POHAN V CÍRKEVNÍ STAVBĚ 2

POHAN
v církevní stavbě?! (2)
Petr Šimík
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb
v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě

Pohan v církevní stavbě?! To snad NE!
Petr Šimík, září 2001 – červen 2002, říjen 2003.

2. část

Písemné prameny a archeologické výzkumy

Podle představ některých našich „vědců“, přestože jedním z úkolů církve bylo potírat pohanství, měla si ve vlastním objektu – v kapli Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě – nad obrazem Narození Ježíše Krista (myšlenková osa) nechat namalovat pohana Přemysla, jako mytického předka panovnického rodu. Jakou by pak asi měla u věřících autoritu? Takový předpoklad bychom mohli přijmout jen v případě, kdyby Přemysl přijal křest. To se ale, jak si dále ukážeme, nestalo.

Úkolem církve bylo potírat pohanství.

Podívejme se, jak nám představil Přemysla a jeho potomky Kristián ve své legendě Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho ⁶ v závěru 10. století: „Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce“. Když na ně dolehla morová rána, podle pověsti se obrátili o radu na jakousi hadačku. Radu dostali a založili hrad Praha. „Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu“. Zbavili se tak všech pohrom a morových ran a do čela za vladaře si napříště stavěli potomky jmenovaného knížete, „sloužíce modlám démonů a pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajíce, až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji“. Teprve Bořivoje spolu s třiceti bojovníky, „kteří přišli s ním“, potom Kristián nechal „u knížete svého, čili krále Svatopluka na Moravě“ nejvyšším biskupem Metodějem „svatosvatým pramenem křestním obrodit“.
Zde Kristiánovi bezděčně uklouzlo to, co nám chtěl původně asi zatajit, že totiž Bořivoj byl původem Moravan. Také ona družina třiceti bojovníků, „kteří přišli s ním“, je Bořivojova moravská knížecí družina, která nepřišla s ním, ale odešla s Bořivojem do Čech (a jistě byla mnohem početnější), což dokládají velkomoravská pohřebiště v blízkosti Pražského hradu: v Lumbeho zahradě, „za Jízdárnou“ a v Královské zahradě.⁷

Bájný Přemysl a jeho potomci z pera legendisty Kristiána byli pohani.

Sloužili modlám démonů a oddávali se pohanským obřadům obětním.

Pokřtění Bořivoje. Velislavova bible, 14. století.

Pokřtění Bořivoje.
Velislavova bible, 14. století.

Po 120 letech Kosmas (I, 5-9) tento Kristiánův základ přemyslovské pověsti náležitě rozvinul a rozkošatil. Pro nás je důležité, jaká slova vložil Kosmas do úst Libušina poselstva, když poprvé oslovilo oráče Přemysla: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů (tzn. pohanských – pozn. aut.) nám jsi byl zrozen!“ – („Vir fortunate, dux nobis diis generate!“). Za svého života Přemysl ctil jako boha zetě Cereřina (římský bůh podsvětí Plútos) a když naplnil své dny, byl vzat k němu do podsvětí.
Na konci 9. kapitoly nám pak Kosmas o svých osmi mytických Přemyslovcích (od Přemysla po Hostivíta) podává jakousi vlastní souhrnnou charakteristiku: „O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky (a jména – pozn. aut.). Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili“.
Odtud zřejmě plyne přesvědčení některých badatelů o existenci jakéhosi lidového ústního podání pověsti. To by si Kosmas jistě sám nevymyslil!? A přece, což doložíme později.
Až na začátku 10. kapitoly se dovídáme, že: „Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka“. Na konci 13. kapitoly Kosmas ponechává na čtenáři, aby posoudil, zda se dříve popisované věci vskutku staly, či jsou smyšlené. Teprve od tohoto okamžiku vypisuje „ty věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání“. A začíná křtem Bořivoje, prvního křesťanského knížete svaté víry, v roce 894 (Kosmas I, 14).

Bájný Přemysl a jeho sedm následovníků i podle Kosmy (I, 9) byli pohani.

Oddávali se břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž.

Jako první z knížat byl pokřtěn až Bořivoj.

Baptisterium u 9. kostela v Mikulčicích.

Archeologické nálezy z 9. a 11. století.
Baptisteria stála mimo kostel. Mikulčice.

