POHAN V CÍRKEVNÍ STAVBĚ 3

POHAN
v církevní stavbě?! (3)
Petr Šimík
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb
v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě

Pohan v církevní stavbě?! To snad NE!
Petr Šimík, září 2001 – červen 2002, říjen 2003.

3. závěrečná část

Jaký závěr učiníme?

Jestliže jakési pohanské zvyky přežívaly ještě na samém konci 11. století a sám panovník se je snažil bez milosti vykořenit, jak nás shora informoval Kosmas, nemohla by si církev dovolit jakoukoliv benevolenci vůči pohanům ani v roce 1134, kdy měly malby v rotundě podle většinového názoru údajně najednou a současně vzniknout, v tom i tzv. „Přemyslovská scéna“ prý jako obrazový přepis Kosmova přemyslovského mýtu.¹⁷

Oráč ve Znojmě nemůže být pohan Přemysl!

Že tomu bylo právě naopak, že malby jsou starší a Kosmas se jimi nechal inspirovat, že malby obsahují výhradně křesťanskou symboliku, dokazuji na jiném místě (viz 10a. část práce) srovnáním maleb se zněním příslušné části Kroniky (viz 10b. část práce). Kosmas zachycuje detaily viděné v malbách (např. plášť vedoucího jízdní družiny, souspřeží býků, pluh, mošna a střevíce zavěšené na stromě, kněžna s diadémem v rukou, 8 knížat, fundátor s kostelem v rukou, fundátorka v dlouhých bílých svatebních šatech s liturgickým kalichem v rukou a na něm položený chléb), ale dává jim jiný význam. To Kosmu právě usvědčuje – neopisoval doslova, ale na základě viděného „tvořil nové“. Opačný postup není možný, protože malby neodpovídají Kosmovu textu:
• Libušin bílý kůň vedoucí poselstvo by musel být namalován bez jezdce;
• podle stejného pláště vedoucího poselstva a oráče u pluhu by Libušino poselstvo k Přemyslovi musel vést sám Přemysl;
• stejný počet osob „4“ jak v jezdecké, tak i v následné oráčské scéně, i když v té by měla být jedna osoba navíc – právě nalezený oráč – údajný pohan Přemysl, ke kterému čtyřčlenné poselstvo mělo právě dorazit;
• Libušini poslové-sedláci moudře neučení a vědomě nevědomí namalovaní v knížecích pláštích (přitom rovněž pohani), zatímco údajná křesťanská moravská údělná knížata jsou bez plášťů;
• Kosmas mluví výhradně o mužích v poselstvu, přesto je součástí oráčské scény žena s byzantským diadémem v rukou aj., viz 3. část práce.
Malíř by neměl důvod obsah textu měnit, když jej malby měly vyjadřovat. Naopak, snažil by se jeho obsah malbami co nejlépe vystihnout. Což se nestalo (viz Bořivojův moravský původ – 3. část).

Malby nebyly inspirovány Kosmovou kronikou, právě naopak.

Můžeme se sice podivovat, proč si Čechové v rámci Třeštíkovy „překvapivě moderní české státní ideologie“ (viz pozn. 3) svého mytického předka nevymalovali v rotundě na stejně již Kosmovými mýty opředeném Řípu, která byla znovu posvěcena v roce 1126 olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem (Kosmovým synem, jak uvádějí mnozí autoři na základě Kosmovy zmínky III, 51). Ale asi to bylo sotva možné, protože rotunda sv. Vojtěcha na Řípu byla nově zasvěcena sv. Jiří, známému drakobijci, a drak, jak již od A. Merhautové víme, „symbolizuje zlo a také pohanství“ (viz tympanon portálu kostela v Hrusicích). Bylo by zcela protismyslné, aby uvnitř kaple s tímto zasvěcením byl vyobrazen pohan Přemysl. Protismyslné by ale bylo jeho vyobrazení v jakékoliv jiné křesťanské kapli či kostele.

Rotunda sv. Jiří na Řípu.

Totéž platí i pro Znojemskou rotundu, jejíž zasvěcení Nanebevzetí P. Marie biskup Jindřich Zdík v roce 1134 (viz rytý nápis) rozšířil ještě (inspirován k tomu pravděpodobně vyobrazením fundátorky v dlouhých bílých svatebních šatech) o sv. Kateřinu. Ta podle legendy odmítla obětovat pohanským bohům, přestože ji za to hrozila smrt. Císaři Maximinovi (305-313), který ji před tuto volbu postavil, odvětila: „Neodkládej muka, jaká si jen můžeš vymyslet, protože toužím obětovat své tělo a svou krev Kristovi, tak jako on obětoval sám sebe za mne. On je totiž můj Bůh, můj milý, můj pastýř a můj jediný ženich“.
Když jí srazili hlavu, z jejího těla místo krve teklo mléko. Její tělo vzali andělé, odnesli je z toho místa na horu Sinaj ... a tam ji s úctou pochovali. Viz také příloha „Sinajský klášter sv. Kateřiny“.

Rotunda Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě.

Sv. Kateřina odmítla obětovat pohanským bohům a ochotně volila mučednickou smrt.

Legenda o sv. Kateřině Alexandrijské, s. 347, 348. In:
Jakub de Voragine: Legenda aurea, Vyšehrad Praha 1998, s. 343-350.

Boží město či Nebeský Jeruzalém

V této souvislosti nemohu neocitovat slavnou větu A. Merhautové, kterou vyslovila ve spisku Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě – považte – v roce 2000 (s. 66):
„Základním obsahovým motivem znojemských maleb nebylo ani Přemyslovo nastolení, ani nějaké pohanské mýty, nýbrž myšlenky plně křesťanské, již proto, že malby zdobily interiér kostela“;¹⁸ větu, kterou se autorka zajisté navždy nesmazatelně zapíše do dějin moravského, českého a snad i evropského výtvarného umění! Zkuste si ji přečíst ještě jednou. To je síla, viďte? V tuto chvíli se pohan Přemysl, ač jedna z nejvyšších postav maleb, stává menším a ještě menším, až se nakonec stane zcela neviditelným. Ale v okamžiku, kdy se budeme A. Merhautové ptát na totožnost oráče, zase se najednou „v interiéru kostela“ zjeví pohan Přemysl v celé své mytické velikosti (s. 63):
Autor námětu a motivů znojemských maleb – „programátor“ – „musel znát i Kosmovu kroniku, protože jiný pramen by s o t v a vedl k takovému pojetí scény Povolání Přemysla Oráče, která zachycuje i detaily, uvedené právě v kronice“. V poznámce (281 na s. 124) se současně dozvíme: „Ve znojemských malbách nelze hledat pohanské, magické prvky. To nebylo přípustné v kostele knížecího hradu a v době funkce olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka“. Zatímco v jiném kostele a za jiného biskupa to přípustné bylo?
Právě jste se stali svědky „zázraku“, který dokáže jen skutečná „Věda“. Takové zmizení a znovuobjevení postav by nesvedl ani známý iluzionista David Copperfield. Viz „hypotézy“, „preambule“ nebo „myšlenková osa“ v 1. části článku. To je přímo krystalicky čistá ukázka demagogie velevážené PhDr. Anežky Merhautové, DrSc. z Ústavu dějin umění AV ČR a mohlo by se zdát, že i nepřekonatelná, ale není tomu tak!

Pohan jako součást myšlenek plně křesťanských!?

Anežka Merhautová nám chce zřejmě říci:
„Již proto, že pohan Přemysl zdobil interiér kostela, byly základním obsahovým motivem znojemských maleb myšlenky plně křesťanské! Nikoliv Přemyslovo nastolení, ani nějaké pohanské mýty“. – Skutečně nedostižné!

Udělení hrdého titulu doktor věd za totality schvalovali soudruzi z ÚV KSČ a získat jej mohl jen opravdu zasloužilý soudruh (soudružka).

Jak potom může být znojemským oráčem právě a pouze jen mytický pohan Přemysl? Jak se to slučuje „s myšlenkami plně křesťanskými“? Co má pohan vůbec co pohledávat v interiéru kostela? To ví jen Bůh a Anežka Merhautová. Logika takového uvažování mi naprosto uniká ... . Ale asi nelze hledat nějakou logiku v něčem, co jakoukoliv logiku postrádá.
Oráč A. Merhautové současně trošku pohan je a trošku není, také na malbách v rotundě chvíli je a přitom chvíli není (s. 66), snad podobně jako Třeštíkův oráč současně trošku „zakládal“ a trošku ne (s. 77, 79 a pozn. 326 na s. 129). Podle toho, jak je právě potřeba. „Chytrá horákyně“ by to nevymyslila lépe. Přemysl ale byl pohan jako poleno (viz Kristián nebo Kosmas), stejně i Libušini poslové, to je prostě fakt, přesto je A. Merhautová bez zaváhání všechny „šmahem“ začlenila, společně se všemi ostatními křesťanskými panovníky, do Boží obce či Nebeského Jeruzaléma (s. 64!): „zpodobené přemyslovské postavy jsou pojímány jako členové Boží obce či Nebeského Jeruzaléma“. Co na tom, že Přemysl byl pohan, ale je náš – „hezký, český, barevný a nehořlavý“. To ovšem koresponduje s názory na úrovni spíš chovanky nějakého ústavu než vědecké pracovnice, která jej má reprezentovat. Srovnej, co o městě Božím praví Bible (Zj 21, 27; Zj 22, 15). Biskup Jindřich Zdík by musel být šílený, kdyby v roce 1134 kapli s pohanem vyobrazeným na stěnách posvětil. Jestliže, jak víme, to přesto udělal, nemohl být oráčem pohan! Viz nové patrocinium rotundy.
Zřejmě obecnou platnost proto asi bude mít poznámka J. B. Láška:
„Není ovšem náhoda, že právě marxistický badatel vyzdvihuje pohanství“.¹⁹

Podle A. Merhautové mají být pohani do- konce součástí Boží obce či Nebeského Jeruzaléma!?
To už není jen hloupé, ale navíc i neomalené, ba přímo nehorázné. Když už jednou jste pracovníkem nějakého ústavu AV ČR, můžete napsat sebevětší pitomost a stejně vám ji otisknou. Za zvláště vydařené nápady pak můžete za odměnu získat i doktorát věd.

V této zemi má postavení autora větší váhu, než myš- lenkový obsah jeho sdělení.

V Pavlově prvním listu Korintským se praví (1K 10, 20-21):
„... co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu.
Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů.
Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů“.
V druhém dopisu Korintským pak Pavel nabádá (2K 6, 14-16):
„Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“
Kristián (kap. 1): „... není společenství světla s tmou, ani smíru Krista s Belialem“.

Co se praví v Písmu?

Co píše Kristián?

Výše uvedený „vědecký“ názor A. Merhautové je v přímém rozporu mimo jiné také s iluminací v Augustinově De civitate Dei z olomouckého scriptoria, kde jsou do Božího města či Nebeského Jeruzaléma zahrnuti pouze čtyři čeští světci: biskup sv. Vojtěch s biskupskou mitrou, opat sv. Prokop s tonzurou, sv. Václav s plnovousem a sv. Ludmila.²⁰ Pohan Přemysl zde „kupodivu“ chybí!?
Pochopitelně, vždyť nápis, který tito světci drží v rukou, zní: „Naděje, láska a víra daly zde místo spravedlivým Čechům“. A kromě toho podtitul Augustinova spisu zní zcela nedvojsmyslně: „Proti pohanům“.

„Vědec“ v rozporu s prameny.

John M. Roberts: Ilustrované dějiny světa III. Starověký Řím a antický Západ. Praha 1999, s. 146.

Svatí Vojtěch, Prokop, Václav a Ludmila.

Iluminace z Augusti- nova rukopisu De civitate Dei (po roce 1136). „Naděje, láska a víra daly zde místo spravedlivým Čechům“. Na pohana Přemysla jaksi místo nevybylo.
To je ovšem opět v příkrém rozporu s onou Třeštíkovou překvapivě moderní českou státní ideologií zakotvenou ve starých (pohanských) tradicích (viz pozn. 3).

Vyobrazení Boží obce najdeme i na denárech. V několika případech je tato Civitas Dei bohemizovaná hlavou, bystou, poprsím nebo polopostavou sv. Václava (někdy i se sv. Vojtěchem), jindy jen jeho jménem v opisu. Ale za celou dobu používání denárové měny se ani v jednom jediném případě neobjevil v jejich námětu pohan Přemysl, natož aby něco bohemizoval. Téma „oráč“ na soudobých mincích prostě chybí! Sami „Přemyslovci“ zřejmě neměli o oné Třeštíkově překvapivě moderní státní ideologii zakotvené ve starých (pohanských) tradicích vůbec ani potuchy (viz Soběslavova listina a pozn. 3).

Také podle Marie Bláhové (VDZKČ I, 1999, s. 566): „Obrazy mincí doby Soběslava I. (za jehož vlády v roce 1134 měly malby v rotundě údajně najednou a současně vzniknout – pozn. aut.) se přizpůsobují uměleckému vkusu své doby. Byly opět obohaceny o další motivy. Vedle již staršího pojetí panovnického majestátu a českých světců budí pozornost třeba známé vyobrazení vojska Kristova“. Což autorce nikterak nebrání, aby na předchozí straně neuvedla (s. 565): „Zvláštní pozornost z dochovaných památek této doby zasluhuje kaple sv. Kateřiny na hradě údělných knížat ve Znojmě. Znojemský kníže Konrád (1123-1128, 1134-po 1161) dal starší kapli přestavět a – snad v roce 1134 – vyzdobit nástěnnými malbami. Malby zobrazují přemyslovskou legendu podle Kosmovy kroniky a posloupnost českých knížat a znojemských údělníků. Scéna (s pohanským mýtem – pozn. aut.) je doplněna křesťanskými motivy a vyobrazením donátorů. Po výtvarné i ikonografické stránce patří znojemské malby k vrcholům středoevropské nástěnné malby 12. století“. Křesťanské motivy tedy podle M. Bláhové tvoří pouze jakýsi doplněk k pohanskému mýtu! A odkud vzala „znojemské údělníky“? Odvolává se přitom (pozn. 159 na s. 729) na ikonografii „zejména“ B. Krzemieńské, Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě (1985).
Josef Žemlička (1997, s. 382) charakterizuje dobu vlády Soběslava I. podobně: „V umění naprosto převládaly církevní motivy“. I v jeho případě má věc rovněž „malý“ háček – viz příloha „Plášť moravských králů“. Domnívá se dokonce (s. 397), že Soběslav I. opravou rotundy sv. Jiří na Řípu a jejím novým posvěcením (původně zasvěcena sv. Vojtěchovi) se přihlásil k předkřesťanským kořenům dynastické tradice. Což je logický nesmysl. Právě novým zasvěcením kaple svatému Jiří se od předkřesťanských, tj. pohanských kořenů jasně distancoval a chtěl pohanskou tradici spojenou s tímto místem naopak vymýtit. Viz také obsah Soběslavovy listiny z první poloviny roku 1130.

Další odborníci na znojemské malby – historikové Marie Bláhová a Josef Žemlička.

Všude jinde v umění naprosto převládly církevní motivy, jen ve Znojmě si namalovali v kapli pohana. Alespoň podle mínění některých našich „odborníků“.

Pohanský mýtus se Marii Bláhové změnil najednou v legendu.

Naši „odborníci“ si sice náramně libují v Přemyslovi, ale jeho označení „pohan“ se vyhýbají „jako čert kříži“. Pochopitelně. Myslí si asi, že jejich demagogie pak není tak do očí bijící.

Poznámka: Každý zkušený kriminalista vám potvrdí, že když obviněný neříká pravdu, časem se ve svých výpovědích tak zamotá, až se nakonec sám usvědčí ze lži.

Je neuvěřitelné, jaké pokusy si někteří naši „takévědci“ dovolí provádět bez laboratorních a preklinických zkoušek přímo na živých lidech!

Kdy se začalo používat jméno Přemysl?

Přes vyvinutou snahu jsme nezjistili ani sebemenší náznak toho, že by církev v 11. a v první třetině 12. století (kdy nejpozději mohly malby v rotundě teoreticky vzniknout) vůbec připustila jakoukoliv glorifikaci pohana ve svém objektu, přesto v rotundě oráč (údajně Přemysl) i jeho dva „asistenti“ (prý Libušini „moudře neučení a vědomě nevědomí“ poslové-sedláci) – všichni tři podle D. Třeštíka dokonce v knížecích pláštích (!) pražských Přemyslovců²¹ – nepochybně tedy glorifikováni jsou. Přitom také můžeme vytušit, že ani sami Přemyslovci po napsání Kosmovy kroniky (1125) se ke svému údajnému mytickému pohanskému předkovi příliš neznali (viz Soběslavova listina a pozn. 3). Měli z něj asi přece jen poněkud smíšené pocity. Spíše jej brali jako uměle vytvořený folklór, ale jistě ne již v roce 1134, tzn. pouhých několik let po dokončení latinsky psané Kroniky.²² Rozhodně z něj nebyli tak nadšení, jako někteří vědci dnes.²³ (Kdo z Přemyslovců tenkrát vůbec uměl latinsky?) Prvním, kdo se k jeho jménu Přemysl otevřeně přihlásil (začal si tak sám říkat), byl až Otakar I. (1192-1193, 1197-1230), syn Vladislava II. (1140-1172) a jeho druhé manželky Judity Durynské (1153-1174), tedy dávno poté, co měly být malby v rotundě údajně provedeny (1134). Měli bychom je snad proto předatovat až do doby jeho vlády? Současně také vidíme, jak „velký“ (ideologický) význam panovnický rod této pověsti ve skutečnosti přikládal. V roce 1134 žádný. Teprve ve 13. století se jméno Přemysl objevuje (nepočítáme-li syna Děpolta III.) přímo v rodině panovníka – nejmladší syn Otakara I. (*1209, od roku 1230 markrabě moravský), syn Václava I. (Otakar II. *1233) a syn Václava II. (*1288). A objevuje se i u polských Piastovců.

Atributem pláště nemohou být opatřena knížata výhradně jen pražská! Podle Kosmy žádná Praha tehdy ještě neexistovala.

Oráč není pohan Přemysl a už vůbec ne pražský kníže!

Z pražských Přemyslovců (4. pás) plášť poprvé oblékl až Břetislav I., který jako první z nich vládl na Moravě.

J. Žemlička (2002, s. 152): „Jméno »Přemysl«, znamenající muže obezřetného, předvídajícího či moudrého, se začalo v české panující dynastii užívat teprve od poloviny 12. století (?). Na paměť bájného Přemysla Oráče nazvala celý jeho rod Přemyslovci až romantizující historiografie 19. století“.
Autor zde, bohužel, neuvádí, kdo a proč začal jméno Přemysl v české panující dynastii již (a ne teprve) od poloviny 12. století (!) užívat. Jeho sdělení má asi takovou vypovídací hodnotu, jako když „jedna paní povídala“. Otakar I. (*1155), syn druhého českého krále Vladislava I. (korunován roku 1158), tak zřejmě učinil až v pozdějším věku (doloženo listinou z roku 1179) snad na základě „povinné školní četby“, kterou asi byla Kosmova „Kronika Čechů“, a lze to chápat jako projev jakési svévole, rozmaru či vzdoru kněžice snad v reakci na roztržku jeho otce s Fridrichem Barbarossou (1152-1190), když odmítl po otcově abdikaci (1172) potvrdit jeho staršího bratra Fridricha (Bedřicha) (1172-1173) a Čechy v léno udělil Soběslavovu synu Oldřichovi (1173). Můžeme tedy mluvit nanejvýš o poslední třetině či spíše poslední čtvrtině 12. století, ale ne o polovině. To je jen další Žemličkův mýtus.
Také autorova domněnka (s. 153), že „k propracování této ideové konstrukce“ – totiž, že „zrovna potomci Přemysla Oráče jako prapředka rodu ... mají nejen morální nárok, ale doslova povinnost vládnout lidu »Čechů«“, že tedy k tomu „došlo nejspíše za Břetislava I.“, tzn. někdy v polovině 11. století, je mylná – Kristiánův nápad (992-994) s pohanem Přemyslem „propracoval“ až teprve Kosmas (1110/1120). Břetislavovo údajné „horování“ pro pohana Přemysla Oráče autor zcela nelogicky dokládá tím, že své nejstarší dva syny pojmenoval stejně jako první český křesťanský kníže moravského původu Bořivoj (ti se ovšem narodili již na začátku 30. let) a některým moravským a českým hradům dává jména po sobě a svých nejbližších příbuzných (Břeclav, Spytihněv, Vraclav). Jméno Přemysl se mezi nimi ale neobjevilo, ani jméno žádného z dalších Kosmových mytických Přemyslovců.
Kromě toho se nejednalo o „potomky Přemysla Oráče“, nýbrž o potomky moravského krále Rostislava jako prapředka rodu. Břetislav (ještě jako správce Moravy) nechal namalovat své velkomoravské královské předky ve Znojemské rotundě a v oráčské scéně jako krále-oráče právě Rostislava, aby zdůraznil, že jeho potomci, Bořivojem počínaje, „mají nejen morální nárok, ale doslova povinnost vládnout lidu »Čechů«“. Pohana Přemysla z křesťanského krále-oráče Rostislava udělal Kristián (993) a 120 let na to Kosmas (1110/1120) a po něm i současní „odborníci“, J. Žemličku z toho nevyjímaje. Proto je Žemličkovo „obvinění“ Břetislava I. nejen naivní a alibistické, ale i účelové, falešné a křivé. Ostatně se usvědčil sám – viz pozn. 25.
Jak to bylo ve skutečnosti se dozvíte v článku „Bořivojův moravský původ 3“, v části nazvané „Bořivoje si vyžádali sami Čechové“.

Morální nárok, ba povinnost vládnout lidu „Čechů“.

Josef Žemlička: Přemyslovci a Čechy, s. 152. Esej k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000, český překlad Praha 2002, s. 151-153.

J. Žemlička si spletl žánry; historický esej zaměnil za pohádku o Přemyslovi. Žemličkova „ideová konstrukce“, propracovaná údajně za Břetislava, čekala pak dalších 70 let na zaznamenání Kosmou!? To je přece směšné.
Za Břetislava ve 20. letech 11. století vznikla na Moravě úplně jiná „ideová konstrukce“ – znejistělého čtenáře odkazuji na 5. část hypotézy.

Ale to historik Žemlička přece nemohl vědět, že?

Zlatá bula (líc pečeti) Otakara I.,
krále českého (1224).

Pečeť Otakara I. s obrazem panovníka (1224).
V opisu uvedeno:
+PAX REGIS OTACARI IN MANVSCI WENCESLAI.
Mír (pokoj) krále Otakara v rukou sv. Václava.

Josef Žemlička: České ilustrované dějiny, sv. 3, Vzestup Čech mezi evropské mocnosti (1173-1253), Praha 1996, s. 56.

Otakar, nebo Přemysl?

J. Žemlička v publikaci „Století posledních Přemyslovců“ (1998) se o Otakarovi I. důsledně zmiňuje jako o Přemyslovi. Na s. 35 uvedl: „Přemysl, později Přemysl Otakar I.“, na s. 39 o něm hovoří jako o „Přemyslovi zvanému i Otakar (odtud Přemysl Otakar I.)“, ač na jeho královské pečeti je uvedeno pouze jméno Otakar (viz obr. výše). Což zřejmě znamená, že nebyl křtěný jako Přemysl, ale Otakar! Jméno Přemysl lze zaznamenat v době jeho knížecí vlády – viz dále.

U jeho ostatků, v roce 1373 přenesených do svatovítské katedrály, sice byla 13. března 1978 nalezena olověná destička s nápisem potvrzujícím autenticitu jeho ostatků: HIC IACET PRZEMISEL, REX BOHEMIAE TERTIUS, VOCATUS OTAKARUS (Viz M. Bravermanová-M. Lutovský 2001, s. 169). Ta však byla k jeho ostatkům připojena až za Karla IV. Její text již Otakar nemohl žádným způsobem ovlivnit.

Otakar, nebo Přemysl?

Otakar I.

Josef Žemlička:
Století posledních Přemyslovců, Praha 1998, s. 35, 39.

V publikaci „Čechy v době knížecí“ (1997, s. 367) od téhož autora se dovídáme, že podle dohody s císařem Jindřichem VI. (1191-1197) „měl Přemysl vládnout jako kníže »Čechů« (dux Bohemorum) v Čechách, Vladislav jako markrabě na Moravě (marchio Morauie). ... Od počátku zaujme jedna věc. Domácí prameny tehdy hovoří o Přemyslovi a Vladislavovi, avšak na císařových listinách z roku 1192 vystupují oba bratři jako Otakar (Odocarus) a Jindřich (Heinricus). ... Jak v cizích letopisech, tak v domácích listinách bývají posléze někdy označováni (a sami sebe zvali) podvojným jménem: Přemysl Otakar a Vladislav Jindřich (Otacherus Boemus qui et Premizl, Othekarvs qui et Premuzle, Heinricvs qui et Wladizlaus apod.)“.

Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 367.

Přemysl Otakar, nebo spíš Otakar Přemysl?

Teprve na pečeti jeho vnuka se vedle jména Otakar objevuje i Přemysl (viz obr. níže). V listině vydané tímto „Přemyslem“ (II.), jak uvádí J. Žemlička (1998, s. 162), však opět najdeme pouze jméno Otakar: „Otacharus, dei gratia rex Boemie, dux Austrie et Styrie et marchio Moravie“ (Otakar, z boží milosti král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský). I v jeho případě proto platí, že musel být pokřtěný jako Otakar. Tento Otakar II. (1253-1278) byl synem krále Václava I. (1230-1253) a Kunhuty Švábské (1207), dcery Filipa Švábského, který jako nově zvolený římský král udělil v roce 1198 jeho dědovi Otakarovi I. dědičný královský titul – viz dále.

Také jeho hrob byl otevřen. Stalo se tak 13. prosince 1976. Na přední straně jeho pohřební koruny je přinýtován pásek s nápisem: HEC SUNT OSSA OTAKARI INCLITI REGIS BOHEMIAE QUINTI (Toto jsou kosti Otakara, vznešeného pátého krále českého). Olověná autentika opět až z doby Karla IV. však již nesla nápis: HIC IACET PRZEMISL, ALIAS OTAKARUS REX BOHEMIE ET AUSTRIE, STIRIE, CARINTHIE DUX, MARCHIO MORAVIE ET DOMINUS PORTUS NAONIS FILIUS WENCESLAI REGIS (Viz M. Bravermanová-M. Lutovský 2001, s. 174).

Otakar II.

Josef Žemlička:
Století posledních Přemyslovců, Praha 1998, s. 162.

Milena Bravermanová-Martin Lutovský: Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a králů, Praha 2001, s. 169, 174.

Pečeť Otakara II. (líc)
krále českého a markraběte moravského.

Pečeť Otakara II. s obrazem panovníka (okolo 1262-1270).
V opisu uvedeno:
+•S'•OTAKARI•SIVE•
PREMIZLAI•QVINTI•
REGIS•BOEMOR•
MARCHIONIS•
MORAVIE•FILII•
WENZEZLAI•REGIS•
QVARTI.
Ervín Hrych: Velká kniha evropských panovníků, Praha 1998, s. 655 (zde chybně uveden Přemysl Otakar I., ten však nebyl synem Václava, čtvrtého krále; jméno OTAKARI četl zřejmě jako OTAKAR I.).

Zlatá bula sicilská

Jméno Přemysl si oba Otakarové občas připojovali ne proto, že by svého smyšleného mytického předka tolik prožívali, ale nejspíš pouze proto, aby se odlišili od štýrských vévodů a zdůraznili tak svůj český původ. Ve štýrském markrabství, resp. vévodství se jméno Otakar začalo užívat již v závěru 10. století. Posledními byli Otakar V. (1129-1164) a Otakar VI. (1164-1192). V roce 1192 bylo Štýrsko připojeno k Rakousku.
První manželkou Vladislava II. (1140-1172) byla Gertruda Babenberská (1140-1150), dcera rakouského markraběte Leopolda III. (1095-1136) a nevlastní sestra Konráda III. (1138-1152), který roku 1140 udělil v Bamberku Vladislavovi II. Čechy v léno. Jméno Otakar vnesla do českého panovnického rodu druhá Vladislavova manželka (1153) Judita Durynská. Syn Otakar se jim narodil okolo roku 1155 (mohli bychom snad uvažovat o kmotrovství Otakara V. či o příbuzenském vztahu Judity se štýrskými Otakary).

V roce 1179 jej jeho nevlastní starší bratr Fridrich (Bedřich), aby oslabil rostoucí vliv Konráda Oty (Otto comes de Moravia) na Moravě, dosadil do olomouckého údělu. Jeho titul markraběte (Primezla marggravius de Moravia) měl vyjadřovat vztah Olomouce k Praze a závislost na českém knížeti (jména obou knížat Moravy i s uvedenými tituly se údajně objevila mezi svědky na listině sepsané v Chebu v polovině roku 1179). V té době, i později za své pražské knížecí vlády, měl Otakar užívat jméno Přemysl – viz pečeť na obr. vpravo, pokud se však nejedná o pečeť až jeho syna Přemysla, od roku 1230 moravského markraběte. Přitom od tak řečeného Dalimila víme, že Otakarův nejstarší syn Václav, pozdější král Václav I., se prý za svůj oráčský původ s t y d ě l (J. Sadílek 1997, s. 11 – viz pozn. 23).

Zlatá bula sicilská.

Používal Otakar I., syn Vladislava II. a Judity Durynské, opravdu i jméno Přemysl? Ano, v dospělosti a převážně jen v domácím prostředí.

Že Otakar II., syn krále Václava I. a Kunhuty Švábské, později rovněž jméno Přemysl používal, jsme již výše doložili jeho pečetí.

Na obr. vlevo pečeť Otakara I. (?), podle J. Žemličky z jeho knížecího období (1192-1193), kdy měl užíval jméno Přemysl.

Přemysl Otakar I. – takto jej ovšem pojmenovalo teprve novodobé dějepisectví, on sám se později označoval jako „Otakar, též Přemysl (zvaný)“ (J. Žemlička 1987, s. 9) – se pražské vlády ujal nejprve v letech 1192-1193, kdy obdržel Čechy v léno od císaře Jindřicha VI. (1191-1197), a definitivně v letech 1197-1230.
V září 1198 získal dědičnou královskou hodnost (korunovace proběhla v Mohuči) z rukou švábského vévody a římského krále Filipa (zvolen v březnu 1198), mladšího bratra Jindřicha VI. V červenci téhož roku byl římským králem zvolen ještě i Ota IV. Brunšvický podporovaný papežem. Na jeho stranu později (1202) přešel také Otakar (očekávaje od papeže potvrzení svého rozvodu s Adlétou Míšeňskou 1199). Filip na oplátku na jaře 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi, ten se ale neprosadil a nakonec se musel spokojit s údělem ve východních Čechách. Otakar si nechal od Oty královský titul potvrdit a byl podruhé korunován (a pomazán) v srpnu 1203 před Merseburkem papežským legátem Guidem. V polovině dubna 1204 jeho dědičný titul konečně uznal i papež Inocenc III. (1198-1216).
Mezitím Otovy síly značně ochabovaly a diplomaticky obratnější Filip získával převahu. Otakar se tedy zase usmířil s Filipem, který uznal legitimitu Otakarova syna Václava (*1205) s jeho druhou manželkou Konstancií (sestrou uherského krále) a v roce 1207 mu zasnoubil svou dceru Kunhutu. Po zavraždění Filipa (1208) byl Ota v Římě korunován císařem (1209). Upadl ale v nemilost papeže (uvalil na něj klatbu) a na sjezdu knížat v Norimberku (1211) byl znovuzvolen (poprvé již jako dvouletý) a za příštího císaře prohlášen (za značné Otakarovy podpory) Fridrich Sicilský, syn Jindřicha VI. (1191-1197) a Filipův synovec. Císař Ota ale stihl ještě v květnu 1212 zbavit Otakara trůnu a udělit Čechy v léno Vratislavovi (synovi Otakara a jeho první ženy Adléty). Když ale Fridrich překročil Alpy, většina císařových příznivců se k němu přidala a zesláblý Ota se stáhl na sever. K útoku na Otakara se již nepřátelské straně nedostávalo sil ani času.
Nový římský král Fridrich II. (1212-1250), od roku 1220 císař, vydal 26. září 1212 v Basileji Zlatou bulu sicilskou (podle sicilské královské pečeti), v níž českému panovníkovi (za jeho nepřítomnosti) potvrdil dědičnou královskou hodnost a rozšířil jeho výsady. Listina byla vydána (podle J. Žemličky 1998, s. 59) údajně Přemyslovi. O nesprávnosti tohoto tvrzení se můžete přesvědčit sami – viz úplné české znění Zlaté buly sicilské.
Sňatková politika třetího českého krále byla neméně úspěšná: dceru Markétu (Dagmar) provdal za dánského krále Valdemara II., dceru Juditu za vévodu Bernarda Korutanského, Annu za Piastovce Jindřicha Vratislavského; neprovdána zůstala jen Anežka Česká (svatořečená v roce 1989).
V roce 1216 zrušil Otakar I. stařešinské právo Přemyslovců ustanovením svého syna Václava za dědice trůnu: nadále se králi stávají prvorození synové (právo primogenitury).

Josef Žemlička: České ilustrované dějiny, sv. 3, Vzestup Čech mezi evropské mocnosti (1173-1253), Praha 1996, s. 7.

Josef Žemlička:
Století posledních Přemyslovců, Praha 1998, s. 50.

Josef Žemlička:
Zlatá bula sicilská, Slovo k historii 11, Praha 1987, s. 9.

Komu byl určen dědičný titul českého krále: Otakarovi, nebo Přemyslovi?
Úplné české znění Zlaté buly sicilské viz
PŘÍLOHA

V následující tabulce můžeme sledovat, jak se v průběhu let vyvíjel pohled historika J. Žemličky na jméno třetího českého krále Otakara I.. Odkud vyšel (1987) – a kam dospěl (1998):

Rok	Žemličkovo označení Otakara I.
1987	Přemysl Otakar I., Přemysl, Otakar, též Přemysl (zvaný)
1996	Přemysl Otakar I., Přemysl, pozdější Přemysl Otakar I., Přemysl, Přemysl, zvaný Přemysl Otakar I.
1997	Přemysl (v domácích pramenech), Otakar (na císařových listinách z roku 1192), Přemysl Otakar (Otacherus Boemus qui et Premizl, Othekarvs qui et Premuzle)
1998	Přemysl, Přemysl I., Přemysl, později Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar I., Přemysl zvaný i Otakar

Co se týče četnosti výskytu Žemličkou používaných jmen pro tohoto panovníka, vítězí na celé čáře jméno Přemysl – viz RECENZE.

Náš historický exkurz do doby vlády Přemysla Otakara I. (jak jej nyní nazývají dějepisci) můžeme uzavřít konstatováním: „Jméno Přemysl se v českém panovnickém rodu začalo vyskytovat nejdříve v poslední čtvrtině 12. století.
V žádném případě z toho nelze vyvozovat, že by okolo roku 1134, kdy znojemské malby (a s nimi i tzv. »Přemyslovská scéna«) měly údajně najednou a současně vzniknout (alespoň podle názoru některých pražských odborníků), byl Kosmovu přemyslovskému mýtu v panovnickém rodu přikládán nějaký ideologický význam“.

Kosmovu přemyslov- skému mýtu v panovnickém rodu v roce 1134 nebyl přikládán žádný, ale opravdu žádný ideologický význam.

Plášť moravských králů

V případě Břetislava I., když ještě za své „správy“ Moravy (1019-1034) inicioval výmalbu rotundy (včetně oráčské „Rostislavské scény“ ve 3. pásu), také nemůžeme ani na okamžik předpokládat, že by se byl ve svém údajném pohanském předkovi natolik shlédl, aby mu dal v rotundě takový prostor. Kosmovu kroniku nemohl ještě znát (byla napsána cca o 100 let později) a Kristiánovu zmínku (994) o prozíravém a rozvážném Přemyslovi (údajném zakladateli rodu), „kterýž jen vzděláváním polí se zabýval“, nemohl brát doslova – jeho jméno i celá pověst vznikly uměle, jak dokázal V. Karbusický²⁴ a potvrdili J. Sadílek a J. Žemlička²⁵. Ale zejména před Jitkou, svojí nastávající manželkou, kterou v roce 1021 unesl z kláštera ve Schweinfurtu (kde byla po smrti svého otce jako dcera z velmi významného bavorského rodu vychovávána nepochybně v křesťanském duchu) a kterou si přivedl na Moravu, se chtěl náležitě blýsknout, vědom si svého nemanželského původu, svými skutečnými a historicky doloženými křesťanskými královskými předky (král Rostislav – zakladatel mocné dynastie „Přemyslovců“ – viz pozn. 3) a ne nějakým smyšleným pohanem Přemyslem! Tím by neoslnil nikoho a už vůbec ne Jitku. Neměl, na rozdíl od svého stejnojmenného vnuka Břetislava II., sebemenší důvod své předky zavrhovat, právě naopak. Nutně právě o ně musel opírat své právo na vládu na Moravě. A jak lze z dalšího vývoje usoudit, bylo také Moravany akceptováno. To vše znamená, že musel pravý původ „Přemyslovců“ znát! Proto se také ve Znojemské rotundě jako první z nich nechal namalovat v plášti moravských králů.

Atribut pláště proto souvisí právě s vládou na Moravě. Kosmův mytický pohan Přemysl vládl pouze v představách Kristiá- nových a Kosmových, aniž bychom znali rozsah jeho virtuální- ho „panství“, nemoh- lo však přesáhnout pozdější přemyslov- skou doménu ve středních Čechách.

I proto nemůže být
v moravské rotundě zobrazen v plášti moravských králů.

Jestliže oráč přesto plášť má, není to Přemysl, ale někdo úplně jiný, např. velkomoravský král Rostislav!

Z výše uvedeného plyne jediné:
„Údajný Přemysl-Oráč znojemských maleb není pohan Přemysl“! Na otázku, kterou jsme si položili již v názvu článku, musíme se vší rozhodností odpovědět jasně: „NE“! Na otázku: „Kdo to tedy je?“ můžeme zodpovědně říci: „Je to křesťanský panovník“. O jeho jméně jsme se již průběžně zmiňovali. Více než vyčerpávající odpověď přinášejí další stránky. Vím, že pro vědce, kteří si z pohana Přemysla ve Znojemské rotundě vystavěli svůj pomník,²⁶ to bude těžký oříšek se s tímto faktem smířit a také předpokládám, že někteří, zejména ctitelé Kosmových a Jiráskových „Starých pověstí českých“, se s ním nikdy nesmíří a vyvinou veškeré svoje úsilí, aby tento výsledek zvrátili.²⁷ Nežijeme však již v období historického romantismu první poloviny 19. století. Proto věřím, že zdravý rozum a nová nastupující generace odborníků, nezatížená pohanskými ani nacionalistickými předsudky a dogmaty svých „učitelů“, to již nedopustí (s výjimkou Mgr. Rostislava Svobody). Jediné, co pro ně můžeme udělat, je vyjádřit jim svoje upřímné politování. Tak jako shovívavý úsměv dnes vyloudí zmínka o pravosti „notoricky falešných »Rukopisů«“, podobně za několik let se budeme jen usmívat při vzpomínce na tyto „boje o rotundu“ a údajného „pohana Přemysla“ na jejích malbách.

Neslavný konec pohana Přemysla na malbách ve Znojemské rotundě.

Zatímco slavné únorové vítězství pracujícího lidu v roce 1948 jsme již dokázali správně pojmenovat jako komunistický puč, v případě pohana v kapli si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat než si v některých ústavech Akademie věd České republiky rozsvítí a vymetou pavučiny.

Za poznámkami následuje závěrečná úvaha ... klikněte ZDE.

