BOŘIVOJŮV MORAVSKÝ PŮVOD 3

IKONOGRAFIE maleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb		IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – příloha. Petr Šimík – 30.4.2002.
Příloha – Bořivojův moravský původ a hrob K1		– pokračování (3)
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Bořivojův moravský původ – pokračování (3)

Mytický Přemysl byl ve středních Čechách cizincem

V Kristiánově legendě (kap. 2) je Přemyslův původ zcela utajen. Slované čeští, zřejmě na radu hadačky, jej prostě a jednoduše n a l e z l i , když již předtím dle její prorocké odpovědi založili hrad jménem Praha. Když si Čechové ustanovili Přemysla knížetem čili správcem, „davše mu za manželku onu hadačku pannu“, byli posléze vytrženi z pohromy a všech ran morových (majíce hrad a knížete mohli úspěšněji čelit franským útokům, bavorským kněžím, hrozbě germanizace a vzniku České marky). Přemysl i všichni následovníci z jeho potomků byli podle Kristiána pohané. „Až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat jménem Bořivoji“.
My však na základě archeologických výzkumů zcela bezpečně víme, že hrad jménem Praha vznikl až v historické době Bořivojově. (Podle některých názorů jej založil dokonce až jeho syn Spytihněv). Bořivoj staví na Hradě první kostel, podle Kristiána zasvěcený P. Marii. Pohanští předchůdci Bořivoje (Přemyslem počínaje), které Kristián vložil mezi založení hradu a nastolení knížete Bořivoje, aniž by znal jejich jména či alespoň počet, jsou proto jeho pouhým výmyslem. Proto i první cesta nově nastoleného Bořivoje, prý ještě jako pohana (?!), „ke knížeti svému čili králi Svatoplukovi na Moravu“, kterou údajně uskutečnil „za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného“, při níž měl být také jen tak mimochodem od biskupa Metoděje pokřtěn, je pouze vynucená vsuvka a ve skutečnosti k ní nikdy nedošlo. Kristián jen musel nějak vysvětlit, jak se najednou na pražském stolci objevil křesťanský kníže z Moravy. Musel jej proto nejprve poslat na Moravu a tam nechat pokřtít. Kosmas tuto Kristiánovu „pohádku“ pak ještě „vylepšil“ – trochu pozměnil (opravil) a datoval (894). Zkusme nyní historickou postavu křesťana Bořivoje aplikovat i na Kosmova pohana Přemysla.

Přemyslovský příběh.

Kristiánova legenda (kap. 2). O Přemyslově původu se pro jistotu vůbec nezmiňuje.

Z Kristiána vyplývá:
Přemysl = Bořivoj.

V Kosmově příběhu o Přemyslovi můžeme kromě jiných vlivů (Bible, antičtí autoři, Kristián, malby ve Znojemské rotundě, legenda Beatus Cyrillus) přímo nalézt reminiscence z raných českých dějin. Přemysl je ve středních Čechách cizincem – pochází prý z kmene Lemuzanů od řeky Bieliny (Kosmas I, 5) – jestřáb mezi holuby (Kosmas I, 4), resp. přílet cizího holuba do holubího hejna (I, 7) – jako Bořivoj (křesťan mezi pohany, resp. příchod moravského knížete ke Slovanům do Čech). Přemysl (Bořivoj) k Libušinu poselstvu dí (Kosmas I, 6):
(1) „Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden po každé bude panovati“. Vysvětluje jim tak zázrak s lískovou otkou, vetknutou do země, z níž původně vyrazily tři ratolesti i s listím a ořechy, dvě pak uschly a opadly, ale třetí rostla do výše i šíře. Srovnej „Áronova hůl, která se kdysi zazelenala“ (Žd 9, 4), (Nu 17, 20-24) nebo v Janově evangeliu pasáž „O kmeni a ratolestech“ (J 15, 1-6).
(2) „Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů“.
V první větě Kosmas hovoří o „mnoha pánech“ z vlastního Přemyslova (Bořivojova) a Libušina (Ludmilina) rodu, z nichž vždy jen jeden bude Čechům vládnout (viz také Břetislavova slova na úmrtním loži – Kosmas II, 13). Mluví tu o blízké budoucnosti „přemyslovských“ knížat.
Ve druhé větě však jde o úplně jiná knížata. Kosmas zde má nepochybně na mysli množství českých pohanských („nepřemyslovských“) knížat a jejich „knížecích synů“ před příchodem, resp. v době Přemyslova (Bořivojova) příchodu do středních Čech, z nichž pět jmenují vedle dodatečně připsaného Goriweie-Bořivoje fuldské anály k roku 872 (Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav).
Čím p o z d ě j i by Přemysl (Bořivoj) do středních Čech přišel, tím více by jich a jejich „knížecích synů“ mezitím bylo a tím obtížnější pozici by pak mezi nimi měl při prosazování moravského křesťanství a při jejich sjednocování, tzn. při budování státu. Jen při takovémto výkladu Kosmova textu opravdu hrozilo nějaké nebezpečí z prodlení.
Kosmas zde popisuje reálnou historickou situaci v Čechách, konkrétně v době Bořivojova příchodu (viz Kristián: „Staneš se pánem pánů svých“), protože v mytické době Libušině Čechové ještě žádného knížete neměli (teprve si pro něj jeli do Stadic), o „knížecích synech“ ani nemluvě. Přemysl tedy „nelituje“, že Libuše tolik pospíchala s volbou, jak si tuto druhou větu nesprávně vyložil V. Karbusický (1995, s. 162), právě naopak. Ani Kosmas si „nepodříml“. Zcela jistě zde neměl v podvědomí pět synů Břetislavových, jako snad v první větě, jak předpokládal J. Sadílek (1997, s. 79). Jde tu přece, na rozdíl od první věty, o „nepřemyslovská“ knížata a jejich syny, nikoliv o potomky Přemyslovy. Kosmas tedy jen jako správný křesťan a český vlastenec vyjádřil svoji o b a v u z dalšího vývoje, kdyby ...

Cizinec Přemysl.

Kosmas (kn. I., kap. 4, 6, 7, 8, 9).
Přemysl k Libušinu poselstvu (I, 6):
„... měla by vaše země tolik pánů ...“. Byl tedy z jiného slovanského kmene (Lemuzanů). Kosmas to říká zcela otevřeně.

Při jakémkoliv dalším otálení s povoláním a příchodem nového knížete-cizince do Čech hrozilo nebezpečí z prodlení.

Kosmovo varování dává smysl pouze tehdy, je-li nově příchozí kníže-cizinec křesťan!

Kristián: „Staneš se pánem pánů svých“.

„Staneš se pánem pánů svých“

Kristián při údajném Bořivojově křtu na Moravě vložil arcibiskupu Metodějovi do úst tato prorocká slova: „Staneš se pánem pánů svých“. N. Profantová (VDZKČ I, 1999, s. 299 a pozn. 23 na s. 701) z toho vyvozuje, že: „koncem devadesátých let (10. století), těsně před její polskou okupací roku 1003, náležela Morava českým knížatům (pro svoje tvrzení však autorka nemá žádnou oporu, mohlo jít maximálně o severní Moravu). Nepodařilo se jim však do té doby na celém jejím území vybudovat »hradskou správní organizaci«, a pevně ji tak integrovat s jádrem českého státu“. Výše citovaná Kristiánova slova autorka chápe jako „zvláštní svědectví o dobytí Moravy* před rokem 994 a jako předpověď, jejíž naplnění je již autorovi známo“. To je ovšem sotva možné. Metoděj by takto myšlená* slova před Svatoplukem, který měl být údajně při Bořivojově křtu dokonce kmotrem, nemohl vypustit z úst. Jeho slova se vůbec nemohla týkat Moravy a Moravanů. Jednalo se přece o obřad křtu. Právě křest měl Bořivojovi poskytnout tuto výhodu před ostatními. Logicky tedy asi před ostatními n e p o k ř t ě n ý m i . Kristiánova slova jistě můžeme chápat „jako předpověď, jejíž naplnění je již autorovi známo“, ale naplnění v podobě Bořivojova vítězství nad ostatními pohanskými knížaty ve středočeském miniknížectví, neboť Metodějova řeč pokračuje:		Kristián (kap. 2): „Odřekneš-li se, praví biskup Metoděj, model a démonů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému ...“. A nepo- chybně tím myslí panství Bořivoje, kterého na jeho prosbu druhého dne pokřtil, a ne Boleslava II. o něja- kých 120 let později.
„... a všichni nepřátelé* budou podrobeni panství tvému ...“*.
A zcela jistě tím myslí „panství“ a pohanské „nepřátele“ Bořivojovy, vždyť právě k němu Metoděj mluví (a ne k Boleslavovi II.). A protože v Čechách tehdy křesťanů nebylo, jsou těmi nepokřtěnými nepřáteli myšlena česká pohanská knížata. Jejich porážku Kristián pak také vzápětí popisuje: Bořivoj, který se původně usadil na Levém Hradci, po jistých peripetiích staví na „sídelním hradu“, Praze totiž, chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie, neboť se zavázal slibem Bohu všemohoucímu, že tak učiní, uvede-li ho Pán do vlasti „se ctí“ – čili se štítem. Metodějova předpověď se začala naplňovat. N. Profantová se snaží „vyrobit vědecký důkaz“ tím, že zamlčí první polovinu věty obsahující právě podstatné okolnosti příběhu, které ji usvědčují z účelového tvrzení nepravdy, čili nás v ě d o m ě podvádí, předpokládajíc, že ne každý si bude v Kristiánově legendě ihned ověřovat „logiku“ jejích úvah. Dělá to ovšem dost nešikovně. Je to potom ještě „věda“, anebo již jen čirá demagogie?		Teprve pokřtěný Bořivoj poráží všechny své nepřátele, jenže v Čechách. MUDr. Štrosmajer: „Kdyby hloupost nadnášela, ...“! (Jaroslav Dietl: Nemocnice na kraji města).
Mluví-li Metoděj dále o „denně* se množícím potomstvu, z rozličných potůčků slévající se v řeku převelikou“, má zřejmě na mysli šíření křesťanství v Čechách za Bořivoje, nikoliv „denně se množící“* vlastní Bořivojovy potomky až po Boleslava II. a jeho bratra Kristiána. Tím ovšem padá i tvrzení N. Profantové, že „před rokem 1003 náležela Morava českým knížatům“. Na vysvětlenou musíme jen dodat, že to N. Profantová nevymyslila sama, ale bez citace opsala od D. Třeštíka. Že by si neuvědomila, že opsala nesmysl? Ale abychom jí nekřivdili, možná si to dostatečně uvědomovala, byl však pod tím podepsán slovutný historik, takže „kdyby něco, to on“. Pak ho ale měla citovat.		Denně se množící Bořivojovi potomci?!
Již dříve D. Třeštík (1997, s. 325) uvedl: „Metoděj sliboval Bořivojovi, že se stane »pánem pánů svých«, tj. nepochybně* právě Svatoplukových Moravanů“. To je kapacita, viďte? Svatoplukovi Moravané, a nejspíš i sám údajný „kmotr“ Svatopluk (protože Metoděj přece říká: „všichni nepřátelé“), mají být podrobeni Bořivojovu panství! Metoděj tedy přemlouvá Bořivoje, aby na Moravě přijal křest, aby pak mohl „nepřátelské“ křesťany, totiž Svatoplukovy Moravany včetně samotného Svatopluka, řádně zpacifikovat (asi podobně, jako vislanský kníže, kterého Metoděj, na rozdíl od Bořivoje, skutečně pokřtil?! – ŽM XI). Což by jako pohan nemohl. Kristián prý musel vycházet ze stavu, kdy („denně se množící“) Bořivojovi potomci, „o kterých se* (prý) v této souvislosti mluví“, vládli Moravě (což byl, jak víme od Kosmy a B. Krzemieńske, až Břetislav od roku 1019, to ovšem Kristián v roce 994 ještě nemohl vůbec ani tušit). Protože D. Třeštík, dobře si v ě d o m té nepravdy i toho, že právě vyslovil logický nesmysl, blábol a žvást, pokouší se to ještě dodatečně spravit: „Nemohlo se to pochopitelně* vztahovat na Bořivoje samotného, v tom je Kristiánova formulace nepřesná“* – domnívá se náš vědec, neboť Kristián „pochopitelně“ chtěl vlastně říci úplně něco jiného než co napsal. Měl nejspíš na mysli Boleslava II. nebo Oldřicha, jak vědec uvedl (s. 325). Až díky D. Třeštíkovi (resp. denně se množícím broukům v hlavě, což se pochopitelně nemůže vztahovat na D. Třeštíka samotného) se konečně můžeme dovědět celou pravdu. Nic nás proto také nenutí, abychom uvěřili Kristiánově povídačce o Přemyslovi a „opakovaném“ moravském křtu Bořivoje, kterým Kristián nahradil jeho moravský původ. Protože zejména „v tom je Kristiánova formulace nepřesná“. Srovnej úvod 3. kapitoly, v níž Kristián píše o Bořivojově manželce Ludmile: „Dala pak tomuto knížeti tři syny a tolikéž dcer, a jak mu blažený Metoděj ústy prorockými předpověděl, co den moci nabýval se vším lidem svým a říše jeho vzrůstala“. Metodějovo proroctví se tedy „pochopitelně“ vztahovalo na Bořivoje samotného!		Kapacita se prostě nezapře. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 325. B. Krzemieńska: Břetislav I., Garamond, Praha 1999, s. 76n. Platíme si své vlastní podvodníky! Mohou namítnout, že špatně, ale i to je příliš mnoho. Chybí potom peníze na ohodnocení skutečných vědců – odborníků.
Podobně můžeme od našich vědců očekávat tvrzení, že i „Kosmova formulace je nepřesná“, protože podle ní „pochopitelně“ nelze znojemské malby vyložit ani omylem. Podle nich i v Janově Apokalypse bude nejspíš „nepřesná formulace“, když zakazuje vstup pohanů do Božího města. Všechny písemné, obrazové a hmotné prameny bude nutné upravit do vyhovující podoby, která uspokojí potřeby našich vědců. Jenže potom už to asi nebude věda, ale ... „uspokojování vlastních potřeb našich vědců“. Není to málo? Srovnej „Akademie věd sobě“. K čemu jsou nám zapotřebí takoví „vědci“, kteří se účelově mýlí, „ v ě d o m ě projevují nepravdu“, úmyslně zamlčují či překrucují fakta, prostě nás podvádí a snaží se z nás udělat hlupáky? Na co si takový servis platíme? Není to poněkud přehnaný luxus – vydržovat si své vlastní podvodníky? Stranou ponechávám etický a morální rozměr takového jednání a jeho dopad na společnost. lež, lži ž v ě d o m ě projevená nepravda lhář, -e m kdo lže lhát ned. v ě d o m ě mluvit n. psát nepravdu podvodník, -a m kdo se dopouští podvodu: lhář a p. Kol. aut.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia Praha 1978. Srovnej např.: J. Mašín, A. Merhautová, B. Krzemieńska, D. Třeštík, J. Žemlička, J. Bažant, K. Benešovská, M. Wihoda, J. Sláma, J. Frolík, M. Lutovský.		Uspokojování vlastních potřeb vědců aneb „Akademie věd sobě“.

Do Čech přichází křesťanský kníže

Libušini poslové se vracejí s novým knížetem. „Zpočátku se ho bojí“, ale Čechové mu brzy „přivyknou a jako za svého jej mají a milují“ (Kosmas I, 7). Hned jej ožení, u Kristiána s bezejmennou hadačkou, u Kosmy s kněžnou Libuší (ve skutečnosti již předtím s kněžnou Ludmilou – svatební průvod na Moravu roku 871). Tento kníže, jenž byl pohanským Čechům „od (pohanských) bohů zrozen“ (Kosmas I, 6), dává uschovati „na věky“ své lýčené střevíce (symbol šíření víry – Ef 6, 15), „aby naši potomci věděli, odkud vzešli“ (z křesťanské Moravy), ... „a aby lidí sobě od Boha svěřených (kmen Čechů) nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si od přírody rovni“ (Kosmas I, 7) (tj. před Bohem, Řehoř Veliký 540-604) (Gal 3, 26-28).
Přemysl (Bořivoj) hovoří k Libušinu poselstvu jako pravověrný křesťan, také jeden každý z jeho potomků bude křesťan, neboť přímo od Boha bude mít „lidí sobě svěřených“. Pohanovi by je Bůh nesvěřil. Přitom Přemysl i sedm jeho následovníků, byli podle téhož Kosmy pohané, kteří „jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž“ (Kosmas I, 9)! Tento do očí bijící rozpor zde Kosmas asi také neponechal jen náhodně či omylem. Asi doufal, že vzdělanec se dovtípí. Je jasné, že nově povolaný kníže, který dává uschovati střevíce – křesťanský symbol šíření víry – a kterému Bůh svěřil kmen Čechů, musel být ve skutečnosti křesťan (srovnej výše Kristiánova Bořivoje s „lidem sobě svěřeným“) a šiřitel víry. Tímto prvním křesťanem a šiřitelem víry, který přichází mezi pohany do Čech, mohl být jen historicky doložený kníže Bořivoj a logicky tedy musel být již před svým prvním příchodem do Čech (na Levý Hradec) pokřtěný. Veškeré teorie o jeho dodatečném křtu na Moravě na dvoře krále Svatopluka tak padají nenávratně do propadliště dějin. Byly pro jednotlivé autory jen jakousi „berličkou“, aby mohli zdůvodnit, jak se v dosud pohanských Čechách najednou objevil křesťanský kníže, aniž by se museli zmínit o jeho moravském původu.
Přemysl (Bořivoj) pak „upoutal (Božími, z Moravy přinesenými) zákony náš bezuzdný kmen (tj. Čechů) ...“. Čechové „ihned ... vystavějí na řečeném místě hrad Prahu“, tj. na místě, které jim Libuše (Ludmila) dříve označila „jsouc věštným duchem nadšena“ (Kosmas I, 9).
Vznik Pražského hradu, jak již bylo řečeno, je dnes spojován právě až s historickou dobou Bořivojovou (ne-li jeho syna Spytihněva). Byl to tedy Bořivoj (a ne smyšlený Přemysl), kdo Čechy „z pohromy a všech ran morových posléze vytrhl“, jak napsal Kristián. Bořivoj snížil nebezpečí dalších (hlado)morových ran tím, že do Čech kromě moravského křesťanství přináší také pokročilejší technologie.

Nový kníže-cizinec přichází jako křesťan.

Kosmas asi musel znát události, o nichž se zmiňují Fuldské anály k rokům 871 a 872.

Srovnej:
Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy), Petrklíč, Praha 1997, s. 79-89.

Bořivoj musel být pokřtěný ještě před svým příchodem do Čech. Cizího pohana si Čechové nemuseli na knížecí stolec zvát, měli dost vlastních (k roku 872 nejméně pět). Dost obtížně si také představujeme pohana, který zavádí v Čechách křesťanství.

R. Turek (2000, s. 110): „Se zakladateli dynastie je ovšem – a to už u Kristiána i u Kosmy – spojen ještě další závažný čin: založení Prahy. A přece můžeme na podkladě archeologického výzkumu dnes už téměř jednoznačně prohlásit, že pražský hrad založil Bořivoj. Proč se zásluha o Prahu, Kosmovu »paní celé země«, neponechává prvému křesťanskému a zároveň prvému vskutku historickému knížeti, jemuž opravdu náleží, proč se posunuje – u »Kristiána« o neurčitou dobu, u Kosmy o osm generací – nazpět do minulosti? To je opravdu záhada“. Záhada, která má zcela logické vysvětlení – Bořivojův moravský původ. Bylo přece nutné doložit starobylost jen a pouze jeho „českého“ rodu, sídlícího ve středních Čechách „od nepaměti“. Proto také Kristián i Kosmas vynechávají zprávu o pokřtění čtrnácti českých knížat v Řezně roku 845. Záhada je ale v něčem jiném: Proč si dodnes stejnou otázku nepoložili ostatní odborníci?

Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, Academia, Praha 2000 (reprint 1. vydání, Orbis, Praha 1963), s. 110.

Bylo nutné doložit starobylost jen a pouze Bořivojova rodu, sídlícího v Čechách „od nepaměti“.

Znojemské malby a Kosmas

Existovala „oficiální“ historie a pak ta skutečná – tak jako dnes? Chtěl nám Kosmas naznačit něco, co přímo a otevřeně říci nemohl? O Bořivojovi se od něj dovídáme pouze, že jej zplodil Hostivít, že od Metoděje přijal křest (na rozdíl od Kristiána neuvádí kde) v době, kdy již byli oba po smrti (894) a že s pšovskou Ludmilou zplodil dva syny. Vypůjčoval si pro své mýty jen různé biblické, antické a historické motivy (V. Karbusický 1995, J. Sadílek 1997) a patřičně upravené a vzájemně umně zkombinované je pak použil, aby v nás vzbudil pocit, že jsme ten příběh už někdy četli, slyšeli nebo viděli (viz Znojemská rotunda) a proto je nám povědomý, tudíž i pravděpodobný? Byl tedy zčásti postaven na skutečných historických událostech, jako tomu bylo již u Kristiána (992-994)? Vše tomu nasvědčuje, jak jsme si právě názorně ukázali. V postavě Přemysla je zřejmě integrováno několik historických osobností, jako v každém řádném románovém hrdinovi, nejen Bořivoj. Co Kosmas zjevně mohl čerpat ze 3. pásu znojemských maleb? 1. Jezdecká družina v čele s králem Rostislavem v plášti moravských králů na bílém koni (a jeho jméno je Slovo Boží – Zj 19, 11-13), který tak uvádí byzantskou misii Konstantina a Metoděje (ten je v plášti s „V“ vzorem) na Velkou Moravu, se v Kosmově podání mění v Libušino poselstvo složené z moudře neučených a vědomě nevědomých sedláků (samozřejmě pohanů) putujících do Stadic, držíce se stop Libušina koně (Kosmas I, 6). 2. Zatímco v rotundě přímo proti dveřím za pluhem namalovaný král-oráč Rostislav v plášti moravských králů, stojící mezi Konstantinem a Metodějem (ten je opět v plášti s „V“ vzorem), nabízí všem příchozím věřícím návštěvníkům kaple Písmo, slovo Boží čili duchovní stravu („dar duším nikdy se nekazící“, „slovo, jež krmí lidské duše“ – Proglas 12 a 25), Kosmův Přemysl Oráč (opět pohan) hostí muže Libušina poselstva plesnivým chlebem a kusem sýra, které vytáhne z mošny (Kosmas I, 6). Býčí souspřeží zapřažené do pluhu – k němu se přirovnává Konstantin na smrtelném loži hovoříc s Metodějem: „Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu ...“ (ŽM VII). Kosmův Přemysl je propouští se slovy: „Jděte tam, odkud jste přišli“! (Kosmas I, 6). Kosmas (jako většina latiníků) měl dílo obou bratrů za „pohanské“, zřejmě proto použil uvedené zvolání, inspirované snad veršem z proroka Izajáše: »Pak prohlásíš své stříbrem potažené vytesané modly i pozlacené lité modly za nečisté a jako nečisté je rozmetáš. Řekneš jim: „Táhni“!« (Iz 30, 22). 3. Střevíce zavěšené vedle mošny na stromě jako symbol šíření evangelia pokoje (Ef 6, 15) – duchovního bohatství – jsou podle Kosmy odznakem Přemyslovy chudoby (Kosmas I, 7). Mohly ale také druhotně symbolizovat „svaté místo“ (Ex 3, 5). Střevíce i mošna jsou běžnou potřebou apoštolů (Mt 10, 10; Mk 6, 8-9; L 9, 3). 4. Vyslanci byzantského císaře, pozdější světci Konstantin-Cyril a Metoděj (dnes spolupatroni Evropy), původem Řekové ze Soluně („toť jsou dvě olivy a dva svícnové“ – Zj 11, 3-4; Beatus Cyrillus), zobrazení v plášti u pluhu po boku krále-oráče Rostislava (spoluzakladatelé moravské církve, města Božího či Nebeského Jeruzaléma – Zj 21, 2-4, 14, 22, 27) a vedle nich po obou stranách strom, jsou Kosmovi vzorem pro „dvě zlaté olivy“ (pěstují se v Řecku) (Za 4, 11-14), jež v tomto hradě (který Čechové později vystaví a nazvou Prahou – viz bod 7) někdy v budoucnu vzejdou, kterým se budou „klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové“ – Více sláv a Voje útěcha (sv. Václav a sv. Vojtěch), jak to předpověděla kněžna Libuše, „jsouc věštným duchem nadšena“ (Kosmas I, 9). 5. Podle další postavy – kněžna držící v rukou byzantský diadémem se závěsy (odznak Rostislavova královského titulu) vyobrazená v oděvu krátkém jako mužská suknice – Kosmas usoudí, že „toho času dívky naší země ... samy si braly muže, které a kdy chtěly, ... v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili“ (Kosmas I, 9). 6. Řadu osmi následně za oráčskou scénou vyobrazených křesťanských knížat opatřených Boží zbrojí (štít víry a kopí Ducha svatého, jež je slovo Boží – Kristián, kap. 6) v čele s králem Sámem, který jako první zbavil Slovany pohromy a ran morových (Avaři, Frankové), Kosmas použil pro svoji osmičlennou řadu mytických pohanských knížat v čele s Přemyslem (Kosmas I, 9).		Znojemské malby a Kosmas. Předobrazem mytic- kého páru Libuše a Přemysla byla Kosmovi kromě znojemských maleb s vyobrazeným králem-oráčem Rostislavem, vedle Kristiána a dalších zdrojů, nepochybně i Ludmila s Bořivojem, tak jako u Kristiána. V Kosmově podání ovšem nemohla česká (pšovská) kněžna Libuše-Ludmila za Přemyslem-Bořivojem na Moravu, ten naopak musel za ní do Čech. Geopolitická situace se mezitím totiž změnila, teď měli „navrch“ zase Čechové a Kosmas to v celé kronice dává nepokrytě najevo. „Býčí souspřeží“ – viz část 10a: Život sv. Metoděje. „Svaté místo“ – viz příloha: Sinajský klášter. Všechna pokolení země české a ostatní národové se klanějí sv. Konstantinu-Cyrilovi a Metoději, dnes spolupatronům Evropy. Prvním historicky doloženým vládcem na území Moravy byl franský kupec Sámo – cizinec. Slované si ho zvolili za krále, protože se osvědčil.
7. Třetí pás maleb je zakončen tzv. donátorským párem při vstupu do apsidy. Po levé straně král Rostislav v plášti moravských králů s modelem kostela v rukou jako zakladatel arcibiskupství, po pravé straně jeho manželka (snad) dalmatská kněžna Miloslava s liturgickým kalichem v rukou, na něm položený chléb k eucharistii. Oblečena je do téhož pláště jako Rostislav, pod ním dlouhé bílé svatební šaty. Je zobrazena jako „primiční nevěsta“ – dnes již zapomenutý symbol církve („nevěsta Beránkova oděná v zářivě čistý kment“ – Zj 19, 7-8). Tento motiv Kosmas použil pro Přemyslův příchod na Libušin hrad, jeho svérázný sňatek s Libuší (Kosmas I, 8) a Libušinu věštbu (Kosmas I, 9) o vystavění hradu, jejž nazvou Prahou (podobně jako Kristiánův Bořivoj staví první kostel na Levém Hradci a pak také „na hradě pražském vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie“), a chronologicky jej zařadil doprostřed svého příběhu před bod 4: „... podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi. Tento muž (přinášející křesťanství do Čech) ... upoutal (Božími) zákony náš bezuzdný kmen, ... též vydal všechna práva, jimiž se naše země řídí a spravuje, sám s Libuší samou“. Kosmas udělal z Přemysla Oráče zákonodárce podle postavy krále-oráče Rostislava. Kosmas tím již podruhé potvrdil, že král-oráč Rostislav tehdy (tj. v době, kdy Kosmas malby viděl) ještě držel v ruce Písmo (Boží zákon, lex Dei) (viz bod 2). Jak při onom vydávání zákonů a práv mohla být Přemyslovi nápomocna „Libuše sama“ vysvítá z přílohy „Sinajský klášter“ a z vyobrazení donátorky v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou – symbolem Nové smlouvy s Bohem.		Pohanský sňatek, alespoň podle Kosmy, spočíval v podání rukou. Pak hned následovala hostina a svatební noc. Kosmas jako první popsal znojemské malby. Jeho přemyslovský mýtus je současně soudobý důkaz, že král-oráč Rostislav původně držel v ruce Písmo!
Kosmu proto můžeme považovat za vůbec prvního a nejstaršího zpravodaje, který „svým osobitým způsobem“ popsal v roce 1120 celý 3. pás znojemských maleb ještě v jejich původní podobě před pozdější dílčí přemalbou (kniha) (1131-1134).
Kosmas (I, 6): Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži (budoucímu knížeti) přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal“. ... Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomi, držíce se stop koně. (Karel Hrdina: Kosmova kronika česká, Praha 1949, s. 23). Čili podle Kosmy na Libušina koně n i k d o neusedl! Viz také vyobrazení z rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína z 15. století ve 3. části hypotézy, které, na rozdíl od znojemských maleb, skutečně ilustruje Kosmův přemyslovský mýtus.		Podle Kosmy Libušino poselstvo sledovalo jejího koně, kráčelo v jeho stopách.