Na základě archeologických výzkumů dnes víme, že baptisteria (pisciny), v nichž byl udělován křest trojím ponořením do vody, byla umístěna před kostelem. Do kostela pohan neměl vůbec přístup, tam směli pouze věřící. Dobře je to možné doložit např. u chrámového komplexu v Sadech u Uherského Hradiště, u 9. kostela z Mikulčic (viz obr. výše) nebo u kostela sv. Pantaleimona v Ochridu (viz obr. níže).

Baptisterium – piscina u kostela sv. Pantaleimona v Ochridu.

Archeologické nálezy z 9. a 11. století.
Baptisteria stála mimo kostel. Ochrid.

Co znamenalo pro „pohana“ přijetí křesťanství nám přiblížil D. Třeštík ve své publikaci Počátky Přemyslovců (1997, s. 306n.): „... každý, kdo se při křtu odřekl »ďábla«, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem“. Dokumentuje to na příběhu fríského knížete Radboda z roku 694 (s. 308): „Stál již jednou nohou v křestní kádi, když ho napadlo se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frísů, jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Na to Radbod prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s nimi než užívat nebeských radovánek s nějakými mizernými cizinci“.
D. Třeštík tím vysvětluje, proč kmen Čechů nemohl přijmout křesťanství. Sám tak ovšem nepřímo potvrzuje, že Bořivoj, který podle Kristiána přece křest dobrovolně, ba dokonce na vlastní žádost přijal, nemohl být příslušníkem kmene Čechů, protože by se současně také stal „dobrovolným vyděděncem“ a nemohl by se pak vzápětí stát středočeským knížetem (viz Bořivojův moravský původ a hrob K1).

Co znamenal pro pohana křest.

Sv. Bonifác křtí velmože ponořením do nádrže s vodou.

Iluminace ze sakramentáře z 10. století, pocházejícího z kláštera ve Fuldě.
Nerovný terén a vegetace znázorněná v popředí napovídají, že obřad křtu se odehrával mimo kostel, pokud zde již stál. Kostely pak zřejmě stavěli až tito pokřtění velmožové.
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996, s. 69.

Také při archeologickém výzkumu na Vyšehradě před západním průčelím trojlodní románské baziliky sv. Petra založené Vratislavem II. (okolo roku 1070) bylo zjištěno baptisterium, což svědčí o staré liturgické praxi, kterou známe z doby velkomoravské.⁸

V době příchodu byzantské misie Konstantina a Metoděje na Moravu (863) byla na Východě používána liturgie sv. Jana Chrysostoma-Zlatoústého, která se ve své podstatě nelišila od liturgie římské. Chrysostomos (344-407), patriarcha konstantinopolský, navázal na liturgii Basileia Velkého (330-374), církevního otce z Kappadokie, a dovedl obecnou katolickou liturgii k dokonalosti. On to byl, kdo rozdělil liturgii „leitourgiá mystiké“ – podle západního pojetí „missu“, mši – na dvě části, část přípravnou za účasti katechumenů, spojenou se čtením Písem a s promluvou, a část mystickou za účasti již (pouze jen) pokřtěných,⁹ kteří mohli být přítomni kánonu, jehož součástí bylo obětování darů (oblatio), konsekrování (jejich proměnění) a přijímání proměněného chleba a vína. Rozdíl spočíval v tom, že jak polibek míru, tak hlasitě přednesená příprava k hlavní části liturgie (preface) spojená s díkůvzdáním, vzývání Ducha sv., přímluvy za živé i zemřelé, stejně jako přijímání se odlišovaly v té době slavnostností byzantského obřadu od římského způsobu. Odlišná byla rovněž „povečernice“ odvozená z řeckého „apodeipnon“ (díkůvzdání) a obsahově příbuzná modlitbám „completoria“ římské, západní části.¹⁰

Liturgie používaná v době působení byzantské misie.
Dosud nepokřtění katechumeni nemohli být přítomni druhé (mystické) části mše – kánonu, museli kostel opustit!

Svatá liturgie byzantského- řeckoslovanského obřadu – božestvennaja liturgija Svjataho Joanna Zlatoustaho.


Křest ponořením na artefaktech ze 12. století.

Výjev z bronzových dveří hnězdenského dómu (jedenáctá scéna) a na vzácné mosazné křtitelnici (kostel St. Barthélemy v Liège).
V Evropě se ještě ve 12. století běžně praktikoval křest ponořením.
Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Praha 2001, s. 30.

Konstantin s Metodějem se na Moravě seznámili s již zakotveným římským obřadem a s latinskou terminologií, přizpůsobili se zdejšímu způsobu ritu i liturgie a použili římské liturgie sv. Petra, avšak ve slovanském církevním jazyce. Konstantin použil pro liturgii sv. Petra řecký překlad mše papeže Řehoře I. Není jen jasné, kdy byla na Moravě zavedena tato římsko-slovanská liturgie, zda záhy po jejich příchodu z Konstantinopole, či až po Metodějově návratu z Říma v roce 869.

Kristián

nás v závěru 10. století ve své legendě Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho upozorňuje, že nepokřtěný Bořivoj nemohl ani sedět u jednoho stolu s křesťanským panovníkem Svatoplukem: „Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi“.
Podle D. Třeštíka (1997, s. 329) v bavorské misii byl opravdu zachováván příkaz, objevující se v některých penitenciálních sbírkách, zabraňující křesťanům jíst spolu s pohany nebo katechumeny. Důsledné prosazování zákazu společného stolování křesťanů a pohanů přijala zřejmě již improvizovaná synoda v ležení na břehu Dunaje v roce 796.
Také P. Sommer (2001, s. 57) se zmiňuje, že penitenciály ostrovní tradice, ale i např. Conversio Bagoariorum et Carantanorum uvádějí tuto formu psychologického působení jako regulérní nástroj nátlaku na nepokřtěné. Dokládá, že Cibulka se ale mýlí, když říká, že separace pohanů od křesťanů při jídle již kolem roku 850 z misijní praxe mizela. Penitenciál v našem Homiliáři opatovickém ještě říká: „Catechumini manducare non debent cum baptizatis, neque gentiles“ – Katechumeni ani pohané nemají stolovat s pokřtěnými (Hecht 1863, 84).¹¹

Kristiánova legenda ze závěru 10. století:
Bořivoj a Svatopluk.

Kníže Bořivoj sedící na zemi na hostině u krále Svatopluka. Detail fresky na hradě Karlštejně z let 1360-1361.

Jak nás informuje Kosmas (III, 1), ještě v roce 1093 Břetislav II. „roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze země všechny čaroděje, kouzelníky a hadače; rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech sprostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto všechny ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím“.¹²

Kosmas k roku 1093: Břetislav II. likviduje pohanské obřady.
Také o něm víme, že v roce 1097 definitivně vyhání slovanské mnichy ze sázavského kláštera pro jejich údajné neshody. Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde.

Ukázky pohanů v církevních stavbách

Snad prvním případem na našem území, kdy se pohan skutečně ocitl uvnitř církevní stavby, jsou keramické dlaždice, na nichž je vyobrazen císař Nero, jak je patrné z negativního otisku jeho jména.


Císař Nero na reliéfu šestihranných dlaždic.

Dlaždice používané ve 12. století.
Římský císař Nero je na nich vypodobněn v několika variantách. Délka hrany dlaždice je cca 12 cm.

Podle J. Žemličky je motiv Nerona na podlahových dlaždicích, použitých na Vyšehradě a na řadě jiných míst, spojován s osobou Soběslava I. (1125-1140) v souvislosti s jeho vítězstvím nad Lotharem III. (1125-1137) v bitvě u Chlumce v roce 1126. V bitvě, v níž nemalou roli sehrála korouhev sv. Vojtěcha připevněná na svatováclavském kopí a v níž padl Soběslavův hlavní rival v boji o pražský knížecí stolec Ota II. Černý. Cituji: „Třebaže vazba Nero = Lothar zůstává inspirativní domněnkou, svědčí rozšíření neronovského námětu (asi od roku 1129 do poslední čtvrtiny 12. století) o vyhraněném ideovém záměru“. Podobně také R. Nový tyto dlaždice ze zaniklé baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě datuje do let 1129-1130.¹³


Vyšehrad – královský okrsek.	Schéma dlažby v basilice sv. Vavřince.

Schéma dlažby v tříapsidové bazilice sv. Vavřince na Vyšehradě (na plánku vpravo uprostřed).
Každá dvojice dlaždic znázorňuje boj dobra se zlem. Gryf a lev mají představovat dobro, sfinga a císař Nero, zase zlo.

Největší počet šestihranných dlaždic zdobených figurálním reliéfem sfingy, gryfa, lva a poprsím vladaře s označením NERO byl nalezen in situ v někdejším kostele sv. Vavřince na Vyšehradě (na plánku zcela vpravo uprostřed). Některé z typů těchto figurálních dlaždic se jednotlivě vyskytovaly – případně v menších obměnách – v několika dalších lokalitách v Čechách a na Moravě:

v rotundě sv. Petra a v kostele sv. Vavřince ve Starém Plzenci, v benediktinských klášterech v Sázavě, Ostrově u Davle a v Hradišti u Olomouce, v Sezimově Ústí, v Brozanech u Doksan, kde patrně sídlila i dílna. Varianta dlaždice s Neronem pochází také ze Žatce (obr. vpravo). Všechny pocházejí z církevních objektů a jejich tématika, v jejímž rámci byla dosud největší pozornost věnována námětu Nerona, má symbolizovat v duchu středověkých představ dobro (lev, gryf) a zlo (sfinga, Nero), v širším pojetí pak křesťanství a pohanství.

Podle Klementa Bendy (1999) datování kolísá od konce 11. století do počátku druhé čtvrti 12. století.

Antagonismus těchto pojmů vyjadřovaly dvojice proti sobě natočených figur, jak je zachycovala kompoziční vazba dlažby kostela sv. Vavřince (viz obr. výše). Datování šestihranných dlaždic kolísá od konce 11. století (podle argumentace archeologické, založené zejména na stratigrafii dlažby vyšehradské, a také Sázavy a Plzence) do počátku druhé čtvrti 12. století (argumentace vychází zejména z ikonografie a ikonologie). Nesporným zůstává, že tyto dlaždice zdobené reliéfem jsou nejstarší svého druhu nejen u nás, ale i v celé střední Evropě.¹⁴ Nesporným také zůstává, že dlaždice byly určeny k tomu, aby se po nich šlapalo. Nelze tedy tvrdit, že by to pro Nerona měla být nějaká pocta. Potom ovšem pohan Nero na dlažbě v církevním objektu nebude asi tím správným argumentem pro přijetí identifikace oráče na znojemských malbách jako pohana Přemysla. V malbách nelze ani vysledovat nějaký „antagonismus“ mezi údajným pohanem Přemyslem a ostatními křesťanskými panovníky. Naopak, podle stejného vzoru na lemu pláště oráče je chronologicky zařazen mezi ně (viz postava šestého panovníka v plášti [06] se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu maleb). Z toho vyplývá, že postavy osmi panovníků vpravo za tzv. „Přemyslovskou scénou“ autor námětu využil jako názornou časovou osu pro přesné určení doby, kdy, za vlády kterého knížete se zmíněný úvodní a současně hlavní nosný epický příběh odehrál (viz schéma).

Antagonismus mezi křesťanstvím a pohanstvím.

„Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí“ (L 10, 19).

Lem pláště oráče [A] a šestého panovníka [06]. Viz schéma v 1. části článku.

Motivy pohanů, zvířat či roztodivných příšer se ve 12. století objevují i na dalších stavebních prvcích uvnitř církevních staveb. Typickým příkladem mohou být hlavice sloupů a pilířů nebo konzoly a svorníky kleneb. Ukázka konzoly vpravo pochází z přemyslovského hradu v Chebu, ze severozápadního koutu patrové části hradní kaple (1165-1188).¹⁵ Jmenované bytosti zde vykonávají tu nejhorší podřadnou otrockou práci, nesou na svých hlavách veškerou tíhu klenby.

Konzola z hradní kaple v Chebu (1165-1188).


Katedrála v Autunu.	Bazilika v Doksanech.

Hlavice sloupů a pilířů.
Hlavice sloupu s figurálními motivy katedrály v Autunu, 12. století.
Dvě hlavice pilířů se zvířecími a rostlinnými motivy v hlavní lodi baziliky Panny Marie kláštera Premonstrátek v Doksanech, 2. pol. 12. století.

Dalším příkladem, kde se v souvislosti s církevní stavbou můžeme setkat s pohany, jsou slavné hnězdenské bronzové dveře. Ve druhé polovině 12. století je zhotovili neznámí kovolitci pro hnězdenskou katedrálu. Téměř tři metry vysoké dvoukřídlé dveře uzavíraly hlavní vchod do chrámu a byly otevírány pouze při nejvýznamnějších svátcích a slavnostech. Dveře zdobí 18 plastických výjevů ze života biskupa sv. Vojtěcha. Na jednom z reliéfů je znázorněna mučednická smrt biskupa při jeho misijní činnosti u pohanských Prusů východně od ústí Visly. Byl usmrcen jedním z pruských bojovníků jménem Sikko, který mu sťal hlavu a tělo proklál kopím. Jeho tělo na přání polského knížete vykoupili polští vyslanci.¹⁶
V tomto případě se tedy pohané vyobrazení na reliéfu dveří do kostela nedostali vůbec, zůstali pouze na jeho prahu. Také nejsou hlavními postavami děje. Tím, kdo je zde na tomto i na dalších sedmnácti výjevech oslaven, je sv. Vojtěch.

Hnězdenské dveře ze druhé poloviny 12. století.
Mučednická smrt biskupa sv. Vojtěcha. Podle legendy „Passio scti Adalberti“ se tak stalo dne 23. dubna 997, když vstoupil do pohanského kultovního háje, aby tu kázal křesťanskou víru.

Mučednická smrt biskupa sv. Vojtěcha.

Reliéf ze slavných hnězdenských bronzových dveří ze druhé poloviny 12. století.
V celkem osmnácti výjevech jsou na nich zachyceny jednotlivé epizody Vojtěchova života. Vyobrazená čtrnáctá scéna zachycuje jeho mučednickou smrt.

Dále můžeme citovat z práce A. Merhautové: Raně středověká architektura v Čechách, 1971, s. 59, 127 a obr. 107: „Kříž jako obecně formulovaný symbol církve byl převeden do konkrétnější domácí polohy v reliéfu na tympanonu portálu hrusického kostela. Sv. Vojtěch a sv. Václav, zpodobení tu po stranách kříže, jak bylo již dávno rozpoznáno, přemáhají tu rukou sv. Václava, držícího kříž, draka, který byl symbolem zla a také pohanství“.
Také zde zůstal tento „symbol zla a pohanství“ vně kostela.

Kostel v Hrusicích.
Počátek 13. století.

Sv. Vojtěch a Václav na tympanonu jižního portálu kostela v Hrusicích.

Detail jižního vstupního portálu podélného kostela sv. Václava v Hrusicích.
Na tympanonu dvě mužské postavy po stranách kříže vztyčeného na hřbetu draka.

Pokračuje 3. závěrečnou částí ... odkaz najdete na konci strany.

Poznámky
6 Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha 1969, s. 61. 7 Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci, 1997, s. 62; Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě, 1997, s. 66n, 80n; Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, 1997, s. 340. 8 Viz např. Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Brno 1996, s. 72. Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k svatému Vojtěchu. Praha 1996, s. 68, 69, 80, 84, 93. A zejména s. 90 v souvislosti s dalším textem. Bořivoj Nechvátal: Vyšehrad. Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla. Církevní památky sv. 15. Velehrad 1995, s. 6. 9 V liturgii sv. Jana Zlatoústého je dodnes zachováno, že kněz nás k vyznání víry vyzve slovy: „Dveri, dveri ...“. Dříve se zavíraly dveře vchodu do chrámu, aby nikdo z nevěřících nemohl vstoupit. Dnes je duchovní význam tohoto zvolání jiný: „věřící ať střeží svůj zrak a sluch, kterými by jako dveřmi vcházely do naší duše hříšné myšlenky a žádosti“. 10 Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k svatému Vojtěchu. Praha 1996, s. 90-91. 11 Viz pozn. 6 a Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 1997, s. 329, Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách, Praha 2001, s. 57. 12 Karel Hrdina: Kosmova kronika česká, Praha 1949, s. 143. 13 Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha 1997, s. 398. Rostislav Nový: České ilustrované dějiny 2. Praha 1996, s. 44, 46. Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 1985, 2, Praha 1985, s. 34n., 112n. 14 Klement Benda: Keramika. Doba předrománská a románská. In: Kol. autorů: Od Velké Moravy po dobu gotickou. Dějiny uměleckého řemesla a užitého umění v českých zemích. Praha 1999, s. 48. Srovnej Bořivoj Nechvátal: Vyšehrad a archeologie, s. 115n., s. 170. In: Kol. autorů: Královský Vyšehrad. Sborník k 900. výročí úmrtí prvého českého krále Vratislava II. (1061-1092), Praha 1992, s. 112-139, 170. 15 Rostislav Nový: České ilustrované dějiny 2. Praha 1996, s. 55, 81. 16 Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k svatému Vojtěchu. Praha 1996, s. 182. Rostislav Nový: České ilustrované dějiny 2. Praha 1996, s. 22-23. Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II., s. 25. In: Kol. autorů: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Praha 2000, s. 9-26.		Poznámky.


Pokračuje 3. závěrečnou částí ... klikněte ZDE.		Pokračuje 3. částí ...
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno