Martin Wihoda 2002

RECENZE
Novinky na našem knižním trhu

2002

Recenze.
Novinky na našem knižním trhu
v roce 2002.

Martin Wihoda:
MORAVSKÝ ÚDĚLNÍK
In: M. Nodl-F. Šmahel (edd.): Člověk českého středověku

Martin Wihoda: Moravský údělník. In: Martin Nodl-František Šmahel (edd.): Člověk českého středověku, Argo, Praha 2002, s. 92-117. Ocitáme se v době údělné Moravy někde v druhé polovině 11. století. Od historika M. Wihody se dovídáme, že systém tří moravských údělů (znojemský, brněnský, olomoucký) byl dotvořen na přelomu 11. a 12. století. V nich byly také ustaveny specifické správní orgány (podobně, jako provinční úřady v Čechách). Přesto nejvyšší politickou jednotkou zůstávala Morava a tak je nutno chápat i tituly moravských údělníků. „Kompaktností se podle všeho vyznačovaly také údělnické družiny. Písemné prameny se totiž nezmiňují o brněnské, znojemské nebo snad olomoucké aristokracii, ale pouze o Moravanech, přičemž samotný termín »Moravané« označoval politické společenství Čechů z Moravy“ (s. 111). Podobně asi termín „Skotové“ nejspíš označuje politické společenství Angličanů ze Skotska nebo „Irové“ – Angličanů z Irska. Mluví přece všichni anglicky. A německy mluvící „Rakušané“ budou nejspíš Němci z Rakouska.		„Moravané“ – neboli Čechové z Moravy. Sémě zaseté Dušanem Třeštíkem (Mysliti dějiny, 1999) nakonec úspěšně vzešlo. Historik (?), který podlehl politickému tlaku z Prahy, anebo jej sám vytváří? Je zřejmé, že M. Wihoda aspiruje nejméně na místo D. Třeštíka ve Vědecké radě AV ČR.
Na následující straně pak svůj „vynález“ dokládá příkladem společného tažení Čechů a Moravanů do Rakous roku 1082, kde byly oba kontingenty rozlišeny, či jak v jiném případě zaznamenalo kronikářské pero: „Roku 1116 byla válka mezi Čechy a Uhry, ale když se Čechové obrátili na útěk, způsobili Moravané těžkou porážku Uhrům“. A každý má jasno, že kronikář nám chtěl mezi řádky říci, že (zatímco Čechové z Čech z bitvy utekli) porážku Uhrům způsobili Čechové z Moravy, kterým bůhvíproč důsledně říká „Moravané“.		Válka mezi Čechy a Uhry roku 1116.
Pokud se občan Wihoda sám cítí jako Čech z Moravy, je to jeho nezadatelné právo a nikdo mu jeho pocit nebude upírat. Pokud ovšem historik Wihoda podsouvá kronikáři píšícímu o událostech roku 1116, že i když psal o Moravanech, měl vlastně na mysli Čechy, tak potom je velmi špatný, ba přímo mizerný historik. Stačí si totiž ocitovat jednu pasáž z Kosmovy kroniky (I, 40): „Unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021. A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu“, která pana historika usvědčuje z kázání bludů. V jeho případě to ovšem nepřekvapí. Jen pro pořádek se podívejme, jak výše popisovanou bitvu s Uhry v roce 1116 popisuje Kosmas (III, 42): „Ale když se jiní dali na ústup, byl i kníže sám (Vladislav I.) stržen na útěk. Ota (II. – olomoucký údělník) a Soběslav (později I., mladší bratr knížete, správce znojemského a brněnského údělu), majíce čtyři silné šiky (logicky asi Moravanů) a přibravše* rovněž čtyři udatné zástupy Čechů, obešli pahorek, jenž je právě odděloval, a náhle prudkým útokem udeřili na uherský tábor, ...“*. Co ještě dodat?		Špatný historik, móóóc špatný. K moravanství nelze nikoho nutit, k tomu musí člověk dozrát. Odjel-li Břetislav s Jitkou na Moravu, aby nebyl důvod z bezpráví vinit Čechy, pak zřejmě „politické společenství Čechů z Čech“ nemělo s Moravou ani s Mora- vany nic společného. Těžkou porážku Uhrům tedy způsobili nejen čtyři silné šiky Moravanů, ale i čtyři udatné zástupy Čechů.
Na závěr pak autor už jen povinně připojuje: „... v unikátní výzdobě* znojemské rotundy sv. Kateřiny přežívá dědictví beznadějně zmizelého věku moravských údělníků“* (s. 116). Pokud tuto větu převedeme do srozumitelného jazyka, autor nám chtěl asi říci, že „po moravských údělnících nám zůstalo jen jejich vyobrazení na malbách ve Znojemské rotundě“. Aby snad někdo nebyl na pochybách, že tomu tak skutečně je, dokumentuje svůj článek o moravských údělnících mj. dvěma snímky znojemských maleb. Vybral si knížete v přilbě bez pláště se štítem a kopím s praporcem ze 4. pásu (obr. 18) (ve skutečnosti sv. Václav) a fundátora v plášti s kostelem v rukou ze 3. pásu (obr. 19) (ve skutečnosti velkomoravský král Rostislav, zakladatel Metodějova moravského arcibiskupství). V popisu pod oběma obrázky čteme shodně: „Znojmo, rotunda sv. Kateřiny“. A všichni hned víme, o které „moravské údělníky“ se jedná. Autor se neodvažuje je konkrétně pojmenovat, nedokáže je tedy identifikovat. Jak potom ale ví, že se jedná právě o moravské údělníky? Jakého léna je držitelem onen vyobrazený moravský údělník v přilbě? Má přece praporec! Znojemský, brněnský či olomoucký úděl to být nemohl, protože nejvyšší politickou jednotkou zůstávala Morava, jak napsal. Praporec v rukou devíti údajných moravských údělníků bez pláště tedy znamená, že jeden každý z nich měl snad Moravu jako říšské léno?! V každém případě se M. Wihoda projevil jako poslušný nástroj Prahy. Když tam písknou, že Moravu, Moravany a moravský národ je třeba z historie vymazat, velmi ochotně a hlavně iniciativně se takového úkolu ujme. Na příkladu „beznadějně zmizelého věku moravských údělníků“ nám zřejmě chce ukázat, co by nás na Moravě do budoucna mohlo čekat. Z Velké Moravy by se také mohlo časem stát „velké Česko“. Pokud to myslel jako varování pro další generace, byl to jistě záslužný čin.		Moravští údělníci na znojemských malbách vyobrazení bez plášťů. Již p řekonané hypotézy A. Merhautové, B. Krzemieńske a D. Třeštíka o moravských úděl- nících vyobrazených v rotundě jsou prostě autorovi čímsi blízké a jen tak se jich nevzdá. Nevíme jen, zda je to pro jejich obsah nebo kvůli autorům. Sv. Václava v přilbě M. Wihoda „spolehlivě“ identifikoval jako moravského údělníka nejspíš proto, že D. Třeštík „zakázal“ spojovat přilbu se sv. Václavem. Zůstává paradoxem české „Vědy“, že o tom, co je namalováno ve znojemské rotundě rozhodují historikové: B. Krzemieńska, D. Třeštík, J. Žemlička, M. Wihoda, kteří malbám, jak vidno, nerozumí.
Jak to s těmi „Moravany“, neboli „Čechy z Moravy“ (vztaženo na jejich předáky) bylo ve skutečnosti? Jestliže podle Kristiána se moravský Bořivoj stal „pánem pánů svých“, jak mu to měl předpovědět Metoděj, čili pánem nepokřtěných českých knížat, je zřejmé, že je nakonec „zpacifikoval“. Velká Morava smrtí Mojmíra II. (906) u Nitry tedy zcela nezanikla. Zůstala dvě centra. Zatímco to pražské postupně nabývalo na moci, ono moravské zřejmě v omezeném prostoru nějakým způsobem „přežívalo“ (viz dvě zmínky o moravských biskupech – v druhé polovině 10. století a ještě na počátku 11. století). Tím, že Břetislav, potomek moravského Bořivoje, „jako první z Přemyslovců podrobil tu zemi svému panství“ (1019), došlo de facto k návratu moravských velmožů na Moravu. V intencích oněch shora uvedených tezí to tedy bylo přesně obráceně. Na Moravu nepřišli Čechové, ale Moravané z Čech, a proto o Moravanech nelze mluvit jako o „Češích z Moravy“! Byli to nepochybně Moravané z Moravy, „dočasně“ usazení v Čechách – viz 3 rozsáhlá pohřebiště velkomoravského typu na Levém Hradci, na Budči a v severním předpolí Pražského hradu: (Lumbeho zahrada, Jízdárna, Královská zahrada).		Jak to bylo ve skutečnosti?
Petr Šimík

PhDr. Martin Wihoda, brněnský historik, který se zabývá především Moravou v době, kdy zde vládli moravští údělníci. Pracuje na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Publikoval řadu odborných článků.		Závěr. Několik slov o autorovi.
ZPĚT RECENZE 2002

Copyright © 1998-2002 Petr Šimík

Grafické zpracování: Studio COMET Brno