J. Sadílek (1997, s. 76): „Ubírají-li se Libušini posli za Přemyslem »moudře neučení« a »vědomě nevědomí«, chce tím Kosmas připomenout, že jsou zcela ve vleku Libušina »triglavského« bílého koně. Je si třeba povšimnout též toho, že na Libušina věšteckého koně si žádný z jejích poslů nesedá. Příslušelo to pouze Libuši, ... . A pak také Přemyslovi, ... “. Tomu ovšem až na zpáteční cestě ze Stadic. Je to také patrné ze všech pozdějších vyobrazení oráčské scény v kronikách Kosmových pokračovatelů. Rozhodně to nepříslušelo žádnému z Libušiných poslů-sedláků!		Josef Sadílek: Kosmovy staré pověs- ti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy), Petr- klíč, Praha 1997, s. 76.
D. Třeštík-A. Merhautová (2002, s. 323): „Knížete nalezl Libušin kůň (to je ona volba, či vlastně »nalezení« knížete), ten si změnil prosté šaty a lýčené střevíce oráče za knížecí (jako v nastolovacím obřadu) a byl doveden k Libuši. Sňatkem s ní se stal knížetem. Libuše tu v analogii s inauguračním obřadem hraje roli kamenného stolce, vstoupení na stolec je analogické sňatku nalezeného knížete s Libuší. ... Libuše tak dává sňatkem Přemyslovi a všem jeho nástupcům vládu, tato vláda je její, existuje již před ustanovením prvního knížete, je tedy věčná“.		Dušan Třeštík-Anežka Merhautová: České insignie a kamenný trůn, čs. překl. eseje k výst. SEOR 1000, NLN, Praha 2002, s. 323.
I kdybychom na okamžik připustili, že se naši vědci ve výkladu 3. pásu znojemských maleb nemýlí, nemůžeme si nevšimnout, že hned prvním obrazem s jízdní družinou je popřena možnost, že by malby mohly vzniknout v roce 1134 podle Kosmovy literární předlohy či snad jakéhosi „lidového podání“ přemyslovské pověsti (a to i před Kosmou a nezávisle na něm, např. v roce 1091 – L. Konečný 1997). Právě onen muž v plášti sedící na koni v čele jízdní družiny („jeho jméno je Slovo Boží“ – Zj 19, 13) je tím popřením onoho nadpřirozeného vyvolení prvního knížete Čechů podle starého keltského či indoevropského mýtu, v němž volbu vykoná posvátný „věštný“ kůň. Takové nadpřirozené vyvolení je totiž založeno především na nestrannosti provedené volby. Hned z první úvodní scény maleb by ovšem vyplývalo, že celá volba byla zmanipulovaná, že se prakticky jedná o p o d v o d . A takové sdělení věřícím přicházejícím do rotundy by jistě nebylo v zájmu žádného z Přemyslovců, ať už moravských či českých, a to ani v roce 1134 ani kdykoliv předtím či potom. Pokud by tato scéna skutečně měla představovat volbu, či vlastně „nalezení“ knížete podle Kosmova příběhu, v němž Libušino poselstvo kráčí „držíce se stop koně“ (Kosmas I, 6), potom by na bílém koni v čele již při vzniku maleb nikdo neseděl, nebo by byl jezdec alespoň dodatečně odstraněn (tak jako Rostislavova kniha či ohnivé kolo jednoho z cherubínů). Protože se tak nestalo, vyplývá z toho, že sami Přemyslovci tuto znojemskou scénu za „přemyslovskou“ (v Kosmově duchu) n i k d y nepovažovali. L. Konečný (1997, s. 59) si s touto situací poradil vskutku originálně. Podle něj Libušin kůň není vůbec zobrazen. Tím ovšem současně také jakoukoliv „volbu či nalezení knížete“ popřel, tudíž i existenci nějakého znázornění pohanského přemyslovského mýtu v této kapli. J. Bažant (2000, s. 61) zvolil opačný extrém. Zcela bezostyšně napsal: „V čele poselstva kráčí bílý kůň“, což je do očí bijící nepravdivé tvrzení, neboť na něm sedící jezdec není neviditelný, jak si každý může na snímku výše ověřit. Jestliže se přesto tento vědec uchýlil ke zjevné lži, bude zřejmě s ním i s celou jeho hypotézou asi něco v nepořádku, protože oční vadu můžeme nejspíš vyloučit. Přesvědčte se sami.		Přemyslovci přiznali vlastní podvod? A navíc sami na něj všechny upozorňují? Zmanipulovaná volba knížete? Nikoliv. Sami Přemyslovci tuto scénu v rotundě za „přemyslovskou“ nikdy nepovažovali. Definitivní konec libušopřemyslovského mýtu na znojemských malbách. Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník, JMM, Znojmo 1997, s. 59. Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství, s. 61. In: Jan Bažant: Umění českého středověku a antika, KLP, Praha 2000, s. 59-72.
Karla Honzková (2003) v této souvislosti upozornila na článek Ztracená řeč, jehož autorem je Dr. Jörg Sieger – farář, St. Peter, Bruchsal (www.joerg-sieger.de/godi/themen/bau.htm). Ve středověku existovala řeč s vlastní gramatikou, která nebyla nikde napsaná, které však všichni rozuměli. Byla to řeč obrazů. V době, kdy většina lidí neuměla číst a psát, byly symboly a obrazy nepředstavitelně důležité. Prostřednictvím symbolů, které se předávaly z generace na generaci, předávali si lidé celá poselství (výtah, volný překlad).		Ztracená řeč obrazů.
Výsledek srovnání. Při tomto porovnání si nemůžeme nevšimnout, že Kosmův text je vlastně jakýmsi jeho vlastním popisem 3. pásu znojemských maleb, upraveným pro české předkřesťanské poměry. A to nejen co do obsahu, ale i co do pořadí scén včetně některých detailů. Postupuje po malbách jako podle obrazového scénáře, systematicky zleva doprava – od poselstva, přes oráče, mošnu a střevíce zavěšené na stromě a kněžnu v krátkých šatech, k osmi knížatům (viz body 1-6). Jen poslední motiv (bod 7), který opět interpretuje po svém: „Přemysl s Libuší se občerstvili darem Cereřiným a Bakchovým“ (chlebem k eucharistii a mešním vínem z kalichu, který drží v rukou donátorka oblečená v dlouhých bílých svatebních šatech) „a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi“, musí pro logickou časovou návaznost vlastního děje zařadit jinam – ke králi-oráči Rostislavovi a jeho manželce (snad) dalmatské kněžně Miloslavě (tzn. před bod 4). Ceres (lat.) f. Ceres, staroitalská bohyně orby a polních plodin, vzdělanosti a právního řádu; dary Cereřiny – obilí, chléb (jídlo) Bacchus (lat.) m. Bakchus, bůh vína; víno Venus (lat.) f. Venuše, bohyně lásky, krásy a mládí hymenaeus (lat.) m. svatební píseň; svatba, sňatek Hymenaeus (lat.) m. bůh sňatku Kosmův mytický Přemysl v Čechách samozřejmě uctíval římské bohy, ne slovanské! Ti se Kosmovi asi zdáli moc obyčejní. Jak se k nim Přemysl ve Stadicích dostal, to Kosmas nevysvětluje. Podle D. Třeštíka (1999, s. 171) tím Kosmas dokazuje Přemyslovo „nebarbarství“.		Výsledek srovnání maleb s Kosmovým textem. Znojemská rotunda: Tzv. donátorka v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou, na něm položený chléb k eucharistii. Dušan Třeštík: Velká Morava. In: D. Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha Litomyšl 1999, s. 158-174. Převzato z: Vymysliti si český národ I, Velká Morava, Literární noviny 7, 1996, č. 12.
Protějšek donátorky tvoří donátor s kostelem v rukou, který se Kosmovi změnil v hrad s věží. Donátor „s hradem“ je oblečen ve stejném plášti jako oráč. Logicky proto nechává vystavět Hrad jménem Praha (na rozdíl od Kristiána, který nechává Bořivoje na tomto hradě vystavět chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie) až po nalezení knížete, jeho „povolání od pluhu“ a po jeho svérázné svatbě s Libuší. Současně je snad každému zřejmé, že Kosmova záměna osob a obsazení je pouze jednosměrná (ireverzibilní) a opačný výklad, že malby ilustrují Kosmův text, resp. že jsou obrazovým přepisem jeho přemyslovské pověsti, není možný. ireverzibilní (lat.) kniž. a odb. nevratný, chem. i. reakce probíhající jen jedním směrem (Kol. aut.: Akademický slovník cizích slov, Praha 1998). Např. sv. Václava a sv. Vojtěcha (bod 4) můžeme stěží spatřovat u pluhu po boku pohana Přemysla (srovnej např. iluminaci z Augustinova spisu De civitate Dei). Ovšem nad zobrazením Konstantina a Metoděje po boku krále-oráče Rostislava se asi nikdo nepozastaví, když je na Moravu sám pozval a spolu s nimi založil samostatnou moravskou zemskou církev. Můžeme tedy plně potvrdit předpoklad J. Zástěry (1986, s. 14), že: „Kosmas musel znojemské malby skutečně vidět ještě dříve, než začal psát svou kroniku“. Zbývá si odpovědět na otázku: „Chtěl Kosmas skrytě zesměšnit křesťanský námět založení moravské církve, nebo si dělá legraci z vlastního pohanského přemyslovského příběhu?“ Protože byl řádný křesťan, navíc vysvěcený na kněze, můžeme s výhradou první alternativu zamítnout, nelíbí se mu pouze jako latiníkovi Písmo psané hlaholicí (plesnivý chléb) v ruce krále-oráče Rostislava a také Konstantina s Metodějem by nejraději poslal zpět tam, odkud přišli, kdyby mohl vrátit čas. Víme, že měl rád různé hříčky a chtěl svým příběhem o Přemyslovi čtenáře poučit, ale také pobavit (Kosmas: Předmluva k proboštu Šebířovi). Nemohl ovšem nikterak tušit, že současná historická věda z jeho smyšlené historky „pro pobavení“ udělá nedílnou součást české historie (např. N. Profantová 1996, s. 123; D. Třeštík 1997, s. 95-96; Z. Všetečková 2004, s. 128).		Znojemská rotunda: Tzv. donátor s modelem kostela v rukou. Tak jako pro Moravany byl oráčem Rostislav (spolu s Konstantinem a Metodějem), pro Čechy to byl jeho syn Bořivoj, který jim přinesl křesťanství z Moravy. V Praze jim začali říkat Přemysl. Srovnej polskou pověst o oráči Piastovi. Naďa Profantová: Kněžna Ludmila, Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie, Epocha, Praha 1996, s. 123. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 95.
Pozor, střih. Zatímco pro Přemysla Oráče, povolaného Libuší na knížecí stolec, nachází Kosmas předlohu v historicky doloženém králi-oráči Rostislavovi, do středních Čech (podle Kristiána na Levý Hradec) již Přemysl dorazí jako jiná historická postava: Rostislavův „potomek“ – syn Bořivoj, v rotundě vyobrazený bez pláště jako první v řadě pražských Přemyslovců ve 4. pásu. Neboť on bude mít „lidí sobě od Boha svěřených (Slovany české)“ (Kosmas I, 7), on „upoutá (Božími) zákony bezuzdný kmen (Čechů)“ (I, 8), on založí „hrad jménem Praha“ (I, 9), on a jeho potomci dají „radlicí slova (Božího) rozbrázditi úhory srdcí pohanských“ (I, 22). Podobně můžeme poopravit i Kristiána: „A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli ...“ (Kristián, kap. 2), ale ne z pohanských potomků po „onom (Kristiánem) jmenovaném knížeti“ Přemyslovi, ale z křesťanských potomků českého knížete moravského původu – Bořivoje.		Zatímco u pluhu jsme zastihli krále-oráče Rostislava, do středních Čech přichází jeho syn Bořivoj. Z Kosmy vyplývá: Přemysl = Sámo, Rostislav a Bořivoj dohromady.
Kosmas (I, 5) přece varoval Libušinými ústy všechny Čechy, že když už se jednou rozhodnou pro cizího knížete, bude to volba nevratná. Tuto jistotu Kosmas na počátku 12. století již měl.		Proč Kosmas sáhl po „cizím“ knížeti? Asi proto, že nechtěl být přistižen při lži.
Kosmas (I, 5): „Předně snadno je knížete dosaditi, ale nesnadno dosazeného sesaditi. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší mocí, ať ho povýšíte za knížete čili nic; jakmile však bude povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci. ... Ale proč vás dlouho zdržuji? Nebo nač to mluvím, jak bych vás chtěla strašiti? Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest“. A jak víme, Čechové na svém předsevzetí trvali, neboť Libuše Čechům „jméno knížete i místo, kde jest“, oznámila. „Nyní ... přiveďte sobě knížete a mně manžela“. (Karel Hrdina: Kosmova kronika česká, Praha 1949, s. 23, 25).		Vypuzením Bořivoje Čechové jednou daný slib porušili (pokud ovšem byl skutečně z Čech vypuzen).
Zatímco Kristián udělal z pohana Přemysla a jeho pohanských potomků nedílnou součást historie, Kosmas tento příběh předkládá zcela otevřeně jako smyšlenku, které nechť kdo chce věří (I, 13). Do této části mezi vybájené historky zařazuje mj. i svoji vlastní větu (I, 10): „Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka“. Věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání, svým zbožným perem vypisuje až od 14. kapitoly: „Roku od narození Páně 894. Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry“. Teď však již neříká kde, ani kým a odlišuje se tak od vlastní dříve podané informace (I, 10), ale zejména od Kristiánova příběhu (kap. 2). Za hodnověrný považuje pouze rok Bořivojova křtu, nikoliv jeho údajné pohanské předky. Pochopitelně, vždyť si je sám vymyslel. Kristiána-Strachkvase pak (za falšování historie, anebo za přízeň věnovanou Velké Moravě?) pěkně zpražil (I, 30). Podle L. E. Havlíka (1998, s. 200) rok 894 jako rok pokřtění Bořivoje Českého, místodržitele moravského krále Svatopluka I. v Čechách, uvádí také „Granum“ (Jádro katalogu moravských biskupů) 886-971 z 15. století. Jeho předlohu – vlastní „Katalog“ používající čtyřmístné datování – pokládá za práci druhů nebo žáků Konstantina a Metoděje (s. 218). Rok 894 (podle římského kalendáře) je rokem Svatoplukova úmrtí. Bořivoj i Metoděj již nebyli naživu. Došlo zřejmě k chybnému přepočtu data. Nové dešifrování roku přineslo dva možné výsledky: 1. období 18. (25.) března 869 až 17. (24.) března 871, tj. rok 870; 2. období 1. září 878 až 20. března 879, čili 878/879. Uvážíme-li, že Bořivoj se narodil někdy kolem roku 850/852, není příliš pravděpodobné, že by Rostislav vyčkával s pokřtěním svého syna až do jeho dvaceti let. Snad jen v případě, že by chtěl, aby byl pokřtěn Metodějem až po jeho ustanovení arcibiskupem, ale to je sotva možné, prakticky vyloučené. Druhé, ještě pozdější datum už vůbec nepřichází v úvahu. Ať tak či tak, rok 894 je chybné datum. Bořivoj byl pokřtěn tak jako jiní synové a dcery moravských velmožů (např. Svatopluk nebo jeho synové) zcela automaticky a naprosto samozřejmě ve zcela obvyklém termínu a nikoho ani nenapadlo z toho dělat nějakou „záležitost“ (srovnej ŽM a první legendy). Ne tak Kristián či Kosmas. Vždyť v jejich interpretaci se jednalo o prvního knížete Čechů, který přijal křest, proto z jeho křtu museli udělat významnou „událost“ s významnými účastníky. Nepochybně také chtěli napravit důsledky tendenční Crescente (její bavorské recenze), která se o Bořivojovi vůbec nezmiňuje a jako prvního křesťanského knížete uvádí až vévodu českého Spytihněva, jenž odvrhl mrzkou modloslužbu a „dal se dobrovolně pokřtít spolu s vojskem, jakož i veškerým svým lidem“. Sv. Ludmila však nemohla mít téměř 20 let za manžela pohana! Ostatně podle zřejmě mladší latinské legendy Fuit, která začíná Bořivojem a je nepochybně překladem „ztracené“ legendy staroslověnské, přijali „očistu svatého křtu“ oba a s nimi tak učinil zároveň i jejich poddaný lid (o žádném vojsku se zde nemluví).		Kosmas odsoudil některé Kristiánovy (i svoje vlastní) povídačky do říše pohádek. Granum: Bořivoj pokřtěn v roce 894, což po přepočtu odpovídá roku 870, resp. 878/879. Lubomír E. Havlík: O datování ve staro- slověnských písem- ných památkách, s. 200. In: MHS, Ročenka MNK 1996-1998, Brno 1998, s. 163-223.
Kristián ani Kosmas však nelhali, když oba uvedli, že Bořivoj byl „potomkem“ oráče a že byl pokřtěn na Moravě. Bořivojovým otcem byl skutečně velkomoravský král-oráč Rostislav, zakladatel mocné dynastie Přemyslovců, který je se všemi atributy vyobrazený v oráčské scéně ve Znojemské rotundě. Jeho syn proto zcela logicky musel být na Moravě také pokřtěn. Viz Knížecí štíty – rodné a křestní listy knížat. Ke stejnému závěru, že Rostislav je asi otcem Bořivoje, dospěl již J. Zástěra (1986, s. 15; 1990, s. 32, 129), i když použil poněkud jiný postup.		Bořivoj byl skutečně „potomkem“ oráče a byl pokřtěn na Moravě.

Česká národní mytologie

V této souvislosti musíme také opravit Třeštíkovu zmínku, že „Velká Morava není přímou součástí české národní mytologie“ (Mysliti dějiny, 1999, s. 159) nebo na stránkách CMS AV ČR (www.sendme.cz/trestik v článku Velká Morava v dějinách Evropy, s. 1, pozn. 1) „o (vlastně nepatrném) podílu Velké Moravy na české národní mythologii“ naposledy HADLER Frank: Der Magna-Moravia Mythos zwischen der Geschichtsschreibung und Politik im 19. und 20. Jahrhundert. In: Geschichtliche Mythen in den Literaturen und Kulturen Ostmittel- und Südosteuropas. Vyd. E. Behring-L. Richter-W. Schwarz (Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropas Bd. 6), Stuttgart 1999, s. 275-291.
Frank Hadler se tomuto „nepatrnému podílu“ podivoval jistě oprávněně. Přitom, jak vyplývá z našeho srovnání „Přemysl – Bořivoj“ v úvodu kapitoly a jak je patrné ze srovnání znojemských maleb s příslušnými partiemi Kosmových mytických příběhů „Rostislav – Přemysl“ výše (viz také část 10a a 10b této práce), je tento podíl r o z h o d u j í c í !

Podíl Velké Moravy na české národní mythologii je, jak vidno,
r o z h o d u j í c í !

Bez Velké Moravy by nebyla ani česká národní mytologie.

Srovnej také J. Zástěra: První stát Slovanů a jižní Morava, Pálava záhadná, s. 239. Autor zde cituje J. Válku (Přehled dějin Moravy, 1980): „... český stát, i když vznikl v 10. století, má bohatou mythologii, kterou Kosmas zachytil ve své kronice, a království Velké Moravy, které předešlo český stát o dvě století – nemá mythologii žádnou“. V tomto zjištění je právě řešení celého problému. Podmínky pro vytvoření takovýchto pověstí v Čechách pro značnou územní rozdrobenost pravděpodobně neexistovaly (14 kmenových knížectví), ani by je neměl kdo a jak zaznamenat. Sjednocovací proces zde nastal až v 10. století. Velká Morava však měla jednotnou vládu již nejméně celé jedno století. Podmínky pro vznik různých pověstí, zejména v jádru tohoto území na jižní Moravě, a jejich přetrvávání i po rozpadu Velké Moravy (906) se staly základem pro vytvoření moravské mytologie, která se udržovala v ústním podání po celé 10. a 11. století. Když se toto území stalo součástí českého soustátí, neviděl Kosmas důvod, proč by vyprávění moravských bájných starců nezačlenil v trochu pozměněné podobě do mýtů předcházejících jeho vznik.

Kosmas si půjčoval motivy z jižní Moravy.

Jaroslav Zástěra: První stát Slovanů a jižní Morava. Pálava záhadná, s. 239n. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1996-1998, Brno 1998, s. 225-260.

Tři vysoké kameny na jihozápadním úbočí pod zříceninou Děviček.

J. Zástěra uvádí několik příkladů z oblasti Pavlovských vrchů nedaleko od Podivína na jižní Moravě, kam Kosmas jako děkan pražské kapituly každoročně zajížděl:
• nejvyšší vrchol Děvín, vedle zřícenina Děviček (civitas Dowina, „id est puella“, to je dívka, Fuldských análů k roku 864) – Kosmův hrad Děvín (jemuž od jména „děvy“ bylo dáno jméno);
• na dohled zřícenina Sirotčího hrádku (Rassenburg) – u Kosmy na doslech polnice hrad od chrastí jménem Chvrasten (nyní Vyšehrad nazývaný);
• tři vysoké kameny pod Dívčími hrady (pověsti „O třech pannách“, „O třech vědmách“, „O třech sudičkách“, „O třech princeznách“) – Kosmova pověst o třech sestrách: Kazi, Tetě a Libuši.
Středověké hrady zde v Kosmově době sice ještě nestály, ale množství valů, kterými je celá Pálava protkána, dává tušit, že tato místa byla opevněna již v dávné minulosti.
Bez moravských pověstí a moravské historie by česká mytologie neexistovala, podobně jako římská bez řecké.

Kněžna Ludmila

Vraťme se ještě k Třeštíkově argumentaci proti moravskému původu Bořivoje. Také další Třeštíkovy důvody, např. údaje legend o tom, že Bořivoj a Ludmila uzavřeli sňatek jako pohané, a že křest přijali až delší dobu poté, nebo že Ludmila v roce 921, kdy byla zavražděna, dosáhla věku 61 let (D. Třeštík se zmiňuje o údaji 41 let, některé legendy uvádějí také 62 let), ne více (v roce 871 by měla mít údajně jen 11 let), nelze považovat za historickou skutečnost (D. Třeštík 1997, s. 177, 194-195). Antropologicko-lékařský průzkum prof. E. Vlčka (1997, s. 74, 82) určil její dožitý věk na 60-70 let (±66 let). Ostatně víme, že ženy si rády roky ubírají, dnes stejně jako tehdy. Rok 855 jako rok jejího narození lze proto považovat za zcela reálný a nic nám nebrání (hypoteticky) považovat Ludmilu za onu českou nevěstu, jejíž svatební průvod na Moravu byl v říjnu 871 přepaden Franky. Bylo by jí právě krásných 16 let. Protože Bořivoj již byl pokřtěný, musela i Ludmila ještě před uzavřením sňatku přijmout křest. Proto musela přijet na Moravu. Srovnej přehled životních dat prvních Přemyslovců v části 10c této práce, který vychází ze symboliky štítů knížat vyobrazených ve Znojemské rotundě ve srovnání se závěry Vlčkova průzkumu jejich kosterních pozůstatků.		Kněžna Ludmila (855?-921). Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, 1997, s. 177, 194-195.
„Sv. Ludmila byla rozhodnou zastánkyní slovanské bohoslužby v Čechách“ (V. Tkadlčík 1995, s. 11). „Problém vztahu slovanských a latinských kněží provázel osudy kněžny Ludmily až do její smrti a ovlivnil jak podání nejstarších Ludmilských legend, tak rozvoj úcty první české světice“ (N. Profantová 1996, s. 69). Zřejmě proto podobné problémy, s jakými bylo spojeno proniknutí Bořivojova jména do prvních legend, měla zpočátku i jeho manželka Ludmila, první česká a vůbec první slovanská světice. Jak naznačuje N. Profantová (1996, s. 118), ani na přelomu 11. a 12. století nebyl ještě postoj pražského kléru k Ludmilinu kultu zcela jednoznačný. Připomíná Kosmovu zmínku k roku 1100 (Kosmas III, 11) a říká: „Tehdy biskup Heřman abatyši svatojiřského kláštera (Windelmuth), která mu mezi ostatky jiných svatých podala k posvěcení i útržek závoje svaté Ludmily, odbyl slovy: »Paní, pomlč o její svatosti; nechej stařenku, ať odpočívá v pokoji«“. Jak již bylo naznačeno, příčinu bychom asi mohli vidět v tom, že kněžna Ludmila, na rozdíl od D. Třeštíka, správně rozpoznala význam staroslověnských knih a na „pochybném názoru“ o jejich „pochybném užitku“ by se s D. Třeštíkem zcela jistě neshodla, neboť svého vnuka Václava „dala vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“ – jak uvádí I. staroslověnská legenda o svatém Václavu (O. Králík 1969, s. 54). Po církevním schizmatu (1054) a definitivním vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy (1096) se postoji biskupa Heřmana (1100) k Ludmilině svatosti nelze divit.		Svatá Ludmila. Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě, Matice CM, Olomouc 1995, s. 11. Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie Epocha, Praha 1996, s. 118-119. Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Vyšehrad, Praha 1969, s. 54.
N. Profantová (1996, s. 119) také správně rozpoznala vyobrazení této světice spolu se svatými Vojtěchem, Prokopem a Václavem na titulní iluminaci Augustinova rukopisu O Božím městě (De civitate Dei) (1200). Podle autorky zde tito světci zastupují český národ v nebeském městě. (Ve skutečnosti zde ale nikoho nezastupují, představují pouze sami sebe – české světce, žádný národ – pozn. aut.). S podobným názorem se konsekventně setkáváme v pracích D. Třeštíka (1985, 1997, 2000), ten zde však na rozdíl od N. Profantové nevidí v té době (1170) jediné čtyři české světce (nemají přece svatozář! – 1985, s. 55), ale jakéhosi anonymního biskupa s berlou a mitrou, benediktinského mnicha s tonzurou, vousatého laika a vdanou ženu – prostě vyvolený lid (v roce 1985, kdy svatí nebyli v kurzu, se ovšem říkalo pracující lid, pane doktore), „politický národ“ – zkrátka vyvolený český národ dokonce „s výhradním právem* na místo v městě božím. Snad nikde v Evropě nedošla národní myšlenka tak pregnantního a ambiciózního vyjádření“* – domnívá se D. Třeštík (1985, s. 56). Přitom sám uvádí (s. 51), „že podle Augustina neměl jeden jediný národ, a vůbec žádný národ jako takový, ve městě božím co pohledávat“. Čili hledat ho tam a dokonce i slavně nalézt je typická „třeštíkovina“. Také ono „výhradní právo“ D. Třeštíka „na místo v městě božím“ poněkud zavání normalizačním „prohlubováním vedoucí úlohy“ vyvoleného českého národa. Srovnej na straně „POHAN v církevní stavbě?!“ pasáž „Vědec“ v rozporu s prameny (tam pozn. 20). Také nám nemůže uniknout, že D. Třeštík jako takový neví, jak se píše velké písmeno „B“ a kdy se používá?! Nebo má snad na mysli pohanské boží město se smyšleným Přemyslem a jeho mytickými následovníky? Musíme si však uvědomit, že D. Třeštík psal svoji práci ještě v době hluboké totality, kdy se Bůh psal z principu s malým „b“. Dle M. Bláhové (VDZKČ I., 1999, s. 537n.) a J. Bažanta (2000, s. 102) se jedná o rukopis současný s Horologiem olomouckým (1141), neboť je prokazatelně dílem stejných autorů – Hildeberta a Everwina – a vznikl někdy po roce 1136 (proto zde chybí vedle čtyř českých světců také vyobrazení sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje – pozn. aut.). To konstatoval již A. Friedl (1966, s. 77), citován však nebyl. Oba autoři ale opomněli opravit tento údaj o vzniku rukopisu (po roce 1136) u vyobrazení jeho titulní stránky s předmětnou iluminací a shodně zde uvádějí rok 1170. Údaj D. Třeštíka (rok 1170) i N. Profantové (rok 1200) je rovněž chybný.		De civitate Dei. Dušan Třeštík: Čechové v městě božím, s. 51, 55-56. In: A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, Studie ČSAV 2, Praha 1985, s. 47-60. Neví, jak se píše velké „B“ a kdy se používá?! „Vyvolený český národ jako takový“, který získá výhradní právo na místo ve městě Božím tím, že si své první dva světce sám zavraždí?!
Poznámka: N. Profantová učinila v pohledu na počátky rodu Přemyslovců, ve srovnání s některými svými kolegy, nepochybně drobný krůček vpřed, poté však doprovázený velkým úkrokem stranou. V závěru své publikace o kněžně Ludmile Kosmovu informaci o původu Ludmilina manžela „Hostivít zplodil Bořivoje ...“ (Kosmas I, 10) „vylepšila“ tím, že ho měl ? Hostivít zplodit s nějakým neznámým mužem (N. Profantová 1996, s. 123) – tedy opět jedno plodné registrované partnerství? Že by šotek? Podstatné ale je, jak se autorce jako „úlitba mocným“ elegantně snoubí pohanské mýty s historií (podobně např. Neklana považuje za Spytihněvova pradědečka – s. 95). Může se snad domnívat, že poněkud více rozdmýchala „nebezpečný žár vědeckých diskusí často se skrývajících pod popelavou šedí“ (s. 120), vzápětí však popela sama přisypala. Polekala se nakonec vlastní odvahy?		Věda, nebo mýty? N. Profantová se dosud nedokázala rozhodnout. Oba pojmy jí splývají. Plete si literární vědu s historií.
„Vědcem“ pražským chceš-li býti, musíš za vším mýty míti!?		Poněkud prostoduché, ale snad výstižné.

Článek „Bořivojův moravský původ“ pokračuje další částí:

Bořivoj a hrob K1

Pokračování ...

Bořivoj a hrob K1. Michal Lutovský je skeptický – 1. pokus. „Křehké vědecké argumenty“. Jasná zpráva od E. Vlčka. Václav a hrob K1. Jan Frolík a Zdeněk Smetánka – 2. pokus. Nevyšel. Boleslav I. a hrob K1. Michal Lutovský si nedá pokoj. Opět marný pokus. Martin Wihoda radostně: Konec příbuzenství mezi Mojmírovci a Přemyslovci podle Jiřího Slámy. „Vázané hroby“ Jana Frolíka – to snad není ani pokus. Spytihněv II. a hrob K1. Jiří Sláma: Mazanice s ornamentem, malta v zásypu hrobu – poslední zoufalý pokus. Hypotéza o moravském původu knížete Bořivoje je prý tudíž neplatná. Vše se vyjasňuje. Zásyp je druhotný. Ani Boleslav I. ani Spytihněv II. Nepravdivý výrok Jiřího Slámy. Hrob K1 byl vykopán tajně? Kam se poděla profesní čest? Pravda není pravda. Co soudí jiní? Pohřbívali neúplného nebožtíka? Ukázkový „podraz“. Hrob K1 zůstává Bořivojovi. Velkomoravské pohřebiště v Lumbeho zahradě. Bořivojova moravská knížecí družina. Jediné řešení: zrušit Moravu a moravský národ. Důležitý historický pramen: malby ve Znojemské rotundě.

Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v další části práce.
Klikněte ZDE.

Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno