 IKONOGRAFIEmaleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb |
   
|
IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – příloha. Petr Šimík – 30.4.2002. |
| Příloha – Bořivojův moravský původ a hrob K1 | – pokračování (2) | |
| Hypotézy [ J.
Zástěra | L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ] |
||
| [ Plášť moravských králů | Zapůjčená ruka | Biskupské mitry | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Původ mandlového tvaru štítů | Denáry moravských údělníků | Kniha | Inspirační zdroje autorů maleb | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ] | ||
Bořivojův hrob má být navždy zapomenut
|
Po svém vítězství Bořivoj postavil na Hradě (snad jen dřevěnou)
rotundu či kapli neznámého zasvěcení (podle Kristiána P. Marie, což
může být záměna se Spytihněvem), kde byl potom sám také pohřbený (hrob K1) – právě v místě,
kde později vybudoval podle moravských vzorů kamennou rotundu (původně
s jedinou, východní apsidou) kníže Václav.
Víme, že Václav se učil rozumět staroslověnským knihám. Podle
legend byl obnovitelem křesťanství v Čechách – poté, co se Spytihněv
s Vitislavem (Vratislavem?) poddali bavorskému Arnulfovi, ale mohl „obnovovat“ jen křesťanství
moravské, přinesené Bořivojem. Proto na Pražském hradě dal postavit
(930?) právě
rotundu – měla zde navždy připomínat nejen moravský původ křesťanství v Čechách,
ale i původ prvního českého křesťanského knížete – jeho děda,
nad jehož hrobem byla vystavěna. Tato symbolika je naprosto zjevná. Podle
D. Třeštíka (1997, s. 330) „víme dnes bezpečně, že typ rotundy
byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy ...“. Doba po Václavově smrti (†935) pak připomíná období postupné „normalizace“. Boleslav I. dokázal po třiceti letech využít bratrovraždu při přípravách na zřízení pražského biskupství, které pak založil jeho syn Boleslav II. (973). Při této příležitosti vznikají také první latinské svatováclavské legendy. Slovanská liturgie, i když v té době byla zřejmě v Čechách běžně uplatňována, je však na výslovné přání papeže Jana XIII. v biskupském kostele již mimo hru (Kosmas I, 22). Přesto k volbě druhého pražského biskupa Vojtěcha dochází za Boleslava II. na Levém Hradci (982), kde Bořivoj postavil vůbec první kostel (rotundu?) v Čechách zasvěcený sv. Klimentovi, světci, jehož ostatky na Velkou Moravu přinesli Konstantin s Metodějem. Zde, podle Kristiána (992-994), započalo české křesťanství, Bořivojem přenesené z Moravy. „Kristiánovi patří zásluha, že on první uvedl Cyrila a Metoděje jako světce do latinské literatury v Čechách“ (V. Tkadlčík 1995, s. 18). Jakékoliv souvislosti s Byzancí a slovanskou liturgií se však úzkostlivě vyhýbá. A současně bychom si měli povšimnout, že ve spojitosti se stavbou Václavova kostela sv. Víta se Kristián z opatrnosti (?) vyhýbá jakékoliv zmínce o rotundě. Důsledně ji nazývá bazilikou (kap. 6, 8 a 9), kostelem nebo chrámem. Kosmas (II, 17) však zcela otevřeně uvádí: „Ten kostel vystavěl někdy sám svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý ...“ („... ad similitudinem Romanae ecclesiae rotundam“). Později Spytihněv II. rotundu zbořil (1060), aby právě zde postavil novou baziliku, i když měl dostatek místa i jinde. Václavův náhrobek v ní je sice obnoven, ale Bořivojův hrob má být navždy zapomenut. Zůstává proto skryt hluboko pod novou zvýšenou podlahou baziliky. Přitom ostatky dalších zde uložených jedinců (Břetislav I., jeho manželka Jitka, sv. Vojtěch) byly pietně přeneseny na jiné místo. Při stavbě svatovítského chrámu v době Karla IV. byl již Bořivojův hrob neznámý a obnoven proto být nemohl. Takto se v 11. století ke „svému“ prvnímu křesťanskému knížeti, kromě Čechů, nezachoval snad nikdo. |
 
|
Vše,
co by mohlo připomínat Velkou Moravu, je třeba zlikvidovat, nebo
alespoň zpochybnit:
staroslověnskou liturgii, písemné památky, ba i Bořivojův hrob.
Dušan Třeštík:
Vojtěch Tkadlčík:
Bořivojův hrob má být »navěky« zapomenut. Bořivoj zřejmě nebyl „jejich“! |
 Jen v případě moravského Bořivoje – pro Čechy cizince, pro tehdejší
církev šiřitele staroslověnské liturgie – je takový přístup v
roce 1060 (tj. 6
let po církevním schizmatu) logicky vysvětlitelný.
Pokud by se mělo jednat o hrob Boleslava
I., jak je poslední dobou v
Praze módní hrob K1 označovat, podle D. Třeštíka
zakladatele českého státu, bylo by zdůvodnění takového jednání jen obtížně
vysvětlitelné.
V případě Spytihněva II., samotného zakladatele baziliky, pak naprosto
nepochopitelné a prakticky zcela vyloučené.Čechové Bořivoje, oproti pohanu Přemyslovi, „za svého“ nikdy nepřijali, i když byl „jejich“ prvním křesťanským knížetem, nikdy se „českým národním symbolem“ nestal. Byl „jen“ manželem sv. Ludmily, popřípadě ještě také otcem Spytihněva a Vratislava. Dokonce i dnes, po znovuobjevení jeho hrobu (1911), by se jej naopak chtěli zase co nejrychleji zbavit; naposledy J. Sláma (2001). Bořivoje dokonce chtějí pohřbít pod jménem bratrovraha Boleslava I. do nově zbudovaného hrobu v katedrále sv. Víta (M. Bravermanová-M. Lutovský 2001, s. 281). Což nelze nazvat jinak, než pokus o největší archeologický podvod století. O co méně úcty chovají k ostatkům Bořivoje, o to větší sympatie mají ke zcela smyšlenému mytickému pohanu Přemyslovi. Mohou samozřejmě namítnout: Jak to „smyšlenému“? Vždyť přece každý si na něj může na Vyšehradě sáhnout! Všechny tyto skutečnosti potvrzují správnost závěrů Vlčkova antropologicko-lékařského průzkumu a identitu Bořivojovu s ostatky z hrobu K1. |
|
Místo
reality smyšlenka, místo Bořivoje pohanské modly.
Čtyři sousoší v nadživotní velikosti – Lumír a Píseň (1888), Libuše a Přemysl (1892) na snímku, Záboj a Slavoj (1895) a Ctirad a Šárka (1897) – původně vzhlížela z Palackého mostu k Vyšehradu. Bořivojův hrob byl v té době neznámý. Po válce byla přemís- těna právě do míst, kde ve středověku stávala vyšehradská akropole. Všechna jsou dílem Josefa Václava Myslbeka. |
| Už jste v Praze viděli také nějakou Bořivojovu sochu? |
„Odvracejí od pravdy k bludům“
| Český národ, místo toho, aby
jej tito pseudovědci pevně ukotvili v dějinách, se stal jejich rukojmím,
se kterým manipulují, jak potřebují. Tito lidé, kteří se sami
zbavili víry v Boha, si potřebu víry nahradili modlami. Pro někoho to
byl Veliký Stalin, pro někoho pohan Přemysl, pro jiného „zlaté tele“.
Pro někoho život v komunistickém „ráji“, pro někoho život mezi
jakýmisi náhražkovými symboly „velikosti“ národa, pro jiného
pohodlný život uznávaného „rádobyvědce“. Svůj komplex méněcennosti,
tzv. „pražský syndrom“, si pak léčí tím, že nevynechají žádnou
příležitost, aby nepoplivali Velkou Moravu. Ve své tupohlavosti si zřejmě
neuvědomují, že si plivou i na svoje vlastní šosy – viz např.
článek Evy Hníkové: Pravda a mýty o misii věrozvěstů, Lidové
noviny, sobota 29. června 2002, s. 21-22, ve kterém jsou zaznamenány
„dnes zvláště vypečené“ názory prof. dr. J. Slámy a dr. D. Třeštíka: Jeden výtečník říká: „Rozšířeným mýtem je tvrzení: Rastislav, vládce Velké Moravy, si přál, aby prostý lid rozuměl bohoslužbám. ... V pozadí Rastislavova rozhodnutí však nestála péče o blaho prostých lidí, ale spíše mocenské snahy“. Což je ovšem v rozporu se všemi prameny: Život Metoděje (VIII), Pochvalné slovo Kyrilu a Metoději, Spis o pokřtění Bavorů a Karantánců (12) a další. Byla to tedy jen podivná souhra šťastných náhod, že Konstantin s Metodějem přinesli sebou na Moravu evangelia přeložená do slovanského jazyka a Moravané tomu, světe div se, jak z udělání rozuměli? Velikým učinilo Rostislava, podle I. L. Červinky (1928, s. 275-280), poznání, že křesťanství lze na Moravě snadněji a rychleji rozšířit v domácím jazyce než v německém, a to na základě domácí moravské církevní organizace, o niž usiloval nejprve v Římě a pak v Byzanci. Tzn., že bylo Rostislavovým přáním, ba přímo podmínkou, „aby prostý lid rozuměl bohoslužbám“. Co by tak asi byli Rostislavovi a jeho lidu platní učitelé hovořící perfektně latinsky nebo řecky? Pak ještě doplní: „Michal III. ovšem neposlal na Velkou Moravu biskupa, kterého Rastislav požadoval, ale pouze dva bratry, z nichž jeden měl kněžské svěcení“. Tedy pouze dva nejvzdělanější, nejpovolanější, nejschopnější a nejmoudřejší muže z byzantské říše, kteří mohli požadovaný úkol splnit, a kteří jej také víc než jen splnili, že, pane profesore? Biskupa byzantský císař Michael III. na Velkou Moravu samozřejmě poslat nemohl, takové politické embryo, jak se J. Sláma snad domnívá, nebyl, aby hned v samém počátku křesťanskou misii obou bratrů zhatil. Posílal je vlastně do neznámé země a hlavně do země nacházející se v zájmové sféře západního patriarchátu. Musel si proto počínat velmi diplomaticky. A druhý mu hned přizvukuje: „Co se nepovedlo Rastislavovi, dotáhl do konce jeho následovník Svatopluk. Za jeho vlády roku 880 ustanovil římský papež (Jan VIII.) Metoděje moravským arcibiskupem“. Arcibiskupem a papežským legátem pro slovanské země ale Metoděje ustanovil již papež Hadrián II. v roce 869 a listem „Sláva na výsostech Bohu“ (Gloria in excelsis Deo) adresovaným „Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi“ povolil používat slovanský jazyk v liturgii a překládat do slovanského jazyka knihy svaté. Takže co si Rostislav předsevzal, to se mu také povedlo. Také podle Kristiána (kap. 1) ještě sám král Rostislav někdy na přelomu let 869/870 Metoděje do úřadu „nejvyššího biskupa, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů“, ustanovil, není-liž pravda, pane doktore? V roce 880 papež Jan VIII. listem „Horlivosti tvé“ (Industriae tuae) pak už jen potvrdil Metoděje co arcibiskupa moravské církevní provincie a znovu potvrdil i používání domácího slovanského jazyka v liturgii. Ale demagog nakonec stejně triumfuje: „Zavádění bohoslužeb ve srozumitelném jazyce bylo vlastně nepovedeným experimentem“. Tuto větu slovutného pražského „vědce-historika“ snad ani komentovat netřeba. Chci jen doufat, pane doktore, že „nedopadnete tak, jako Škrhola“. Ale nevím, nevím ... . Viz konstituce schválená II. vatikánským koncilem 12. prosince 1963. Hovořil-li na počátku prof. dr. J. Sláma „o pozadí“ Rostislavových snah, můžeme po přečtení článku opáčit: „Co stojí v pozadí snah těchto dvou výtečníků?“ |
|
Pseudovědci
a manipulátoři.
Inocenc L. Červinka: Bourají „mýty“ za cenu polopravd a lží. Lze je pak ještě považovat za „vědce“ či alespoň „polovědce“? Nejsou to už jen pouhé karikatury? |
| Byl-li
Bořivoj českého původu, proč nebyl jako vůbec první pokřtěný český kníže prohlášen za prvního českého světce? |
„Protože nebyl Čech, ale Moravan“! | |
| Místo toho, aby bourali svoje vlastní mýty, pokoušejí se dva zapšklí staříci z Prahy zamaskovat vlastní nízkost a malost snižováním významu státnického rozhodnutí krále Rostislava a zpochybňováním schopností, činnosti a odkazu byzantských věrozvěstů. Bláhově se přitom domnívají, že pozvednou sebevědomí vlastního národa tím, že se pokusí ponížit národ vyspělejší. Doufají, že se tím snad vlastnímu národu „zalíbí“?! Poněkud infantilní. Ale je vědecky ověřeno, že „na stará kolena“ člověk opravdu dětinští. Kdo již nedokáže stavět, může ještě poslední zbytky sil soustředit na to, že bude alespoň bořit. Článek Evy Hníkové to přesvědčivě ukázal. | To, na co sami nemáme, alespoň zkusíme zošklivit těm druhým. | |
| Tvůrčí
člověk vezme kámen a vybrousí z něj drahokam. Komu není shůry dáno,
vezme drahokam a kydne na něj hromádku vlastního hnoje, aniž by vůbec
tušil co drží v ruce. Tím hůř, když to ví. Samotnému drahokamu to ale stejně neublíží, stačí jen pečlivě jej potom zase očistit. |
Odporná představa. Takovému individuu pak nelze podat ani ruku, aby se člověk náhodou nepotřísnil! | |
| Z dopisu papeže Hadriána II.
Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi (869): „Kdyby se někdo z učitelů u vás shromážděných, kteří lahodí uším a odvracejí od pravdy k bludům, opovážil a začal vás rozeštvávat tím, že by haněl knihy vašeho národa, ať je vyobcován nejen od přijímání, ale i z církve, dokud se nepolepší. Neboť jsou [to] vlci a ne ovce a ty je třeba poznávat podle jejich plodů a chránit se jich ...“ (Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. VIII). |
„Jsou to vlci a ne ovce, poznáte je po ovoci jejich ...“. | |
| Nejlepší odpovědí těmto „národoveckým protimoravským štváčům“ a k jakékoliv podlosti ochotným „napravovačům mýtů“ o misii byzantských věrozvěstů jsou názory skutečných odborníků a evropských osobností. |
Obrození tradic
| Ponořme se zpět do
historie. Již na počátku své vlády Spytihněv
II.
likviduje 300 předních představitelů moravských rodů, vyhání slovanské mnichy ze Sázavy. Od papeže získává
biskupskou mitru. Tu podobně získává i jeho mladší bratr Vratislav
II., obnovuje ale vše, co chtěl Spytihněv zničit. Na Sázavu se znovu vrací
slovanští mniši, vrací se slovanská liturgie, o jejíž povolení a
schválení žádá, leč marně, papeže Řehoře VII. (1073-1085). Papežův
zákaz ale neprovedl (V. Tkadlčík 1995, s. 12). (Královský titul získává
až v roce 1085 od římského císaře Jindřicha IV., kterého v Římě roku 1084
korunoval papež Klement III.). Nejstaršímu synovi dává po svém otci, který
na Moravě navázal na velkomoravské tradice, jméno Břetislav. Dcera získává
jméno Judita (Jitka) po své „unesené“ babičce. Znovu oživuje
památku prvního pokřtěného českého knížete moravského původu
– mladšího syna pojmenuje Bořivoj, když již předtím
narozená dcera dostává jméno Ludmila. (Jméno Bořivoj se pak v
rodu ještě jednou vyskytne, ale až na počátku 13. století u Děpolticů,
potomků Vladislava I. – VDZKČ I, 1999, s. 749-753). Za Břetislava II. nastává opět zlom. Důsledně se likviduje vše, co by v Čechách mohlo připomínat Velkou Moravu a staroslověnskou liturgii. V Kosmově podání (III, 1) to ovšem zní poněkud jinak: na počátku své vlády kníže Břetislav II. (1093) likviduje „pohanské zvyky“. V podstatě ale ničí vše, co Vratislav pracně obnovil. Následně definitivně vyhání sázavské mnichy (1097), „památky slovanského písemnictví byly zničeny“ (J. Žemlička 1997, s. 379). Kosmas o tom samozřejmě „neví“. Nápravu pak sjednává až osvícený panovník Karel IV., když roku 1347 s tichým souhlasem papeže Klimenta VI. prohlásil Cyrila a Metoděje za patrony Českého království (V. Tkadlčík 1995, s. 49). Ve skupině českých patronů z mozaiky na jižním portále Svatovítského chrámu z roku 1376 ale najdeme pouze sv. Prokopa, sv. Zikmunda, sv. Víta, sv. Václava, sv. Ludmilu a sv. Vojtěcha. |
|
Vratislav II. dává svému synovi jméno Bořivoj. Vojtěch Tkadlčík: Josef Žemlička: Památky slovanského písemnictví byly zničeny. |
 Poznámka: Císař Karel
IV. ještě jako markrabě moravský požádal roku 1346 papeže Klimenta
VI., aby dovolil zakládat v Čechách benediktinské kláštery se
slovanskou bohoslužbou a osadit je charvátsko-hlaholskými mnichy. Papež konstitucí z 9. 5. 1346 dovolil založit pouze jeden klášter a pověřil pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, aby jej zřídil. Karel IV. už jako král český vydal zakládací listinu 21. 11. 1347 a postavil nový klášter a chrám pod ochranu P. Marie a také „ob revrentiam et memoriam gloriosi confessoris beati Jeronimi ... Cirillique, Methudii, Adalberti et Procopii, patronorum dicti regni Boemie“. Chrám byl dokončen až po 25 letech a posvěcen na velikonoční pondělí 29. března 1372, kdy se četlo evangelium o učednících emauzských. Proto klášter byl nazýván Emauzy nebo podle slovanských mnichů „Na Slovanech“ (V. Tkadlčík 1995, s. 21). To už se ale ocitáme ve 14. století mimo časový rámec našeho příběhu. |
Obnova cyrilometodějského
kultu ve 14. století.
Karel IV. jako moravský markrabě se zemským praporem s bíločerveně šachovanou orlicí na modrém podkladu (Gelnhausenův kodex z Jihlavy). |
|
| V. Tkadlčík
(1995, s. 13-14): „Tragikou slovanské kultury v Čechách je smutný
fakt, že hlaholské památky IX.-XI. století byly v Čechách dokonale
zničeny. Zachovaly se jen dva Pražské hlaholské zlomky, přilepené na
deskách latinského praxapoštola, dále csl. hymnus Hospodine pomiluj ny,
zachovaný jen ve staročeském přepise, a Levínský cyrilský nápis. Přes
20 dalších památek, pocházejících z Čech, se zachovalo jen v
opisech na Rusi a jinde. A to jistě není celá literární tvorba
slovanských Čech, poněvadž většina literárních památek zůstala
doma a jen malá část se dostala do jiných slovanských zemí, kde byla
opisována“. „Pozůstatkem slovanské bohoslužby v Čechách je podle úsudku filologů česká náboženská terminologie, která je z nadpoloviční většiny staroslověnská (A. Frinta 1919, B. Havránek 1936, R. Večerka 1963). Není možné, aby tak pronikavý vliv na vývoj celonárodního jazyka měl jen jediný slovanský klášter v odlehlé Sázavě za krátkou dobu svého trvání. Je ovšem pravda, že cyrilometodějská misie převzala na Moravě také starší prvky, zvláště ustálené modlitební formule z doby předcházející, ale i přesto zůstává základní fond české náboženské terminologie staroslověnský. Toto všechno dokazuje kontinuitu slovanské kultury a bohoslužby v Čechách od konce IX. až do konce XI. století. A to je zároveň i důkazem, že i úcta cyrilometodějská byla v Čechách přejata z Moravy a vyvíjela se po dvě století, ovšem s klesající tendencí, poněvadž nemohla odolat náporu postupně se šířící latinské kultury“. |
|
Co zůstalo?
Vojtěch Tkadlčík: |
| Někteří současní
pražští vědci se rozhodli v minulosti započaté likvidační dílo
zdárně dokončit – viz jejich výklad maleb
ve Znojemské rotundě. I tanečky, které nyní předvádějí okolo K.
Hilbertem (1911) pod podlahou svatovítského chrámu znovunalezeného Bořivojova hrobu K1, jsou toho jasným
důkazem – viz „Bořivoj a hrob K1“. Zde
se přesvědčíte, jak se tito „vědci“ chovají ke „svému“ prvnímu
křesťanskému knížeti dnes. Dokonce Bořivoje chtějí nechat znovu pohřbít, ale jako Boleslava I.! Pražští archeologové tak zametají poslední stopy, které nám zůstaly. To je projev typické „nenávisti až za hrob“. Necháme až na budoucích generacích, aby jejich počínání zhodnotily, odsoudily a postavily na pranýř? Jistě to udělají, ale bude to pak ještě co platné? Určitě se budou také ptát, co jsme udělali my – současníci těchto „vědců“ – pro to, abychom jim v tom zabránili. Vždyť tady bez jakýchkoli skrupulí „řádí jako rudá mafie“ prorůstající svými chapadly Akademii věd, univerzity i další instituce. Budeme dál jen nečinně snášet národovecké projevy jejich hrdobeckého pragocentrismu zakotveného ve smyšlených pohanských mýtech, skrývající se za tzv. „českými národními zájmy“? (To ovšem zdaleka není tak dobré, jako Třeštíkův „beztvarými médii ovládaný beztvarý dav, o který se nestarají historikové, ale fantasmagorikové »astrálně« proutkařící okolo nějaké té rotundy nebo Svatoplukova hrobu“). |
|
Likvidace
pokračuje. Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Praha 1999. B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000.
„Kdo je bez viny,
Dušan Třeštík: Velká Morava v dějinách Evropy,
internetové stránky CMS AV ČR, resp. in: Libor Jan et al. (ed.):
Dějiny Moravy a Matice moravská. Problémy a perspektivy. Brno,
Matice moravská 2000, s. 73-80. |
Znojemské malby jako důležitý historický pramen
N. Profantová (1996, s. 37): „Ludmilin a Bořivojův
křest ovšem nepotvrzuje žádný nehagiografický soudobý pramen a mezi
popisovanými událostmi a dobou vzniku Kristiánovy legendy leží více
než stoletá časová průrva. Můžeme vůbec jejím údajům věřit,
zvláště když se v jejím vyprávění vyskytují zjevně fantazijní
motivy? Copak by tak obratný diplomat jako byl Svatopluk Veliký ponížil
knížete, byť méně mocného, přec vládnoucího nad strategicky významnou
zemí?
 Není
Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?“
(Což však autorka vzápětí na s. 39 zase slavně popřela).Vodítkem by nám mohly být malby ve Znojemské rotundě. Symbolizují šikmé pruhy na štítu Bořivojova syna Spytihněva [10] (u žádného jiného z ostatních 26 knížat se nevyskytují – viz obr. vpravo), že se narodil z lože: a) ještě nepokřtěného Bořivoje (což je prakticky vyloučené, protože potom by i Bořivoj, údajně zplozený mytickým pohanem Hostivítem, musel mít také pruhovaný štít)? Nebo: b) sice pokřtěného Bořivoje, který ale tehdy ještě nebyl vládnoucím knížetem, resp. v té době vyhnaného z Čech (tzn. dočasně zbaveného vlády, čemuž by mohlo odpovídat i synovo jméno Spytihněv, jak se domníval J. Zástěra 1990, s. 95)? Nebo: c) pokřtěného Bořivoje, ale sám Spytihněv vládu nastoupil jako dosud nepokřtěný? Spytihněv a Vitislav až roku 895 po smrti Svatoplukově (†894), kdy „odpadli od království Moravanů“, se v Řezně podřídili svrchovanosti východofranského krále Arnulfa a Spytihněv zde mohl přijmout i křest, resp. již o rok dřív z rukou řezenského biskupa Tutona (894-930) (D. Třeštík 1997, s. 323). Tato varianta, o níž se přímo zmiňují legendy Crescente, Gumpoldova a Oportet, asi bude realitě nejblíž (v souvislosti se „štítem víry“ – Ef 6, 16). |
|
Naďa Profantová: Kněžna Ludmila, Epocha, Praha 1996, s. 37.
Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 95. Dušan Třeštík: |
  Jak uvádí D. Třeštík (1997, s. 323): „Nelze totiž vyloučit, že Bořivoj
nedal svého nejstaršího syna vůbec pokřtít, ne snad z nějakého opomenutí, nýbrž
úmyslně“. A dále (s. 336): „Je dokonce možné, že (Bořivoj)
se proti případnému
neúspěchu pojistil tím, že svého nejstaršího syna a nástupce
Spytihněva nedal pokřtít, aby mu tak v případě pohanské reakce
zajistil nástupnictví“. Uvažoval-li takto, byl zcela nepochybně křesťan.
Snad proto také Bořivoj
[09] na
pruhovaný štít svého syna upozorňuje ukazováčkem levé ruky
(detail viz obr. vpravo), svého staršího syna nedal pokřtít záměrně. Potom
by ovšem Bořivojův štít s puklicí (vlevo) znamenal,
že on sám musel být pokřtěný ještě před tím, než se v
Čechách ujal vlády (jak je tomu i u všech ostatních
vyobrazených knížat,
s výjimkou právě Spytihněva). Bořivojův dodatečný křest na Moravě,
vyfabulovaný Kristiánem a později převzatý Kosmou a našimi současnými
historiky, uvádějí znojemské malby na pravou míru. |
|
Bořivoj
nedal svého nejstaršího syna a nástupce Spytihněva pokřtít úmyslně. Štít s puklicí v Bořivojo- vě ruce dokazuje, že on sám se vlády v Čechách ujal jako křesťanský panovník. Dušan Třeštík: |
| Malby ve Znojemské rotundě můžeme proto
považovat za důležitý a věrohodný historický pramen, ze kterého
ale můžeme čerpat jen za předpokladu, že dokážeme správně
jmenovitě určit jednotlivé panovníky. Viz příloha Knížecí štíty – rodné a křestní listy knížat. |
Co říkají nejstarší legendy?
| Ze znojemských maleb je tedy zřejmé, že údaje tzv. Kristiána o pokřtění Bořivoje
na Moravě až jako vládnoucího „českého“ knížete jsou pouze
tendenční. Jistou spojitost s legendami (bavorská Crescente) uvádějícími
až Spytihněva jako křesťanského knížete Čechů (protože Bořivoj byl
moravský kníže a pokřtěný byl na Moravě ještě dříve než vůbec přišel do Čech,
zatímco Spytihněv se již narodil v Čechách) asi
nemůžeme zcela vyloučit. V takovém případě by mohly mít reálné jádro v tom, že
Spytihněv byl pokřtěn až jako vládnoucí kníže. Došlo k tomu na cizím území, v
Bavorsku, v Řezně. A autorem Crescente byl prý „některý z mnichů kláštera
sv. Jimrama v Řezně, působící tehdy (brzy po roce 974) v Praze jako příslušník
zdejšího archipresbyterátu“. Viz D. Třeštík (1997, s. 322, 323, 331, 336). Bořivojovo jméno bylo v Čechách v řadách bavorského kléru pro jeho původ asi rovněž „tabu“, tak jako jméno jeho otce. Nejstarší legendy jej buď „neznají“, nebo celou tuto pasáž vynechávají (I. staroslověnská legenda o sv. Václavu, bavorská recenze Crescente, Gumpold, Vavřinec). • Podruhé se o něm „oficiálně“ zmiňuje (více než 70 let po staroslověnské legendě ivanské) až Kristián (992-.994) (byl zpočátku jedním z kněží pražského archipresbyterátu při sv. Jiří, poté mnichem břevnovského kláštera, školení získal v klášteře sv. Jimrama v Řezně, stejně jako autor bavorské Crescente). Ovšem bratr panujícího knížete Boleslava II. si to zřejmě mohl dovolit. Kromě toho Kristián Bořivoje potřeboval, aby mohl doložit přenesení křesťanství z Moravy do Čech (D. Třeštík 1999, s. 10; 1999a, s. 191). Zaměnil jen jeho pro bavorskou církev nepřijatelný původ za křest. Bylo by proto také výhodné, kdyby byl pokřtěn nejlépe přímo moravským arcibiskupem Metodějem, který byl jmenován papežem. I když ani toto řešení nebylo přijatelné pro bavorskou církev, která Metoděje jako moravského arcibiskupa nikdy neuznala. Legenda však nebyla určena bavorské církvi, ale měla podpořit u papeže v Římě žádost o zřízení Vojtěchova pražského arcibiskupství (D. Třeštík 1999a, s. 190-193). • Česká recenze Crescente, zřejmě dle Kristiána, vsunuje do původního textu místo Spytihněva jméno Bořivojovo (D. Třeštík 1997, s. 122, 313 a pozn. 10 na s. 536). • II. staroslověnská legenda O rodu a o utrpení svatého knížete Václava (tzv. legenda Nikolského) se sice také nejprve zmiňuje o knížeti Spytihněvovi, ale současně o něm již říká, že byl „syn Bořivojův“. Tato legenda je převyprávěním Gumpolda a vznikla patrně v 11. století na Sázavě (O. Králík 1969, s. 185, 221; J. Nechutová 2000, s. 44). • Ludmilská legenda Fuit, která Bořivojovo jméno rovněž uvádí, vznikla asi v 11. století přepracováním z původní a nedochované legendy staroslověnské (J. Kolár 1998, s. 245; J. Nechutová 2000, s. 45). O údajném dodatečném křtu Bořivoje arcibiskupem Metodějem na Moravě na Svatoplukově dvoře ale (stejně jako Život sv. Metoděje) neví nic. Přesto je zřejmé, že na rozdíl od Rostislava, bylo Bořivojovo jméno vedle staroslověnských i v latinsky psaných legendách přece jen (alespoň na čas) „vzato na milost“. Stalo se tak ovšem až poté, co Kristián zaměnil Bořivojův moravský původ za moravský křest. Souvislost s „obrozeneckou“ atmosférou, která zavládla v Čechách za knížete Vratislava II., je zcela evidentní – teprve on dává jednomu ze svých synů jméno Bořivoj a jedna z dcer dostává jméno Ludmila (VDZKČ I., 1999, s. 750). • Legenda Oportet z počátku 12. století se již o Bořivojovi vůbec nezmiňuje, Spytihněvův křest klade stejně jako Crescente a Gumpold až do doby jeho knížecí vlády. |
Ke křtu Spytihněva až jako
vládnoucího knížete srovnej: Dušan Třeštík: Bratrovrahův
syn, mnich Kristián, 1999, s. 10. In: Dějiny a současnost XXI, 6/99, s. 6-10. |
|
| Podle D. Třeštíka (1997, s. 174) měl však již Kristián vycházet z legendy Fuit, která podle něj vznikla nedlouho po Crescente a logicky před Kristiánem, tj. někdy mezi léty 974-992 (staroslověnské legendy mají být údajně pouze překladem latinských předloh, neboť „historikové ... nejsou ochotni přijmout velkolepý obraz rozvoje staroslověnské vzdělanosti v Čechách 10. století, který jim slavisté předkládají“ – viz D. Třeštík 1997, s. 10-11). Správnější zřejmě ale bude názor, že Kristián měl k dispozici staroslověnskou předlohu Fuit, protože jak již víme, Kristián hlaholici ovládal. Je totiž krajně nelogické, aby obě latinské legendy Crescente i Fuit vznikly ve stejné době, resp. nedlouho po sobě ve stejném prostředí řezenských mnichů z kláštera sv. Jimrama působících v Praze, když každá uvádí jako prvního pokřtěného knížete jiného panovníka. Museli bychom v rámci jedné komunity ve stejném období připustit dvě rozdílné „ideologie“. Je možné, že staroslověnská předloha Fuit musela zmizet ze světa (podobně jako staroslověnská legenda ivanská) právě proto, že okolnosti Bořivojova křtu a jeho příchodu do Čech líčila jinak. Latinská Fuit pak vypráví, že Bořivoj přijal křest spolu s Ludmilou až jako vládnoucí kníže „a s nimi tak učinil zároveň i jejich poddaný lid. Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více“. To je ale vyloučeno. Ludmila přijala křest hned po svém příchodu na Moravu (871), tzn. ještě před svatbou s Bořivojem. Viz také štíty Bořivoje a Spytihněva. |
Po založení pražského
biskupství (973) musely některé staroslověnské legendy zmizet.
Dušan Třeštík: |
|
| F. Borák (1998, s.
149-150) si zase klade otázku: „Proč slovanské legendy oslavují
sv. Ivana a ne sv. Vojtěcha, který svým významem Ivana daleko předčí?“
A jeho odpověď je naprosto logická: „Pravděpodobně tu rozhodoval
poměr ke slovanské liturgii. Kdyby byl bl. Ivan neměl vztah ke slovanské
liturgii, sotva by jej slovanská legenda oslavovala“. Totéž jistě platí i v případě Bořivoje, Ludmily a Václava. L. E. Havlík (1998, s. 202) uvádí, že v pozdější legendě „O prestavlenii sv. Kirila učitele“ je zmínka o tom, „že Vojtěch přišel na Moravu, do Čech a do Polska, že tam zaváděl latinskou víru a písmo a že dal stínat (resp. stíhat?) nebo vypudit biskupy pravé víry“, tj. slovanské liturgie. Biskup Vojtěch také zrušil moravské biskupství a připojil je k pražskému. Zřejmě ale bylo zanedlouho znovu obnoveno („moravský biskup, zvaný tuším Vracen, před časy Šebířovými“ – Kosmas II, 21); k roku 1063 za Vratislava II. se znovu mluví o obnovení moravského biskupství (biskup Jan), zrušeného asi Spytihněvem II., a dva roky po Vratislavově korunovaci opět (podmínkou pro získání koruny bylo asi Jaromírovo-Gebhardovo znovusjednocené pražské biskupství). Zatímco v Čechách je celá řada kostelů zasvěcených sv. Vojtěchovi, na Moravě najdeme stěží dva. Také dnešní pohled římskokatolické a pravoslavné církve na osobnost Vojtěchovu se značně liší. |
František Borák: Bánov, s.
149-150. In: MHS, ročenka MNK 1996-98, Brno 1998, s. 69-161.
L. E. Havlík: O datová- ní ve stsl. písemných památkách, s. 202. In: MHS, ročenka MNK 1996-98, Brno 1998, s. 163-223. |
Nejstarší
Ivanská a Václavské a Ludmilské
legendy,
(L) = psané latinsky
| LEGENDA | VZNIK | KNÍŽE | POZNÁMKA – AUTOR |
| O
poustevníku Ivanovi |
konec
9., poč. 10. st. |
Bořivoj, kníže moravský |
Poměrně jednoduché vyprávění, nevybavené ještě všemi náležitostmi legendického žánru |
| I. staroslověnská | pol. 10. st. | Vratislav | Poměrně jednoduché vyprávění, nevybavené ještě všemi náležitostmi legendického žánru |
| Crescente
(L) bavorská recenze |
po r. 974 | Spytihněv | Kněz pražského presbyterátu u sv. Jiří, dříve mnich z kláštera sv. Jimrama v Řezně |
| Gumpold (L) | 983 | Spytihněv | Gumpold, biskup v italské Mantově |
| Kristián (L) | 992-994 | Bořivoj | Břevnovský
benediktin, bratr knížete Boleslava II. |
| II. staroslověnská | konec 10. st. | Spytihněv, syn Bořivojův |
Je zpracováním latinského textu Gumpoldova |
| Crescente
(L) česká recenze |
? | Bořivoj | ? |
| Vavřinec (L) | 1030 | Vratislav | Laurentius, mnich benediktinského kláštera na Monte Cassino, pozdější arcibiskup v Amalfi |
| Fuit (L) | 2. pol. 11. st. | Bořivoj | Vznikla přepracováním nedocho- vané legendy staroslověnské, ze které nejspíš čerpal i Kristián |
| Proložní o sv. Ludmile | 2. pol. 11. st. | Bořivoj, Spytihněv vynechán |
Výtah ze staroslověnské předlohy Fuit |
| Oportet (L) | zač. 12. st. | Spytihněv | Zpracování Gumpoldovy legendy rýmovanou prózou |
Bořivoje si vyžádali sami Čechové
| V této souvislosti bychom
asi měli uvážit, zda ona česká nevěsta, jejíž průvod na Moravu v říjnu 871
napadli Frankové, nebyla pšovská Ludmila (J. Zástěra 1986, s. 16). Tak by bylo
možné vysvětlit, jak se moravský Bořivoj ocitl v Čechách. Což vůbec nezáviselo
na údajně nutném předpokladu, „že Rostislav (celé) Čechy dobyl“,
jak argumentoval D. Třeštík (Objevy ve Znojmě, 1987, s. 566, 2000, s. 87).
Diplomat Rostislav mohl stejného výsledku dosáhnout vhodnou sňatkovou politikou.
Čechové nepochybně sledovali úspěšné počínání Rostislava a činnost
byzantské misie Konstantina a Metoděje na Moravě a rozhodli
se uskutečnit svůj v pořadí již druhý experiment s křesťanstvím. Proto si
Bořivoje sami vyžádali. Proto mu na Moravu poslali dceru knížete Slavibora,
představitele zřejmě nejbohatšího a nejvlivnějšího z českých kmenů. Proč by
jinak právě na Mělnicko (Canburg) směřovaly již v roce 805 a znovu o rok později
výpravy Karla Velikého? Proto se Bořivoj objevuje na Levém Hradci v sousedství
Pšovanů a v těsné blízkosti Prahy a zakládá zde první kamenný (?) kostel v Čechách – rotundu sv.
Klimenta,* kde usazuje moravského kněze řeckého jména
Kaichos. Odchod Bořivoje do
Čech jistě nebyl proti mysli ani Slavomírovi, „jakémusi knězi“,
Svatoplukovu (či Rostislavovu – pozn. aut.) příbuznému, jehož si Moravané
ustanovili za vládce, domnívajíce se, že jejich vévoda (Svatopluk) zahynul (byv u
Karlomana nařčen ze zločinu nevěrnosti a poslán do vězení). (L. E. Havlík: Kronika
o Velké Moravě, k roku 871, 1992, s. 153). Bořivojův odchod do českého „exilu“
mohl být součástí dohody Slavomíra se Svatoplukem při jeho opětovném převzetí
moci (971). Lze očekávat, že měl-li Bořivoj sourozence, odešel do Čech s ním;
snad i kněz Slavomír.
Pokud bychom takový předpoklad přijali, bylo by pak možné vysvětlit existenci hrobu
K2 v těsném sousedství Bořivojova hrobu K1 ve svatovítské rotundě. Neexistuje ale
žádný písemný pramen, kterým bychom takovou úvahu mohli podepřít. Nelze se
opřít ani o skrovné kosterní pozůstatky z tohoto hrobu (K2), porušeného pozdější
stavbou Spytihněvovy baziliky (dochovala se jen část pravé nohy s bércem).
Naskýtá se zde však možnost, že kosti z hrobu K2 porušeného stavbou
baziliky byly pietně uloženy pohromadě v podobě „hraničky“ západně
od jižní apsidy (E. Vlček 1997, s. 55), která byla podle K. Hilberta přezděna
románským zdivem z 11. století. Podle J. Matiegky se jednalo pravděpodobně
také o kostru muže. E. Vlček (1997, s. 56) ji označuje K3 a
konstatuje, že v roce 1974 již nebyla nalezena, „zřejmě zůstala
přizděná k původnímu románskému zdivu“. Její znovunalezení
by snad mohlo významným způsobem přispět k našemu poznání o nejstarších
pohřbech na místě, na kterém kníže Václav dal později postavit rotundu sv. Víta. Ale naskýtá se i další možnost. Podle Kristiána (kap. 9) by se také mohlo jednat o jednoho bojovníka Václavova, jménem Podiven, jehož ostatky byly uloženy „na hřbitově chrámu sv. Víta tak, že sv. Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni“. Poté ještě Kosmas (III, 55) zaznamenal: „Téhož roku (1124) také, v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věží mezi oltářem svatého Mikuláše biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Podiven byl služebníkem svatého Václava mučedníka a nerozdílným jeho druhem v práci a strasti; v životě téhož světce sdostatek se vypravuje o jeho skutcích těm, kdož chtí o tom věděti. Svého času totiž Šebíř (1031-1067), šestý biskup našeho stolce, rozšiřuje větší kapli u hrobu řečeného dědice českého, vykopal, protože nebylo lze jinak vésti zeď, kosti tohoto jeho služebníka, vložil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad“. Což by mohlo odpovídat hrobu K2 porušenému stavbou zdi Spytihněvovy baziliky, který Kosmas považoval za hrob Podivenův. |
|
Bořivoje si vyžádali sami Čechové. Rozhodli
se dobrovolně pro moravské křesťanství. To mohl v Čechách aplikovat
jen kníže, který jej měl zažité. Pohana by si nezvali.
Je teoreticky možné přiřadit hrob K2 v těsném sousedství Bořivojova hrobu K1 zcela hypotetickému Bořivojovu sourozenci? Kosmas tento hrob přisoudil Podivenovi. Je ale také možné, že hrob K2 je starší než K1 a že byl porušen pozdějším pohřbem Bořivojovým. Viz nálezová situace Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci, katalog výstavy, NM, Praha 1982, obr. na s. 26. |
| V Rostislavově počínání můžeme spatřovat jistou analogii s postupem jeho současníka Ludvíka Němce. Ludvík II. Němec, východofranský král (840-876), nejdřív svěřil správu východních území svému synovi Karlomanovi (nikoliv nějakému místnímu velmoži), v roce 865 rozdělil říši mezi syny. Sám si podržel plnou vrchní vládu nad celou říší. Karloman dostal Bavorsko a východní území (D. Třeštík 2001, s. 189). Podobně Rostislav (846-870) pověřil svého synovce Svatopluka vládou nad Nitranskem. Svému synu Bořivoji zajistil smlouvou se Slaviborem, později potvrzenou Bořivojovým sňatkem s jeho dcerou Ludmilou (871), vládu ve středočeském knížectví. Čechové dozajista naznali, že přijetí křesťanství se nelze vyhnout, že pro ně bude menším zlem přijetí (přenesení) křesťanství z Moravy než od „uctívačů kříže“ z Bavorska (jak je nazývá D. Třeštík 2000, s. 7), které by bylo spojeno s nebezpečím postupné germanizace (srovnej D. Třeštík 2001, s. 137 a 203) a následným splynutím s Říší (viz Korutany). K tomuto poznání mohli dospět asi jen na základě konkrétních zkušeností a je proto pravděpodobné, že v té době bavorská církev ve středních Čechách již působila. I proto asi Bořivoj usadil kněze Kaicha nejdříve na Levém Hradci a nikoliv v tehdejší Praze, resp. na hradě jménem Praha (konečně i proto, že jej ještě nezaložil). |
|
Rostislav
se řídil Ludvíkovým příkladem.
Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I.), s. 7. In: DaS 2000, č. 4, s. 6-11. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, NLN, Praha 2001, s. 189, 137 a 203. |
| * Nejnověji P. Sommer (2001, s.
158) uvádí dobré důvody (lapis primarius), proč rotunda v základech kostela
sv. Klimenta na Levém Hradci nemůže pocházet z doby Bořivojovy. Datuje ji až do
přelomu 11. a 12. století. Kristián tedy musel mít na mysli jiný levohradecký
kostel, snad i dřevěný (Cibulka 1934, s. 290-291). V každém případě se však na
stejném místě či poblíž rotundy, resp. zdejšího pohřebiště, musela
nacházet jiná kamenná církevní stavba, protože některé opracované nepravidelné
opukové kvádříky, objevující se v líci vnitřní strany kruhového základu lodi,
zde musely být použity s e k u n d á r n ě . Dále autor upozorňuje (s. 76-85) na možnost existence dřevěných církevních staveb (ecclesia lignea) v míře větší, než se dosud předpokládalo. Poznámka: Podlehl Bořivojův původní levohradecký kostel destrukci podobně jako jeho první kostel (P. Marie?) na Pražském hradě či byly později oba (původně dřevěné) jen nahrazeny novou kamennou stavbou? Víme jistě, že kamenné kostely budoval Bořivojův syn Spytihněv I. Je mu připisována stavba rotundy sv. Petra na Budči a 2. stavební fáze kostelíku na Pražském hradě, v jehož hrobce byl i s manželkou pochován (dnes označován jako kostel P. Marie). Za prvního stavebníka je sice považován Bořivoj, ale to by zde byl asi také pohřben. Hrobka z jeho 1. stavební fáze však zůstala nevyužitá. Je proto možné, že i prvotní stavba byla až Spytihněvovým dílem – viz Crescente, která uvádí: „Ten (Spytihněv) také vystavěl zděný kostel svaté boží rodičky Marie a ještě jiný ke cti svatého Petra, knížete apoštolů“ (O. Králík 1969, s. 30). Podobně i Gumpold o Spytihněvovi říká, že „vystavěl chrámy Boží k uctívání nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého knížete apoštolů ...“ (O. Králík 1969, s. 39). Je snad výstavba zděných kostelů připisována Spytihněvovi jen proto, že autoři prvních latinsky psaných legend nechtěli nebo nemohli Bořivoje jmenovat? |
Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách,
Garamond, Praha 2001, s. 158 a s. 76-85.
Bořivoj stavěl
jen dřevěné kostely? Spytihněv, který již prokazatelně stavěl kamenné kostely, byl pohřben ve zděné hrobce. Oldřich Králík: |
Svatební průvod na Moravu
| J. Sláma (1996, s. 80): „Slavitahův (severočeský kníže) útěk k Rastislavovi (857) více než zřetelně dokumentuje vzrůstající mocenské postavení Moravy a současně i její stoupající vliv v českém prostředí. Ten dobře dokládají i tamější archeologické nálezy památek moravské provenience. Jeho odrazem byly i příbuzenské svazky mezi českou a moravskou nobilitou (pohřeb s bohatou výbavou patrně moravské kněžny v Želénkách). Svědčí o nich událost z října roku 871, kdy byl z Čech na Moravu vypraven svatební průvod doprovázející dceru kteréhosi českého knížete. Průvod byl přepaden Franky, kteří získali znamenitou kořist 644 koní a štítů. I když početní údaj byl zřejmě analistou nadsazen, přesto nesporně dokládá velké bohatství některých knížat“. | |
Jiří
Sláma:
Počátky
přemyslovského státu, s. 80. In: Jiří Sláma-Vladimír Vavřínek: Ilustrované české dějiny 1, Praha 1996, s. 79-96. |
| J. Sláma (2001, s. 350,
pozn. 7): „Myšlenka o moravském původu Bořivoje není nová, hájil
ji (ovšem s jinými argumenty) W. Wostry, což vyvolalo oprávněnou
repliku V. CHALOUPECKÉHO, recenze W. Wostry, Die Ursprünge der
Primisliden, Český časopis historický 47, 1946, s. 336-338. Na jinou
formu příbuzenství mezi Přemyslovci a Mojmírovci pomýšlí J. STEINHÜBEL,
Nitrianske kniažactvo a zánik Veľkej Moravy, Historické štúdie 37,
1966, s. 7, pro kterého (stejně jako již mnohem dříve např. pro F.
PALACKÉHO, H. JIREČKA a další) spojnicí mezi oběma rody byla česká
nevěsta, jejíž početný svatební průvod směřující na Moravu přepadli
v říjnu 871 se svými bojovníky hrabě Ruodolf a würzburský biskup
Arn, srov. Annales Fuldenses a. a. 871 (ed. G. H. Pertz, s. 384). Závěry
vyvozované z této úvahy pro výklad historických událostí na počátku
10. století jsou těžko přijatelné“. Tyto závěry sice mohou být pro někoho těžko přijatelné (zejména když se nehodí do jeho výkladu historie), ale nejsou nepřijatelné. Záleží na individuálním přístupu. Je to jako s tou do poloviny naplněnou lahví. Je zpola prázdná nebo zpola plná? V každém případě se tato událost stala a do našeho příběhu vhodně a logicky zapadá. Kromě toho to má pan profesor už trochu popletené, jedná se o výklad historických událostí na počátku poslední třetiny 9. století, na počátku 10. století byl Bořivoj již nejméně 10 let po smrti. Zcela jistě tato česká nevěsta nebyla v říjnu 871 určena Rostislavovi, který byl od roku 870 ve franském zajetí. S největší pravděpodobností ani Svatoplukovi, který byl v roce 871 z franského zajetí čerstvě propuštěn a před starým Rostislavovým městem připravil Karlomanovu vojsku krutou porážku. „Když Karloman uslyšel o záhubě svého vojska, nesmírně se vyděsil a nutností přinucen rozkázal shromáždit všechny rukojmí, kteří byli v jeho království, a vrátit je Svatoplukovi“ – uvádí k roku 871 Fuldské letopisy (viz L. E. Havlík 1992, s. 153-154). Zda se mezi těmito rukojmími vrátil na Moravu i oslepený král Rostislav, nevíme. |
Svatební
průvod na Moravu.
Jiří Sláma: K údajné-
mu moravskému pů- vodu knížete Boři- voje, s. 350, pozn. 7. Rostislav a Metoděj zatčeni
po velikonocích roku 870. |
|
| Za této
situace sotva mohlo dojít k přepadení svatebního průvodu. Muselo se
to stát velmi pravděpodobně před záhubou Karlomanova vojska a
tedy ještě před Svatoplukovým propuštěním.
Podle J. Slámy „zřejmě analistou nadsazený údaj“ 644 koní a štítů
se jako vojenská pomoc českých kmenů moravskému povstání vůči Frankům, vedenému
knězem Slavomírem, jeví
zcela přiměřený. Potom ale ona zmiňovaná česká nevěsta „s doprovodem vypraveným z Čech“ (jak výše uvádí J. Sláma) nemohla být určena Svatoplukovi. O jeho zatčení Moravané spřátelená česká knížata dozajista informovali a vyžádali si od nich vojenskou pomoc. Čechové sklidili úrodu a přijeli Moravanům na pomoc. Po záhubě Karlomanova vojska by jejich vojenská pomoc byla již zbytečná. |
|
Bořivojova
nevěsta.
Česká
nevěsta a její svatební průvod, resp. vojenská pomoc, přepadeni v
říjnu 871. |
| Svatopluk získal Čechy v léno od císaře Arnulfa až v roce 890
(Regino z Prümu)! Kromě toho o něm víme, že jeho ambice byly
vyšší. Chtěl se vyrovnat franským panovníkům. Podle J. Turmaira-Aventina
(„Letopisy Bavorů“ IV, XIX-27) byl mír (885) mezi oběma králi,
Arnulfem a Svatoplukem, prohlouben příbuzenskými vztahy i křestní
adopcí: Svatopluk si vzal za ženu Arnulfovu sestru Giselu a byl kmotrem
Arnulfovu synu (viz L. E. Havlík 1992, s. 201-202). Poprvé se ale musel oženit asi o 10 let dříve (875), měl-li se jeho starší syn Mojmír II. ujmout po jeho smrti vlády (894). (O Svatoplukových manželkách viz také L. E. Havlík 1994, s. 63-64). Jediným vážným adeptem na ženicha pro nevěstu, kterou si v roce 871 Moravané přivádějí z Čech, proto zůstává Rostislavův syn Bořivoj. Pak by onou českou nevěstou skutečně mohla být jen a pouze pšovská Ludmila. Nebyla by ovšem „spojnicí mezi oběma rody“ (Přemyslovci a Mojmírovci), tj. Bořivojovým a Svatoplukovým (F. Palacký, H. Jireček, J. Steinhübel), neboť se jednalo o rod jeden, tentýž, byli přece bratranci, ale mezi moravským rodem Rostislavovým a českým (srbským) Slaviborovým. Tato dynastická svatba zcela jistě nebyla domluvena ze dne na den, ale byla vyústěním dlouhodobějších záměrů a dohod. |
Lubomír E. Havlík: Vojenská pomoc českých knížat moravskému povstání, v jehož čele stanul kněz Slavomír (Sclagamar). Lubomír E. Havlík: |
|
| Kromě toho nám
J. Sláma neřekl celou pravdu,
to podstatné zamlčel či dokonce záměrně zkreslil. Onen svatební průvod
netvořili jen a pouze Čechové. Fuldský letopisec doslova uvádí: „Sclavi
Marahenses nuptias feciunt, ducentes cuiusadam ducis filiam de Bohemis“
– v českém překladu: „Slované moravští
vedli k uzavření sňatku dceru jakéhosi vůdce z Čechů“ (V.
Karbusický 1995, s. 220). Je pozoruhodné, že doprovod, podle J. Slámy „vypravený z Čech“, tvořili Moravané. Komu tak asi přiváděli nevěstu, když o Svatoplukově osudu ve franském zajetí si nemohli dělat žádné iluze? |
Českou (srbskou) nevěstu Moravané
přivedli pro Bořivoje.
Vladimír Karbusický: |
|
| Vojenská pomoc českých knížat Slavomírovu povstání na Moravě (v říjnu 871) nezůstala bez odezvy. Oleje do ohně přilil ještě Bořivoj svým odchodem do Čech s knězem Kaichem. Hned v příštím roce (872) následovala odveta. Zatímco na Moravě Svatopluk Sasy, Durynky, Franky a Bavory porazil, jiné franské vojsko vtrhlo do Čech. A ten příběh již známe z 1. části článku. | ||
|
Pohanský přemyslovský
mýtus o vzniku knížecí vlády v Čechách včetně následného Bořivojova křtu Metodějem na Moravě na dvoře krále
Svatopluka vznikl uměle rukou vzdělaného a učeného mnicha Kristiána
(992-994),
bratra českého knížete Boleslava II., který jej „sešil“ z různých
námětů a předloh, které znal ještě ze studií v bavorském Řezně: • 1. Jméno Přemysl a motiv založení města podle Cicerona (De inventione), • 2. Popis Bořivojova křtu Metodějem na Moravě na Svatoplukově dvoře podle církevní příručky, • 3. Motiv „proměňme se!“ při střetnutí Strojmírových a Bořivojových příznivců na sněmovním poli (campus) podle pověsti o původu Sasů. To podstatné ale je, že Kristiánova velmi stručná podoba pověsti, vyjádřená pěti latinskými větami, má historickou oporu ve skutečném příběhu srbské (pšovské) kněžny Ludmily (dcery knížete Slavibora) a jejího manžela, moravského knížete Bořivoje (syna krále Rostislava), kteří stáli na samém počátku křesťanské knížecí vlády v Čechách. |
|
Pohanský přemyslovský mýtus vznikl uměle, ovšem na podkladu skutečného příběhu Bořivoje a Ludmily! |
| J. Sláma (2001, s. 350,
pozn. 7) ještě pokračuje: „Stranou úvah ponechávám zcela
nesporné duchovní příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem, které
se mezi nimi vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při Bořivojově křtu“. Nedá pokoj a nedá. Podle pana profesora tedy pouhou Svatoplukovou přítomností u údajného Bořivojova křtu arcibiskupem Metodějem na Moravě (resp. jeho „kmotrovstvím“) získal Bořivoj nejen stejnou sérologickou skupinu B jako Svatopluk, ale navíc ještě i stejnou anomálii zevního zvukovodu (viz E. Vlček 1995, s. 206-207). Opravdu pozoruhodné. To je málem na Nobelovu cenu v oboru „telepatické genetiky“! My však již víme i to, že Svatopluk Bořivojovým kmotrem nebyl, ani nemohl být – oba byli vrstevníci – viz srovnávací tabulka. Nikdo samozřejmě panu profesorovi nebrání, aby si to i nadále myslel, ale, prosím, nechť takové nesmysly nepíše ve svých vědeckých článcích jen proto, že stejný nápad dostal již čtyři roky před ním Dušan Třeštík (1997, s. 335, 445). To by mělo být „zcela nesporně ponecháno stranou úvah“. |
|
Bořivoj a Svatopluk byli prý pouze duchovně příbuzní. Srovnej: Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště, MHS, Ročenka MNK 1993-94, Brno 1995, s. 206-207. |
Článek „Bořivojův moravský původ“ pokračuje další částí: |
 
|
Pokračování ... |
| Mytický Přemysl byl ve středních Čechách cizincem. Podle Kristiána Metoděj prý Bořivojovi pravil: „Staneš se pánem pánů svých“ a co z toho vyvozují historikové. Do Čech přichází křesťanský kníže. Znojemské malby a Kosmas. Kristián: „Přemysl = Bořivoj“. Kosmas: „Přemysl = Sámo, Rostislav a Bořivoj dohromady“. Kosmas jako autocenzor. Podíl Velké Moravy na české národní mythologii je r o z h o d u j í c í . Kněžna Ludmila. Věda nebo mýty? Iluminace titulního listu rukopisu De civitate Dei. Čtyři čeští světci nebo anonymní představitelé vyvoleného národa? | Odpovědi na
všechny tyto otázky najdete v další části práce. Klikněte ZDE.  |
| Hypotézy [ J.
Zástěra | L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ] |
||
| [ Plášť moravských králů | Zapůjčená ruka | Biskupské mitry | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Původ mandlového tvaru štítů | Denáry moravských údělníků | Kniha | Inspirační zdroje autorů maleb | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ] |
Copyright © 1998-2002 Petr Šimík
Grafické zpracování: Studio COMET Brno