Poznámky

17 Např.: Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby Znojemské rotundy jednotným dílem?, s. 297, 298, 301, 302, 303, 305. In: Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307. Např. na s. 303 zcela neomylně tvrdí: „Znojemské malby nebyly vodítkem Kosmovi, vznikly až po jeho smrti“. Naposledy Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě. Praha 2000, s. 9, 11, 18, 62, 63, 70, 74, 76. Např. A. Merhautová s. 63: Autor námětu a motivů maleb – „programátor“ – „musel znát i Kosmovu kroniku, protože jiný pramen by sotva vedl k takovému pojetí scény Povolání Přemysla Oráče, která zachycuje i detaily, uvedené právě v kronice“. Všimněte si té ukázkové demagogie: „Protože se jedná o scénu Povolání Přemysla Oráče, musel autor námětu znát Kosmovu kroniku“. *Odkud ale A. Merhautová ví, že v rotundě se jedná právě o scénu »Povolání Přemysla-Oráče«?* No přece z Kosmovy kroniky! Tímto způsobem lze totiž dokázat úplně všechno. I že zelený čtvereček je červené kolečko. Inu, je to přece DrSc. K seriózní vědě to má ovšem daleko. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, kronika zachycuje některé detaily uvedené právě na malbách v rotundě (např. pluh, střevíce a mošna zavěšené na stromě, kněžna v šatě krátkém jako mužská suknice, právě osm knížat), ale jejich smysl a obsah vysvětluje záměrně jinak. Kosmas přece píše kroniku Čechů. Musí proto děj přesadit do tehdy ještě pohanských Čech a upravit pro tamní poměry – z křesťanského krále-oráče Rostislava udělat pohana Přemysla. 18 Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Praha 2000, s. 66! a zejména s. 64!: „Podle již dříve uvedených důvodů jsme nadále přesvědčení, že zpodobené přemyslovské postavy* jsou pojímány jako členové Boží obce či Nebeského Jeruzaléma“. Nepochybně tedy i sám zpodobený mytický pohan* Přemysl! 19 Jan Blahoslav Lášek: Počátky křesťanství u východních Slovanů. Praha 1997, s. 95.		Poznámky.
20 Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně, a světice, zakladatelka dynastie. Praha 1996, s. 119: Sv. Ludmila „spolu se sv. Václavem, sv. Vojtěchem a sv. Prokopem zastupuje český národ v nebeském městě v iluminovaném rukopisu Augustinova díla, který vznikl na objednávku biskupa Daniela II.-Milíka (1197-1214)“, a obr. příl. za s. 98: „Češi v nebeském Jeruzalému; poslední v řadě čtyř českých světců je zobrazena svatá Ludmila – pražský kapitulní rukopis Augustinova De civitate Dei, přelom 12. a 13. století“. Vyobrazení viz také: Rostislav Nový: České ilustrované dějiny 2. Praha 1996, s. 61.		*De civitate Dei*
Nelze pominout názor Josefa Žemličky (Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 340-341): „Vedle proroků, evangelistů, andělů, apoštolů, vyznavačů a mučedníků (všichni s nimbem) neváhal (kreslíř kolem roku 1170) umístit do Města božího i skupinku »Čechů« (Boemenses): biskupa, klerika, velmože a jakousi ženu“ (všichni bez nimbu), podle autora tedy jakési anonymní představitele „vyvoleného“ národa Čechů – český kníže však podle něj mezi představitele „národa“ nepatří (?!), „kupodivu“ dokonce ani mytický Přemysl ne! Nekriticky přitom papouškuje starší, již překonaný názor, viz A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 1985, 2, Praha 1985, s. 47-105, kteří se zase odkazují na J. Květa (1948, 176). Vzápětí však svoji úvodní sentenci sám neguje: „Ve zdech Města božího, jak to ukazují mince (již od 11. století), začíná časem vystupovat postava Václava, někdy i Vojtěcha“. Také většinou bez nimbu. Úplně přitom zapomněl (?), že Václav a Vojtěch na mincích vystupují jako čeští světci. Kdyby zde přímo uvedl „svatého“ Václava a „svatého“ Vojtěcha, vyšlo by pak okamžitě najevo, že jeho předcházející v úvodu citovaná věta je naprostý b l á b o l . Ale je to jasné i tak. Přitom v naší odborné literatuře to není ojedinělý jev – viz RECENZE.		A nelze ani přehlédnout, s jakou sveřepou důsledností J. Žemlička ještě v roce 1997 překládá název Augustinova spisu: *De civitate Dei* výhradně jen: „O Městě božím“. Zřejmě se ještě nestačil adaptovat na nové poměry. Vsadím se o pivo, že má svoji rudou knížku ještě schovanou doma v kredenci.
Také Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, vstup Čechů do dějin (530-935), Praha 1997, s. 18 a *týž: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (II.), s. 32 (In: Dějiny a současnost, 2000, č. 5, s. 29-32) – se nechal znovu slyšet, aby napravil škody, které „napáchala“ N. Profantová. Pod předmětným obrazem čtyř českých světců umístil vysvětlující text: „»Čeleď sv. Václava – Čechové ve městě Božím«, český rukopis z konce 12. století, který přinesl nejstarší představu národa ve středověku vůbec“*.		To jeho kolega Třeštík se dokázal zorientovat velmi rychle, ale ne dostatečně důsledně.
Sv. Václav tu podle D. Třeštíka má být zástupcem čeledi sv. Václava. Asi podobně, jako Přemysl vedl poselstvo k Přemyslovi?! To nepotřebuje žádný další komentář. Jen je nutné uvést na pravou míru, že čeští světci na tomto obraze nepředstavují ani český národ, ba dokonce ani „vyvolený“ národ Čechů, a už vůbec ne nějakou „čeleď“, ale součást křesťanského Božího lidu. Jejich naděje, láska a víra dala jen těmto spravedlivým Čechům právo na umístění ve městě Božím. Svým životem dali ostatním křesťanům příklad hodný následování. Nezastupují tedy žádné „masy“, žádný „vyvolený pracující lid“, ani „čeleď“, ale jsou zde představeni na „tabuli cti“ – sami za sebe – všem křesťanům, nejen českým, za vzor. Nikoliv ovšem pohanům, ti nemají ve městě Božím místo, ani by tuto symboliku, jak vidno, nepochopili. Zvláště, jsou-li současně také představiteli „čeledi“ pražských vědců. Podobně ani plastiky tří českých světců na jižním průčelí kostela sv. Jakuba (1165) ve vsi Jakub u Kutné Hory nepředstavují „vyvolený národ Čechů“ ani „čeleď sv. Václava“, když je mezi nimi sv. Václav umístěn, opatřen zbraněmi víry – Boží zbrojí (Ef 6, 11-17). Komunisti to pak jen odkoukali. S malým rozdílem. Po stěnách vystavovali fotografie ještě žijících zasloužilých soudruhů. Ti také nikdy nepředstavovali žádný „vyvolený“ národ, byli tam pouze sami za sebe. O něco jiného šlo v prvomájových průvodech. Tam v čele nesené idealizované portréty naštěstí většinou již mrtvých známých masových vrahů představovaly internacionální jednotu strany. Tedy opět žádný národ. Shora uvedený Žemličkův a Třeštíkův názor je ryze populistický a některým Čechům se jistě dobře poslouchá. Skutečný vědec ovšem má, ba dokonce je povinen hledat a říkat pravdu, i když nemusí být vždy příjemná, a ne to, co se domnívá, že by od něj „vyvolený národ“ nejraději slyšel. To asi nebude ta nejsprávnější cesta k posílení národního sebevědomí.
S názorem A. Merhautové, D. Třeštíka a J. Žemličky, že „na předmětné iluminaci nejsou vyobrazeni čtyři čeští světci, protože nemají svatozář“, souhlasí také: Jan Bažant: Umění českého středověku a antika, Praha 2000, s. 94. Ale to je jen první polovina souvětí, které by muselo pokračovat: „... nemají svatozář, kterou jinak konsekventně nacházíme na jejich všech ostatních vyobrazeních“! A to již je nepravdivý výrok. Neplatí-li b, neplatí ani a. Ostatně víme, že např. sv. Prokop, i když byl uctíván jako světec, byl oficiálně kanonizován až v roce 1204. J. Bažant však oponuje názor všech čtyř výše jmenovaných odborníků (tj. včetně N. Profantové), že by zde tito světci (či čeleď) měli zastupovat český národ (s. 97): „Ve 12. století sice vzniká Evropa individuálních národů, ale chápat »Boemenses« jako národ v novověkém pojetí je scestné“. Uvažuje místo toho o skupinovém portrétu donátorů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o vznik rukopisu (s. 99). To už je sice lepší, ale stejně je to krok „z bláta do louže“. Autorova představa, že by zásluha o vznik jednoho rukopisu dávala jakýmsi donátorům přednostní právo k umístění do Božího města před čtyřmi českými světci, je zřejmě ovlivněna jeho ryze pragmatickým přístupem k chápání současného světa, který se snaží promítnout i do středověku („za peníze v Praze dům“). Vše je tedy jen otázka ceny? I právo na umístění ve městě Božím? Pak by ovšem tito „spravedliví Čechové“ nebyli zařazeni do města Božího pro svoji „naději, lásku a víru“, jak hlásá nápis, který drží v rukou. Možná to ale biskup Zdík pro ně zařídil jen ze známosti, ne? A skromně k nim nechal připojit i svůj portrét!? Prostě typická ukázka středověkého klientelismu. Rukopis sám pak datuje, a zřejmě správně, do doby nedlouho po roce 1136, neboť se jedná o stejné autory jako v případě Horologia olomouckého (1141): Hildeberta a Everwina (s. 102). Ovšem není to žádný jeho objev, to zaznamenal již A. Friedl (1966, s. 77), kterého autor jen zapomněl citovat. Zřejmě jen nedopatřením zůstal na s. 95 u vyobrazení titulní strany rukopisu De civitate Dei (obr. 45) údaj o jeho vzniku: „kolem roku 1170“.		Nemají svatozář, tudíž to nejsou světci!? Jan Bažant se domnívá, že čtyři Čechové, kteří „sponzorovali“ zhotovení rukopisu, se mezi světce do města Božího dostali již za svého života, což je rovněž „scestné“.
21 Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě. Praha 2000, s. 70! a pozn. 296 na s. 125. Zde podle „obecně přijímaného názoru“ totiž D. Třeštík tvrdí, „že knížata s pláštěm jsou knížaty pražskými a knížata bez pláště že jsou moravskými údělníky“. V poznámce nám pak vyjmenovává kapacity, které tento názor obecně přijímají. Jsou to: J. Mašín (1954), A. Friedl (1966), J. Mašín (1975), J. Mašín (1977), A. Merhautová-Livorová (1983), A. Merhautová-D. Třeštík (1985), B. Krzemieńska (1985) a nejnověji znovu všichni dohromady B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík (2000). Viz seznam literatury na s. 101. Snad zapomněl jen J. Žemlička (1997, s. 400), A. Merhautová-A. Martan (1988) a z vrozené skromnosti D. Třeštík (1987). Viz pozn. 1 v 1. části článku. Žádná z těchto kapacit (dokonce ani D. Třeštík) si ale v souvislosti s tzv. „Přemyslovskou scénou“ neuvědomila (?), že Čechové tenkrát žádného knížete neměli, teprve si pro něj jeli do Stadic. Tak kde se tam vzala hned tři pražská knížata v plášti najednou? Viz obr. oráčské scény v 1. části článku. Kromě toho žádný hrad Praha v této mytické době ještě neexistoval, měl být založen až někdy mnohem později, rozhodně až dlouho, dlouho poté, co se všichni již ze Stadic vrátili. Viz Libušina věštba (Kosmas I, 9). O založení Pražského hradu můžeme uvažovat až v historické době Bořivojově, tzn. podle Kosmou vypracovaného rodokmenu až v 8. generaci po mytickém Přemyslovi. Když „v době vyslání Libušina poselstva“ neexistovala Praha, neexistovala pochopitelně ani pražská knížata! Plášť na malbách 3. pásu proto nemůže být atributem pražských knížat, ale právě jen a pouze velkomoravských, že? A to i proto, že pražští Přemyslovci jsou vyobrazeni až ve 4. pásu maleb. Z nich teprve desátý v pořadí – Břetislav I. – je prvním pražským přemyslovským knížetem, který je namalován v plášti moravských králů. Jak je vidět, Třeštíkův „obecně přijímaný názor“ je prostě obecně přijímaný nesmysl. Je to „očividný omyl“, zřejmý teď snad i „uměnovědně neškolenému historikovi“ (s. 73)! Komunistickou ideologií pokřivený „oficiální“ výklad maleb tak dostává další hlubokou trhlinu a na chatrných pohanských základech klopotně vystavěný domeček z karet se před našima očima nezadržitelně hroutí.
22 Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Praha 1995, s. 53, 55, 70, 74. Ani Kristiánovu verzi pověsti o magickém povolání Přemysla k moci nelze považovat za zpracování lidového podání (s. 53): „Předpokládaný autor z konce 10. století byl nepochybně osobou blízkou Vojtěchovi a zároveň osobou významně působící v okruhu Přemyslovců (podle D. Třeštíka 1999, s. 8 byl Kristián-Strachkvas bratrem Boleslava II.). Vzhledem k poznatkům o přemyslovské pověsti jako o zájmové dynastické doktríně (?) nelze tedy ze setrvačnosti tvrdit, jak to činil ještě Oldřich Králík, že »žila v lidu«. Naopak žila (?) v prostředí knížecím (?) (spíše však v prostředí pražské kapituly – pozn. aut.) jako výklad působící vůči lidu, čímž lze vysvětlit východisko v pohanském myšlenkovém světě ještě v době křesťanských knížat: přemyslovský rod je tím božsky zakotven jak v pohanské, tak i křesťanské tradici.“ ... A dále (s. 55): „Jestliže bylo Kosmovým hlavním záměrem vytvořit Čechům kroniku od potopy světa jako protějšek jemu známých kronik souvěkých, podařilo se mu to s velkolepou básnickou invencí.“ ... „Tvořil nové, nechtěl příliš opakovat staré a známé věci, které se »přejídaly« – historii zachycenou v legendách. Jestliže si toto nové tvoření uvědomíme, nemůžeme tak lehce předpokládat ani o pověstech, že je vypravoval jako tehdy obecně známé, obecně rozšířené. Okruh jejich nositelů nebyl patrně příliš velký, měl výlučnější charakter.“ Stejně jako okruh současných nositelů „oficiálního“ výkladu maleb, „výkladu působícího vůči lidu“. Český (?) pohan Přemysl je z určitých důvodů přijatelnější než moravský křesťanský král Rostislav. Může se zdát paradoxní, že formulování pověsti na počátku 12. století je dílem právě příslušníka pražského kapitulního kléru, ale i zde zřejmě platí předchozí věta. Po církevním schizmatu (1054) se zde jasně odrazil vztah západní latinské a východní byzantské církve. Latinská církev pak označila všechny kostely a kaple, ve kterých se užívala staroslověnská liturgie, jako pohanské. Toto hanlivé označení se nevyhnulo ani Znojemské rotundě – Heidentempel. A tak i z křesťanského krále-oráče Rostislava se v očích latinské církve stal pohan. V. Karbusický sice také „uvěřil“ oficiálnímu výkladu maleb (s. 70) včetně doby jejich vzniku (sice ne přesně rok 1134, ale někdy v druhé čtvrtině 12. století), ale koriguje alespoň některé vžité představy „o lidovém podání“. Považuje rovněž Kosmovu kroniku a její přemyslovskou pověst za pramen námětu maleb a z toho vyvozuje (s. 74): „Vymalování* v chrámu ukazuje na ideologický význam pověsti v knížecím rodu“. My však již nyní víme, že pohan Přemysl* není, ani nikdy nemohl být, a také nebyl původním námětem maleb a můžeme parafrázovat, že právě naopak: „Nevymalování* v chrámu ukazuje na ideologický význam pověsti v knížecím rodu“* – tzn. ž á d n ý (alespoň v 11. století a v první třetině 12. století). Jinak bychom se s pohanem Přemyslem setkávali na stěnách kaplí a kostelů, zejména však po Čechách, na každém kroku. Srovnej pozn. 3 v 1. části článku. Se stejným názorem jako V. Karbusický se prezentovala také (ale bez citace): Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Praha 1996, s. 24: „Fresky románské rotundy ve Znojmě ukazují názorně, jak velký* význam panovnický rod přikládal této pověsti“. A proto ji nechal vymalovat ne v Praze, kde panovnický rod sídlil, ale „kdesi“ na Moravě, v roce 1134 již pohraničním Znojmě. Co k tomu ještě dodat? Snad jen tolik, že tato cizí myšlenka se N. Profantové natolik zalíbila, že ji neváhala znovu doslova zopakovat: Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I., Praha 1999, s. 179. Na rozdíl od V. Karbusického však obhajuje „lidové podání“ pocházející podle ní dokonce z ještě předkřesťanských Čech: „Zdá se mi pravděpodobnější, že funkce* této pověsti jako vyprávění o vzniku knížecí vlády v Čechách a jako legitimizace této vlády předcházela christianizaci českých vládců“. Což je pyramidální nesmysl: funkce pověsti sotva může časově předcházet její obsah, když vzorem pro Kristiánova i Kosmova Přemysla byl mj. křesťanský kníže Bořivoj – viz „Bořivojův moravský původ 3“. 23 Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Praha 1997, s. 11. Autor se zde zmiňuje o králi Václavovi I., „který se prý styděl za svůj »oráčský« původ, jak to zaznamenal ve své kronice tak řečený Dalimil“. Dalimilova kronika, kap. 81: Co byl králem, stále víc / styděl se pak za svůj původ. To byl také pravý důvod, / že dal svůj rod ze Stadic vyhnat a že v onu ves / bezostyšný Němec vlez. 24 Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Praha 1995, s. 170, 173. S poukazem na práce amerického etnografa A. H. Krappeho (The Ploughman King I a II, Revue Hispanique, 1919, 519, 1922, 270), Záviše Kalandry (České pohanství, Praha 1947, 331n), Jamese G. Frazera (The Golden Bough, 1907-1915) a Lubora Niederleho dokládá (s. 170 a zejména 173), že jméno Přemysl vzniklo uměle: „Prvopočáteční zárodek pověsti musíme tedy hledat za vlády Boleslavovy; to je krajní mez literárního vlivu (De inventione aj.) a zároveň krajní mez, odkud se mohou datovat snahy upevnit mytologizaci minulosti posloupnictví. K přivlastnění postavy »moudrého muže« a vytvoření příslušného apelativního jména »Přemysl« mohlo dojít nejreálněji za knížete Boleslava I., který vládl po zavraždění Václavově (935-967) a jenž byl až Kosmou nazván Ukrutným“. „Přemyslovská pověst nemá proto žádnou míru primární historičnosti (jakou by byl franský kupec Sámo, podle Hanse Schreuera proměněný v »Přemysla« apod.). Je však historickým dokladem sekundárním, pro povahu představ o počátcích knížectví a státní moci v průběhu 10.-11. století. Kulturně-historická cena pověsti je však nesmírná, i když je jako pramen pro předhistorickou dobu nepoužitelná. Proto také jakékoliv pokusy o historické a archeologické využití přemyslovské pověsti vyzněly groteskně“.		Poznámka 22.
25 Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Praha 1997, s. 134: „Někdo však může být po zjištěných faktech ... poněkud rozčarován, že geneze přemyslovské dynastické pověsti v Kosmově kronice nevzešla z ústního podání prostého lidu, tradovaná »bájnými starci«, nýbrž byla vytvořená uměle, především za účelem upevnění politické moci této vládnoucí dynastie v Čechách. Musíme si však uvědomit, že i u jiných národů jejich dynastické pověsti vznikaly podobně z pera vzdělaných příslušníků vládnoucí společenské vrstvy“. Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha 1997, s. 337: „Zejména vzdělaní kněží z okruhu pražské kapituly, k nimž patřil děkan Kosmas a v další generaci biskupové Jindřich Zdík a Daniel, měli blízko k dynastii a živě vstupovali do politického dění. Kladli si otázku, jak se ujala knížecí moc, proč zrovna dědici Přemysla Oráče zastávají výsadní místo ve společnosti. Mělo se tak stát věčnou a neměnnou smlouvou mezi tehdy ještě pohanskými „Čechy“ a jejich prvním vyžádaným knížetem Přemyslem Oráčem. Jádro přemyslovské pověsti, zachycené Kristiánem a rozpracované Kosmou, není originální. Mýtus o králi-oráči a jeho manželce bohyni plodnosti má prastaré indoevropské základy. Skupina kněžských intelektuálů, vedená snahou vtisknout státnímu životu země jednotící ideu, oživila staré náměty a vtiskla jim ucelenou podobu“. S posledními dvěma větami lze jistě souhlasit, jenže to si ale náš „pan vědec“ poněkud zásadně odporuje – viz výše český překlad „Přemyslovci a Češi“ (Praha 2002, s. 151-153) jeho eseje „Die Premysliden und Böhmen“ (Stuttgart 2000, I, s. 430-435) ve Sborníku k výstavě „Střed Evropy okolo roku 1000“ (Pražský hrad – Starý královský palác, 17. 3. - 9. 6. 2002) – „... ideová konstrukce ...“ (kdo a kdy ji „propracoval“).
26 Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha 1969, s. 18: „Každé dílo, dokonce i utopie a science fiction, nemůže nebýt věrné době, kdy vzniklo, proto i listinný podvrh, který lže o době, do níž se klade, vypovídá autenticky o skutečnosti nebo snaze doby, kdy byl složen“. A můžeme snad dodat: „resp. o snaze samotného autora podvrhu“ – viz např. Josef Žemlička v předchozí poznámce. Velmi pregnantně se v tomto směru vyjádřil Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, 1999, s. 161-162, aniž by si zcela uvědomil skutečný dosah řečeného: „V komplexu moderní národní ideologie zaujímají nejčastěji ústřední místo dějiny, které tak nahrazují starou mytologii a také tak fungují. Jsou stejným zdůvodněním současného stavu, jeho projekcí do minulosti, která je ovšem již minulostí historickou, a ne archetypální jako v případě mytologie. Musí to samozřejmě vést k manipulacím s dějinným materiálem, až k těm nejabsurdnějším absurditám. Ty jsou však, stejně jako v mytologii, předmětem víry, a jsou tedy »pravdivé«. Rozdíl – ovšem podstatný – je jen v tom, že zatímco mytologie vzniká v zásadě organicky, je česká (vsuvka P. Š.) národní quasimytologie vytvářena vědomě jako ideologie a je také bezohledně vnucována k věření, ať již přímým nátlakem nebo, spíše, metodami nepřímé manipulace“. Opravdu zdrcující sebeodhalení. Zbývá už jen soudružsky si nasypat popel na hlavu. Nejde tedy o žádnou „snahu doby“, jak uvedl O. Králík výše, ale vždy o snahu konkrétního autora.
27 První takové pokusy lze již zaznamenat, např. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Praha 2001, s. 10: „Jde o to přiblížit se co nejvíce pramenům samotným (zřejmě i Kosmovým mýtům – pozn. aut.) a nevnášet do jejich čtení pokud možno žádná předem daná (a u nás většinou evolucionistická, v tom i marxistická) schémata, nereflektované stereotypy (například »pohana« majícího smysl jen z úzce konfesijního, ne historického hlediska) a obyčejné podvědomé předsudky, například o primitivnosti (rozuměj: »zaostalosti« před naším »pokrokem«) lidí a poměrů, o nichž jednáme“. Kosmova Přemysla proto zřejmě nemáme chápat „úzce konfesijně“ jako pohana, ale široce z historického hlediska zejména jako Přemysla – mytického zakladatele rodu, a tedy „ve shodě s prameny“ (?), v tomto případě s Kosmovými mýty. Jinými slovy, musíme zapomenout, že byl pohan. Je to jen schéma, nereflektovaný stereotyp. Nazíráno „z historického hlediska“ se nutně musí jevit míra jeho pohanství jako limitně se blížící nule a nic už pak nebrání jeho vymalování v kapli. Všechno lze přece podat náležitě „vědecky“. D. Třeštík by o tomtéž musel přesvědčit i malíře z 11. století, že bráno čistě „z historického hlediska“ v moravské církevní stavbě paradoxně nemůže namalovat skutečné historicky doložené postavy – křesťanského moravského krále Rostislava a Konstantina s Metodějem – i když nepochybně „ve shodě s prameny“ (!) a navíc i duchovně spojené s tímto místem, ale Kosmova smyšleného mytického pohana Přemysla a Libušiny posly-sedláky (rovněž pohany), importované sem ze Stadic, ano. Pramen jako pramen. Co na tom, že malíř v 11. století tento Kosmův „pramen“ z 12. století ještě nemohl znát? Co na tom, že by se jednalo o znesvěcení Božího příbytku? Na tom D. Třeštíkovi až tak nesejde. Což nelze než komentovat slavným citátem pana Adolfa Valeriána v podání nezapomenutelného Františka Filipovského: „Ať řekneš sebevětší pitomost, když to podáš náležitě »vědecky«, vždycky se najde nějakej blbec, kterej ti zatleská“ (Jak svět přichází o básníky, režie Dušan Klein 1982). A že se jich pár našlo ...

Úvaha na závěr
Úvaha pod a nad čarou: Naskýtá se i otázka, zda nás výše jmenované kapacity nebalamutí a nemystifikují tímto reliktem komunistické éry („pohan v církevní stavbě“) po celá desetiletí záměrně, cíleně, promyšleně a účelově. Zda se dnes, tj. v roce 2001, již nejedná o „šíření poplašné zprávy“. A protože jistě za to berou plat a čerpají granty – tedy s podporou státu, s jeho vědomím a také na jeho příkaz? Nemohu totiž uvěřit, že by, v obecné rovině vzato, skutečný vědec mohl dlouhodobě a systematicky usilovat o vlastní zesměšnění dobrovolně, ledaže by na něm pracoval bezděčně, potom by to ovšem nemělo být na státní útraty, tzn. z peněz daňových poplatníků, ale výhradně ve vlastní režii.		Dělají to: a) z čirého fanatismu? b) záměrně, cíleně, promyšleně a účelově? c) protože musí, aby si udrželi místo a plat? d) protože se chtějí někomu zavděčit? e) pouze bezděčně?
Jednalo se tedy o nějaký normalizační stranický úkol či o starší státní zakázku, kterou „sametový“ úředník na ministerstvu kultury zapomněl po roce 1989 zrušit? V dobách komunistické totality mohl tento výklad maleb tehdejším mocipánům dobře posloužit k diskreditaci církve. O tom, že to není žádná chiméra, dostatečně svědčí inscenované soudní procesy s církevními představiteli a řadovými kněžími. Popření velkomoravské historie, jedinečným způsobem zachycené na malbách v této moravské rotundě a její „oficiální“ nahrazení mytickým pohanem Přemyslem, zcela nelogicky exportovaným ze Stadic na Moravu, se také dobře mohlo hodit i v dobách, kdy Moravané usilovali o trojfederaci. Nebylo tehdy žádoucí, aby příliš zvedali hlavu. Není to žádoucí ani dnes? Zůstal vztah státu k církvi, pod slupkou vnějšího zdání, v podstatě nezměněn? Je to tedy ještě vůbec problém odborný, nebo již výsostně politický?		Stranický úkol či státní zakázka?
Budou také všichni nakladatelé a vydavatelé knih, od školních učebnic po odbornou literaturu, které obsahují tuto „poplašnou zprávu“ bez úvodního vysvětlení, že se jedná o úmyslnou demagogii hrstky bezcharakterních „takévědců“, a dále ji šíří, rovněž pohnáni k zodpovědnosti – viz soudní proces s vydavatelem knihy „Mein Kampf“? Srovnání je záměrně přehnaně nadnesené. Hlavní díl viny zde jistě nenesou právě nakladatelé a vydavatelé, ale autoři. I když nezvinili smrt miliónů lidí, mají na svědomí ohlupování (za ta léta již také) miliónů studentů. Ty jsou totiž postaveni před hotovou věc, není jim ponechána volba, nemohou se této zvůli tzv. „vědců“ bránit: na malbách je Přemysl a basta. Důraz je kladen na encyklopedické znalosti, hromadění a slepé papouškování cizích názorů. To aby nám studenti nezačali náhodou přemýšlet, aby si snad neutvořili názor vlastní. Tomu je třeba zabránit stůj co stůj. Výsledky mezinárodní srovnávací studie snad kompetentním lidem konečně otevřely oči. Obsah učebnic přitom podléhá schválení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. A svůj díl viny nese také naše „kulturní fronta“ – historici a historici umění, kteří až dosud kývali nebo mlčeli. Mlčeli, protože se nezajímali nebo nevěděli, anebo věděli a nechtěli si pálit prsty? Obávali se, že by se jim tito demagogové mohli mstít? Snad mohli. Je to ale důvod k mlčení? Budou tedy čekat, až nositelé těchto myšlenek a jejich nekritičtí „obdivovatelé“ samovolně sejdou z tohoto světa a teprve potom vystoupí ze své ulity? Bylo by to „bezpečné“, ale i zbabělé! Také by se tím připravili o jistě zajímavou diskusi. A nic by se tím nevyřešilo, protože „oni“ si mezitím vychovali další ochotné přenašeče této nakažlivé infekce – viz „Přitakávači D. Třeštíka“. A co „hlídací pes demokracie“ – novináři? Také ohnou hřbet před „autoritami“, které tyto bláboly dál okázale šíří do světa? Např. prostřednictvím výstavy „Deset století architektury“ – v části nazvané „Architektura románská“ – uspořádané v roce 2001 v prostorách Starého královského paláce na Pražském hradě v české (s. 98) i anglické mutaci katalogu a videokazety. Dokonce se podařilo zmínku o Libušiných poslech k Přemyslovi, údajně vyobrazených ve Znojemské rotundě, pražským spolupořadatelům putovní výstavy „Střed Evropy okolo roku 1000“ (Budapešť, Berlín, Mannheim, Praha 13.3.-9.6.2002, Bratislava, Poznaň) nenápadně propašovat i do I. svazku esejů (Stuttgart 2000) vydaných k výstavě v němčině (viz s. 434 popis k obr. 300 v článku J. Žemličky: Die Premysliden und Böhmen). Český překlad obou svazků esejů a katalogu (LN, Praha 2002) se ale jakékoliv souvislosti mezi Kosmovým přemyslovským mýtem a malbami ve Znojemské rotundě úzkostlivě vyhýbá (obrázky a proto ani popisy k nim český překlad eseje J. Žemličky neobsahuje). Jedinou výjimku tvoří A. Merhautová (s. 147, v německém originálu s. 416), která si zmínku o přemyslovském cyklu ve Znojemské rotundě ve svém eseji samozřejmě nemohla odpustit. Jedním dechem také hovoří o svatováclavské přilbě, důležité české cimélii 10. století, ale na malbách v rotundě jediného Přemyslovce v přilbě považuje za moravského údělníka! Spoléhají se tyto vědecké „autority“ (historik PhDr. Josef Žemlička, DrSc., docent na FF UK Praha – po historicích B. Krzemieńske a D. Třeštíkovi další odborník-specialista na malby ve Znojemské rotundě a jejich „vědecký“ výklad) na to, že čím víc se to „vytroubí do světa“, tím obtížněji se to bude napravovat? A vůbec, nebude proto nakonec lépe už to tak nechat? Nestane se údajný pohan Přemysl na malbách ve Znojemské rotundě nakonec Temelínem našich historiků a uměnovědců? Bude teď již napořád platit pravidlo: „Kdo by chtěl získat doktorát věd v oboru historie či dějin umění, případně přednášet tyto obory včetně archeologie na Karlově univerzitě nebo se dokonce stát členem příslušného Ústavu či Vědecké rady Akademie věd ČR, musí v oráči ve Znojemské rotundě spatřovat pohana Přemysla“? Jedná se o vědomé a záměrné popírání moravské historie a potírání moravských kulturních tradic za vydatné či tiché podpory státu (MpVV, MK a MŠMT ČR) a s tichým (ne)souhlasem mlčící odborné většiny (ústavy AV ČR, protože jde o „ctihodné“ kolegy, a dalších institucí včetně univerzit, protože se do toho nechtějí míchat) a také novinářské veřejnosti?		Kdo nese větší vinu? 1. Tzv. „vědci“, kteří tyto pohanské bludy byli mocni vymysliti? 2. Autoři „odborných“ publikací, kteří se nekriticky až servilně odvolávají na tyto prvotní „prameny“? 3. Autoři výstav, kde se prezentují tyto nesmysly jako úžasné „vědecké“ výdobytky? 4. Autoři učebnic, kteří se opírají o podklady z „vědeckých“ článků a ministerští úředníci, kteří takové učebnice schválí či doporučí k výuce? 5. Učitelé, kteří čerpají učební látku z těchto učebnic? 6. Autoři „odborného“ výkladu maleb předklá- daného domácím i za- hraničním návštěvníkům přímo v rotundě, za nějž odpovídá odborný správ- ce rotundy Jihomorav- ské muzeum ve Znojmě? 7. Majitel rotundy – město Znojmo, protože dosud nezjednalo nápravu? Vinu nesou všichni, protože při své práci nepoužívají základní nástroj – vlastní rozum. Jen míra zavinění je různá. Ryba přece vždycky smrdí od hlavy.
Takový přístup – naše lhostejnost a neúcta k tradicím a kulturním hodnotám – se nám posléze vymstí. Způsobí škody nejen hmotné, např. fenomén zvaný „grafitti“, ale zejména duchovní a morální. V televizních zprávách sledujeme partu 14-17letých mladíků (své vzory teprve hledající), kteří devastují hřbitov, a divíme se, kde se to v nich bere? Kde hledat příčinu? Sami jim dáváme příklad svým postojem ke zděděným hodnotám. Sami je pomáháme ničit. Svým nezájmem. Pohan v kapli – to je sice nesmysl, ale mě se přece netýká, to ať si vyřídí někdo jiný, hlavně, že já získám grant a beru slušný plat! Způsobilost řidičů budeme pravidelně ověřovat testy, na ověřování „způsobilosti“ kolegů „vědců“ však sami vědci rezignovali. Tento zhoubný názor prorůstající celou společností jako rakovina je ale nutné co nejdříve radikálně odstranit, byť to pro někoho může být velmi bolestivé, jinak postupně svého nositele zahubí. Snad by to ministr odpovědný za resort kultury mohl dát urychleně prověřit, podobně i ministr školství by mohl ve svém resortu zjednat nápravu, samozřejmě jen když to uznají za vhodné, ale přimlouvám se, aby tak učinili pokud možno ještě před naším vstupem do Evropské unie, aby z toho nebyla ještě i mezinárodní ostuda. Národní kulturní památka „Rotunda Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny“ ve Znojmě, i se svojí mimořádnou malířskou výzdobou celoevropského významu, do kompetence právě ministerstva kultury spadá. Evropa vyznávající křesťanské kulturní tradice by nad takovým přístupem našeho státu mohla oprávněně kroutit hlavou. Myslím tím zleva doprava a zpět nebo obráceně. A nejen Evropa ... (viz obr. v 1. části článku). „Pohanem v kapli“ se sice mohou navzájem omračovat pražští „vědci“ v Akademii věd ČR nebo někteří páni profesoři a docenti na FF UK Praha či FF MU Brno, v Evropě tím ale nikoho neoslníme, pouze se zesměšníme. Dovolím si jim jen připomenout, že nikoli pohan Přemysl, ale světci Konstantin-Cyril s Metodějem se stali 31. 12. 1980 rozhodnutím papeže Jana Pavla II. spolupatrony Evropy – viz apoštolský list „Egregiae virtutis“. O 14 let později svého uznání dosáhl i moravský král Rostislav. Synod pravoslavných biskupů prohlásil knížete Rostislava světcem nejprve v sobotu 29. října 1994 v Prešově na Slovensku a další den v neděli 30. října slavnost svatořečení vyvrcholila na Moravě v katedrálním pravoslavném chrámu sv. Václava v Brně. Svatořečení Rostislavovo svým oficiálním listem posvětil a schválil pravoslavný patriarcha Bartolomeos v Konstantinopoli, východním to Novém Římě, a dnem pravoslavného svátku sv. Rostislava stanovil jednou provždy 28. říjen. K jakým hodnotám se přikloní Česká republika? K těm evropským nebo zůstane v pohanském Absurdistánu?		Lhostejnost a neúcta.

Kdyby s podobnou „vědeckou“ erudicí, jakou nám předvedli někteří naši historikové a uměnovědci v posledních desetiletích v souvislosti se Znojemskou rotundou, přistupovali k řešení problémů i odborníci např. v oblasti přírodních věd, asi bychom dnes vyráběli elektřinu „třením ebonitové tyče liščím ohonem“ – samozřejmě ve velkém – „až by se z komína kouřilo“, dle „obecně přijímaného názoru“ Luďka Soboty, a odpadly by nám tak starosti a problémy i se skutečným Temelínem.		Závěr.
Prosím, aby tento článek nebyl chápán jako kritika Kosmových mytických příběhů, ale výhradně jen jejich „vědecké“ aplikace na malby v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě. A pokud po jeho přečtení ve Vás vzklíčilo alespoň zrnko pochybností, splnil svůj účel.
Brno, září 2001-červen 2002, říjen 2003
Petr Šimík
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno