na denáru č. 201 Vladislava I. srovnej jeho starší moravský denár č. 383. K motivu jezdce na koni viz dále.
ZPĚT na začátek strany
Antické motivy?
Drak a dravá šelma
Konec strany

Herkules a Cacus?!

J. Bažant si jen připravoval půdu pod nohama, aby mohl v následující kapitole o malbách ve Znojemské rotundě napsat blábol daleko otřesnější: na znojemských malbách prý pohan „Přemysl Oráč zastupuje Krista“.

Klikněte SEM.

Jenny Robertsová: Bible ve faktech, Praha 1997, s. 79.

Co nebo koho tedy máme spatřovat za oním drakem či dravou šelmou, se kterými je na obrazech denárů buď holýma rukama, kopím nebo mečem sváděn tuhý boj?
„A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A ten veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé“.
Drak v hněvu ... rozpoutal válku ... proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. Postavil (jsem) se na břeh moře“.
„Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc. Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou; klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: »Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?  
Všichni (jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize Beránkově) budou před ní klekat. Každý z nich pak musel být „označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest!“ 
(Zj 12, 7-9; 17-18; Zj 13, 1-4; 16-18).
ZPĚT na začátek strany
Herakles a Cacus?! Nesmysl
Slovo Boží je živé
Konec strany
Drak a dravá šelma.

Kdo se odváží s nimi bojovat?

Všichni, kdož jsou zapsáni v knize Beránkově, se k tomu zavázali!

Na denárech je to nepochybně sv. Václav – podle Kristiána „vojín Kristův“, „vojín Bohem vyvolený“.

Kdo se odváží bojovat s drakem a dravou šelmou, symboly ďábla a hříchu, zla a pohanství v 11. a 12. století? Herkules? Ó, nikoliv!
Na domácích denárech je to nepochybně:
1. Sv. Václav – vojín Kristův, vojín Bohem vyvolený (miles Christi, Dei electus miles), věčný panovník, jehož jméno je uvedeno v opisu mince: „Proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a kopím (či mečem) Ducha svatého, jež je slovo Boží, neústupně porážel povětrné mocnosti tohoto světa“ (Kristián, kap. 6; Ef 6, 10-17).
2. Jezdec na koni (na averzu mincí): „A viděl jsem nebesa otevřená, a hle bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. ... Má na sobě plášť zbrocený (skropený, očištěný Kristovou) krví a jeho jméno je Slovo Boží (Zj 19, 11-13).
K. Honzková (2002) poukazuje v této souvislosti také ještě na Pavlův dopis Židům (Žd 4, 12):
Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“.
 
Proto je bojovník chystající se k zápasu se lvem na Vladislavově moravském denáru č. 383 výše beze zbraně, chráněn „jen“
Boží rukou.
Epizodu s pohanskými motivy na domácích denárech můžeme tímto pokládat snad za vyřízenou. Jen musí všichni, kteří klekají před šelmou, být označeni jejím číslem. Po tomto malém odbočení se znovu vraťme k přilbě sv. Václava.
ZPĚT na začátek strany
Drak a dravá šelma
Kdo nevidí, nemůže ani vědět
Konec strany
Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč ...

Kdo nevidí, nemůže ani vědět!

Doufám, že jsme nade vší pochybnost prokázali, že názor D. Třeštíka, že „přilba nikdy předtím (tj. před Myslbekem – pozn. aut.) nebyla atributem sv. Václava“, nelze brát naprosto vážně, je to tvrzení, které je v rozporu s prameny, proto nesprávné a nepravdivé – autor je zcela evidentně podjatý, a proto nevěrohodný a jeho názor v této věci tudíž zcela irelevantní.
D. Třeštík se účelově mýlí – prostě a jednoduše vědomě lže! A odborná veřejnost k tomu mlčí. Tedy souhlasí? Nebo si jen nikdo nechce pálit prsty? To je ale velmi krátkozraké. S jídlem, jak známo, roste chuť!

Také názor A. Merhautové (1983, s. 22, 23), že sv. Václav byl přímluvčím či prosebníkem pouze za české panovníky – pražské Přemyslovce (a v moravské rotundě proto snad, na rozdíl od pohana Přemysla, nemá místo), na němž vystavěla svoji hypotézu, podobně jako i postřeh B. Krzemieńské (1985, s. 4; 2000, s. 12), že „v malbách Václav jako světec chybí, je třeba co nejrozhodněji odmítnout. Jsou v přímém rozporu s tím, co jsme na vlastní oči viděli na moravských denárech Oty I. Sličného (č. 331), Svatopluka Olomouckého (č. 359, 368, 378), Vladislava I. (č. 384), Oty II. Černého (č. 386, 396, 398), Václava a Jindřicha (č. 415), Soběslava I. (č. 416) a na malbách v rotundě. Nejstarší legendy o prvních českých světcích sv. Ludmile a sv. Václavu byly napsány ve staroslověnštině! (J. Kolár 1998, s. 245).
Nestačí
asi, jak se domnívá D. Třeštík (1987, s. 576; 2000, s. 99), jen vědět a myslet, ale je nutné také vidět a cítit. Kdo nevidí, nemůže ani vědět.
ZPĚT na začátek strany
Slovo Boží je živé
Kam to potom vede?
Konec strany
Kdo nevidí, nemůže ani vědět.
A kdo lže, ten ...
neříká pravdu!
Ke lži má člověk většinou nějaký důvod. Jaký asi byl ten Třeštíkův?
Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, 1987, s. 552, resp. 2000, s. 71-72. 
In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576, resp. in: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, 2000, s. 67-108.
Kam potom vedou ony „únavné, nudné, neviditelné a nehmatatelné myšlenkové konstrukce, které nám může nabídnout skutečná věda“ a D. Třeštík (l. c.), vidíme právě v poslední společné práci A. Merhautové, B. Krzemieńské a D. Třeštíka (Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000) – viz PUBLIKACE. pec_kon3.gif (5642 bytes)Umíněnost a naivita, s jakou A. Merhautová hledá postavu sv. Václava právě jen ve 3. pásu maleb mezi velkomoravskými panovníky (kde nikdy nebyla, není a už nikdy ani nebude, ledaže by ji tam sama domalovala) a její „upřímný“ podiv nad tím, že malíř nezdůraznil čtvrtou postavu v pořadí, když ona právě jen zde chce postavu sv. Václava mít, připomíná spíš přání rozmazleného svéhlavého dítěte, než vědeckou analýzu maleb. Nevidí přitom zcela nepřehlédnutelnou postavu v přilbě ve 4. pásu maleb mezi panovníky bez pláště – údajnými moravskými údělníky. (Není ovšem jediná). Kdyby se ve svých dalších publikacích se spoluautorem D. Třeštíkem o zobrazení sv. Václava v přilbě sami nezmiňovali, mohl by člověk této špatně předstírané naivitě snadno uvěřit:
A. Merhautová-D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983: 
1. s. 96, obr. 56: revers denáru Bořivoje II. s vyobrazením sv. Václava v přilbě na koni zprava, v opisu +WENCEZLAVS [Cach č. 416, Šmerda č. 171a], 
2.
s. 146, 177-180: sv. Václav ve zbroji s přilbou, mečem a štítem, plastika na průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory;

A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, 1985: 
3. s. 74, obr. 12 a s. 80, pozn. 39: avers denáru Soběslava I. s vyobrazením sv. Václava v přilbě propůjčujícího vládu Soběslavovi [Cach č. 575, Šmerda č. 216], 
4. s. 89, obr. IX: dtto jako 1.
5. s. 90, obr. 21: avers denáru Bořivoje II. s vyobrazením sv. Václava v přilbě s praporcem a křížkem v ozdobném rámu ve tvaru půdorysu čtyřapsidové architektury [Cach č. 424, Šmerda č. 178], 
6. s. 90, pozn. 42: revers denáru Bořivoje II. s natočeným poprsím sv. Václava v přilbě s praporcem a štítem, v opisu +•S•WENCEZLAVS [Cach č. 423, Šmerda č. 177b],
7. s. 90, pozn. 43: revers denáru Bořivoje II. s Václavovou profilovou figurou ve zbroji na koni, s přilbou na hlavě a se štítem nebo bez něj, v opisu +WENCEZLAVS [Cach č. 414, 415, Šmerda č. 170a, 170c]; (jako č. 171a
, ale zleva). A to autoři, protože se zabývají pouze českým uměním, jak je z předchozího výčtu patrné, zcela vynechali moravské ražby denárů se sv. Václavem v přilbě:
• Oty I. Sličného č. 331, • Svatopluka Olomouckého č. 355, 359, 362, 368, 378
• Vladislava I. č. 383, • Oty II. Černého č. 398, 404, 409, • Jindřicha (Zdíka?) č. 415. To již nemůžeme považovat za náhodu, ale vědomé, přesně cílené jednání.
Viz také „Podvod Anežky Merhautové“ (v 9. části práce) a důvod, proč někteří „vědci“ její podvod kryjí (viz část 10d).
ZPĚT na začátek strany
Kdo nevidí, nemůže ani vědět
Revers pečeti Konráda Oty (1190)
Konec strany
Kam to potom vede?

Revers zlomku pečeti Konráda Oty (1189) s postavou stojícího knížete (zřejmě sv. Václava, když jde o revers – pozn. PŠ) ve zbroji s praporcem a štítem v přilbě.

M. Wihoda: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systé- mu přemyslovské mo- narchie, příloha 6, s. 45, obr. A, B.
In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník, Znojmo 1997, s. 18-45.
Obě pečeti jsou datovány listinami:
obr. B nahoře 15. června 1189 (CDB I. s. 295-296, č. 322 – I. typ); obr. A dole 25. října 1190 (CDB s. 299-301, č. 326 – II. typ).

 

 

Kryjí podvod Anežky Merhautové.

pec_konc.gif (8471 bytes) pec_kond.gif (7048 bytes)
Revers pečeti Konráda Oty. Trůnící sv. Václav v přilbě s nimbem (celek a detail).
ZPĚT na začátek strany
Kam to potom vede?
V 80. letech snad, ale ...
Konec strany
Revers pečeti Konráda Oty (1190).
+PAX OTTONIS IN MANVS VENCESLAI
M. Wihoda
: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systé- mu přemyslovské mo- narchie, s. 45, obr. A. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník, Znojmo 1997, s. 18-45.
Že něco takového mohlo vzniknout za totality v osmdesátých letech, lze snad pochopit a omluvit tím, že to autoři mohli dostat jako „stranický úkol“, aby tak reagovali na ikonografický výklad maleb J. Zástěry přednesený na ministerské komisi koncem roku 1982 ve Znojmě. Ale prezentovat „pohana Přemysla“ a „moravské údělníky“ v rotundě jako vědeckou hypotézu v roce 2000 a současně tím zapřít sv. Václava v přilbě (zde dokonce jako fakt, o němž se nediskutuje), nelze ani pochopit, natož omluvit. Vysvětlit to lze snad pouze tím, že na některých ústavech AV ČR se stihli nadšení marxističtí propagátoři pohanství ve svých pozicích dobře zakopat, aby mohli průběžně škodit. Proto jsme i nadále pohanem v kapli, tímto pyramidálním nesmyslem, cílevědomě „krmeni“, od školních učebnic, přes propagační materiály prodávané dnes u Znojemské rotundy, nejrůznější katalogy a odborné publikace (J. Žemlička 1997), až po nejnovější Velké dějiny zemí Koruny české (VDZKČ I. sv., 1999, s. 179, 565), snad v domnění, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Za dosavadní vrchol arogance pražských vědců lze považovat názor, že na znojemských malbách jsou Přemyslovci, tedy i pohan Přemysl, vyobrazeni jakožto panovníci Bohem vyvolení a touto Boží milostí vyzdviženi naroveň světcům a prvomučedníkům křesťanské církve a dokonce, že „ústřední postava Přemysl Oráč tu zastupuje Krista“ (J. Bažant 2000).
Nedosti na tom, tyto „bludy“ se šíří i do zahraničí, např. prostřednictvím výstavy „Deset století architektury“ (Praha 2001) v části „Architektura románská“ v anglické mutaci katalogu a videokazety nebo putovní výstavy „Střed Evropy okolo roku 1000“ (Praha 2002) v eseji J. Žemličky: Die Premysliden und Böhmen (Stuttgart 2000, sv. I, s. 434, obr. 300): „Znaim (Znojmo), St. Kateřiny-Rotunde. Boten Libussas bei Přemysl, Fresko um 1134, so genannter Přemysliden-zyklus. Älteste Behandlung der Legende von dem Ursprung der böhmischen Přemysliden“
ZPĚT na začátek strany
Revers pečeti Konráda Oty (1190)
Václavské náměstí se musí přejmenovat!
Konec strany
V 80. letech snad,
ale v roce 2000 sotva.

Zapřeli sv. Václava v přilbě.

„Věda“ založená na lži!
Je to potom ještě vůbec věda?
Viz také:
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, 1997, s. 125, 226, 329, 382, 400, pozn. 18 na s. 487.

Nikdo za to nenese odpovědnost?

VDZKČ 1999, I. sv., s. 358, 381, 408, 563, 565, 574, zde si autoři pod vědeckou redakcí D. Třeštíka vymysleli dokonce devět „znojemských“ údělníků (!) – srovnej s. 744: zde jich však stěží napočítáme jen šest. Mezi těmito devíti údajně „znojemskými“ údělníky je však umístěn sv. Václav v přilbě s obráceným štítem! Odvolávají se přitom na ikonografii B. Krzemieńské (1985) – na obr. na s. 574 jistě ano, ale popisy k obrazům knížat na s. 358, 381 a 408 s její hypotézou nesouhlasí, odpovídají ikonografii zde vůbec necitovaných A. Friedla (1966) a L. Konečného (1997) – viz Porovnání hypotéz, které jsou ovšem také v rozporu se skutečností. Obrázky autoři zjevně používají, aniž by sami tušili co je na nich, vlastně jen na oživení textu či „zaplácnutí“ prázdného místa, podobně jako jimi uváděné (s. 565, pozn. 159) Dějiny českého výtvarného umění (I/1, Praha 1984). Jako podklad pro vědeckou práci je to ovšem materiál zcela bezcenný. M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv., Praha a Litomyšl 1999, s. 565.
Podobně by mohla skupina znojemských historiků přesvědčovat Pražany o tom, že by si měli přejmenovat Václavské náměstí, protože na známém sousoší postava na koni v přilbě vůbec není sv. Václav, ale podle „obecně přijímaného názoru“ B. Krzemieńské, podpořeného také významným a slovutným českým historikem, se přece jedná o moravského údělníka Oldřicha Brněnského, protože právě jen tento jediný Přemyslovec je prý ve Znojemské rotundě namalován v přilbě.
(Pšššt! Sousedka říkala, že na to bude Zákon. Napřed si to B. Krzemieńska a D. Třeštík chtěli vyzkoušet ve Znojmě. A když jim to projde a Parlament to odsouhlasí, hned potom přijde na řadu i Václavák. Jenom aby pan prezident nedělal potíže a podepsal. To víte, taky Václav. Pšššt!). Říkáte, že je to hrozný nesmysl? Ale to naprosto nejsme ve při.
Na s. 208 (VDZKČ, I., hl. 2./II) se také můžeme dozvědět (bez jakékoliv citace či zdůvodnění), že roku 864 bavorský král Ludvík oblehl Rostislava v pevnosti Dowina, tedy zřejmě na Děvíně“. A na vedlejší straně je připojen obrázek Děvína u Bratislavy. Za Děvín u Bratislavy se nejnověji staví a dokládá vlastní fantastickou smyšlenkou i vědecký recenzent této publice D. Třeštík (2001) – viz RECENZE.
To by ovšem znamenalo, že Rostislav nechal Moravu zcela nechráněnou Ludvíkovi napospas a odjel si na letní sídlo k Bratislavě a ohrozil tak výsledek misie obou věrozvěstů. Přitom fuldské anály hovoří o městě (civitas), nikoliv o pevnosti (munitio). Kdyby chtěl Ludvík zamířit do Děvína u Bratislavy (který byl ve skutečnosti spíše nedobytným hradem, pevností, ale ne městem), rozhodně by tam nemířil „po překročení Dunaje v Tullnu“, ale pokračoval by na lodích dál po proudu, resp. po pravobřežní římské silnici. Od Tullnu mohl zamířit pouze k Děvínu v oblasti Pavlovských vrchů (J. Poulík 1950, s. 119; L. E. Havlík 1992, s. 132, 151).

Na s. 651 (VDZKČ, I., hl. 7.) je denár Václava (II.) s vyobrazením sv. Václava v přilbě s opisem +SANCTVS VVENCEZLAVS vydáván za denár Bedřichův s jeho vlastním vyobrazením z let 1191-1192, kdy byl už nejméně 2 roky po smrti – srovnej s. 667; v závěrečných přehledných tabulkách od s. 740 zcela chybí knížata a králové velkomoravští, podobně i arcibiskup Metoděj a biskupové moravští, jediná zmínka k roku 976 o »jakémsi moravském biskupovi, snad Vracenovi« to nemůže zachránit; je vynechán rodokmen Mojmírovců. Zato, když knihu otevřete, juknou na vás hned vedle titulní stránky (frontispice) „Libušini poslové-sedláci v plášti“ ze Znojemské rotundy, jak se můžete dozvědět z popisu na s. 4: „Frontispice: Libušino poselstvo, detail nástěnné malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, 1134“.
Poznámkový aparát v I. a II. svazku je členěn podle „Hlav“ a v rámci každé „Hlavy“ samostatně číslován. Na jednotlivých stranách ovšem číselné označení „Hlavy“ chybí. Která „hlava“ něco takového vymyslela? Vyhledání poznámky, která se vztahuje ke konkrétní „Hlavě“, je potom přehlídkou ztraceného času, který si autoři I. a II. svazku při přípravě publikace ušetřili. Vřele jim proto doporučuji, aby se nechali inspirovat ukázkovým zpracováním V. svazku (autor Petr Čornej).
ZPĚT na začátek strany
V 80. letech snad, ale ...
Naši „vědci“ to nesvedou?
Konec strany
Václavské náměstí se musí přejmenovat?

Podle B. Krzemieńske (1985, 2000) se náměstí bude nově jmenovat „Oldřichovo“,
podle A. Novotného (2004) „Břetislava II.“
a podle L. J. Konečného (2005) „Litoldovo“.

Kdy už konečně někteří naši vědci začnou při své práci i přemýšlet? Kdy budou pracovat tak, jak se od nich právem očekává? Máme snad, na základě předložených tabulek, uvěřit tomu, že Velká Morava nebyla? Nebo to byl nějaký cizí státní útvar, který s dějinami zemí Koruny české nemá nic společného? Naše historie začíná až teprve Rostislavovým synem Bořivojem? Je to důsledek toho, že D. Třeštík začal již „mysliti dějiny“?
Naši vědci takové tabulky zpracovat nesvedou? Nebo to neschválila vědecká rada? Na Akademii věd ČR se snad prosadila Třeštíkova „klika“, která chce znovu falšovat naše nejstarší dějiny podle Kosmova příkladu? Budou se zase zamlčovat pasáže, které jsou ještě i dnes pro někoho „příliš palčivé“? Má to být nejnovější recept na to, jak v Čechách konečně zvednout „blbou“ náladu? Z Akademie věd ČR se již stala pouze Česká akademie věd? Máme to chápat jako projev nové vlny českého nacionalizmu? Či je to jen jedna z těch drobných „pražských“ zlomyslností, se kterými se dnes běžně setkáváme, které mají pozlobit „moravské regionalisty“, ale na které si nechceme zvykat?
Kam se ale poděla ona »nejvyšší možná míra opatrnosti, se kterou je nutno přistupovat k tak významné problematice, jakou je vztah mezi dynastiemi dvou nejstarších států na našem území«?
(M. Lutovský: Hroby knížat, 1997, s. 187).
„Naše nejstarší dějiny je třeba od základů přepsat“ napsal se sarkasmem a ironií sobě vlastní D. Třeštík hned v první větě svého článku „Objevy ve Znojmě“ (1987, s. 548; 2000, s. 67). Netušil zřejmě vůbec, jak blízko je pravdě, jak prorocká jsou to slova. Jeho i ostatní mohu uklidnit. Nebude zatím třeba dějiny přepisovat „od základů“, ale v těch „Velkých“ rozhodně alespoň tu část, která pojednává o původu Přemyslovců a o Znojemské rotundě, především o obsahu maleb a době jejich vzniku, a samozřejmě doplnit přehledné tabulky o chybějící data týkající se Velké Moravy, opravit evidentní chyby (Dowina u Bratislavy, denár údajného Bedřicha a další, které případně objeví i jiní „šťouralové“). Jak jsme si ukázali výše na příkladech (VDZKČ 1999, I. sv.), je to opravdu nanejvýš nutné a žádoucí! Tak velký projekt i sami občané, kterým je snad určen, si seriózní přístup jistě zaslouží. Takovou knihu si nikdo nekoupí jen na jedno použití nebo proto, aby si zaplnil prázdné místo v knihovně. Aby to nebylo příliš nákladné, zcela postačí forma dodatku, distribuovaná pochopitelně i s patřičnou omluvou čtenářům zdarma, protože si v dobré víře a za plnou nesníženou cenu koupili zmetek. To se od slušné a seriózní firmy očekává. Na to by snad Akademie věd ČR, pokud se za takovou ještě považuje, prostředky najít mohla, je to také její ostuda. D. Třeštík jistě opět rád provede vědeckou redakci (a doufám, že tentokrát i s větší pečlivostí). Vraťme se však zpět ke Znojemské rotundě a její výmalbě.
ZPĚT na začátek strany
Václavské náměstí se musí přejmenovat!
Pokračování ...
Konec strany
Naši „vědci“ to nesvedou?

Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Praha Litomyšl 1999, s. 160n; cituji:
»(„Velko“) Moravané neměli (asi na rozdíl od Čechů – pozn. PŠ) nic společného s žádným moderním národem«. Zřejmě proto do závěrečných tabulek nebyli zahrnuti.

Omyly slovutného historika:
»Velká Morava nebyla přímým předchůdcem žádného ze středoev- ropských států a tím méně národů«.
»Velká Morava není výlučnou součástí žádných národních dějin«.
»Pouze její dědictví, ta trvalá
stopa, kterou zanechala, sehrálo jako vzor a idea významnou roli při definitivním vytváření Evropy od 10. století«.


Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje:

Sedmá část – Doba vzniku maleb (3)

ZPĚT na začátek strany
Naši „vědci“ to nesvedou?
Pokračování ...
Druhá dílčí domalba až za Vratislava II.? Ne. Iniciátorem musel být již Břetislav. Hlavičky čtyř evangelistů na moravských denárech. Šikmé pruhy na štítu sv. Václava na moravských i českých denárech. Dvojí vyobrazení Vratislava II. Dvě etapy výmalby 4. pásu potvrzeny! Podélná osa rotundy a dělicí rovina v ose západ-východ. Břetislav v plášti moravských králů. Odpovědi na tyto otázky najdete v další části práce.
Klikněte ZDE.
ani_sipl.gif (699 bytes)
Hypotézy [ J. Zástěra | L. Konečný ]
[ P. Šimík 1a 1b 2a 2b 3 4 5 6 7 8 9 10 10a 10b 10c 10d 11 12 ]
[ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů | Zapůjčená ruka | Biskupské mitry | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Původ mandlového tvaru štítů | Denáry moravských údělníků | Kniha  | Inspirační zdroje autorů maleb | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Copyright © 1998-2002 Petr Šimík

Grafické zpracování: Studio COMET Brno

ZPĚT na úvodní stranu