 Vraťme se nyní
podrobněji k tzv. „Přemyslovské scéně“. Vpravo od apsidy za kněžnou ve
svatebním rouchu obrazy 3. pásu začínají triumfálním příjezdem Metoděje („V“ vzor na
plášti) a Konstantina do Znojma-Hradiště, v čele s králem
Rostislavem
(obr. 5), který jim s manželkou a obrovským
množstvím jásajícího lidu vyjel vstříc před brány města, kde je
slavnostně přivítal (viz římský originál „Italské
legendy“, MMFH II., 1967, s.
127, pozn. 1, s. 128, pozn. 5 a 7. In: J. Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava,
1990, s. 209, 210, pozn. 47 a 49 na s. 247). Symbolicky tak uvádí misii Konstantina
a Metoděje na Velkou Moravu (v roce 863). |
|
3. pás maleb – formulace hypotézy: tzv.
„Přemyslovská scéna“, 1. část: POSELSTVO.
 
Vzor na lemu pláště vedoucího
jezdce vpravo.
|
V obecné rovině je zde král Rostislav
jedoucí na bělouši v čele skupiny podán jako hlavní iniciátor příchodu
byzantské misie.  Zcela jednoznačně
nás na to upozorňuje gesto ukazováčku pravé ruky jezdce za ním, podle této hypotézy
Metoděje (viz obr. vpravo, postava nejblíže k nám). Srovnej „V“ vzor na jeho
plášti se stejným vzorem na obrazu Metoděje v následné oráčské scéně níže.
Poznámka: Zatímco v římském originálu Italské
legendy (biskup velletrijský Gauderich, před r. 882) je ještě jmenován Rostislav, v
jejím pražském rukopisu (biskup Lev Ostijský, 12. stol.) na místě Rostislavova
jména již čteme „Svatopluk“. Biskup z Velletri Gauderich byl s Konstantinem a
Metodějem za jejich římského pobytu v přímém kontaktu prostřednictvím
papežského sekretáře a knihovníka Anastazia (J. Zástěra 1990, s. 209).
Rostislavova manželka, jako poslední v trojici
jezdců (viz obr. vpravo), se obrací zpět a ukazuje
na postavu nevěsty s kalichem v rukou (fundátorku). Toto gesto nás má asi upozornit,
že se jedná o stejnou postavu a vytváří z 3. pásu maleb uzavřený logický kruh. |
|
Král Rostislav a příchod byzantské misie.
Jaroslav Zástěra: Znojemská
rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 209.
Tři jezdci na koních – detail.
Metoděj ukazuje prstem pravé ruky na na krále Rostislava v čele,
který uvádí byzantské poselstvo do svého sídla. Snímek
v UV světle pořídil v roce 1999 restaurátor ak. mal. František Sysel. |
| Poznámka: Podle D. Třeštíka se
ovšem jedná pouze o „běžné gesto, které má oživit scénu, a sotva co lze z
něj vyvozovat“ (!?) (D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, 1987, s. 558; 2000, s. 77).
Ženská postava v jízdní družině samozřejmě nevyhovuje Třeštíkově koncepci
výkladu této scény, protože Kosmas se ve spojitosti s Libušiným poselstvem zmiňuje
výhradně o mužích. |
|
|
 Oráčská scéna,
kterou lze chápat jako další políčko téhož filmového pásu, by potom mohla
symbolicky zpodobňovat založení města, potažmo státu (A. Friedl 1966, J. Zástěra
1986) vyoráním posvátné první brázdy (výstavba
nových hradeb s kamennou čelní plentou ve Znojmě-Hradišti?). |
|
3. pás maleb – formulace hypotézy: tzv.
„Přemyslovská scéna“, 2. část: ORÁČSKÁ SCÉNA.
Vzor na lemu pláště oráče
uprostřed.
|
A. Friedl (1953, s. 10; 1966, s. 52): „Oráč totiž není jen
zákonodárcem, je především zakladatelem města a v přeneseném
smyslu i zakladatelem státu.
Tuto symboliku postihl již raný středověk ve výkladu starých latinských
slov“.
„Ten, kdo orá brázdu, orá ji býkem,
a tam kde oral, postaví zeď. Tam, kde chce míti bránu, pluh pozvedne a
nese (portat), místo nazve branou (porta). Tak vykládají význam posvátné
orby biskup Isidor Sevilský (570-636) ve svých »Etymologiích« a pozdější
autor Hrabanus Maurus (784-856) ve svých traktátech »De universo« a »De
rerum naturae«. Isidorovy »Etymologie« jsou obsažnější potud, že
vykládají velmi podrobně původ a smysl slova »urbs«. Dovídáme se,
že slovo »urbs« = město pochází od
slova »urbis« = pluh nebo od »urbum«
= pluhová kleč, a to proto, že pluhem se vyznačovaly hradby
nově zakládaného města“. |
|
Antonín
Friedl: Královská kaple sv. Kateřiny ve Znojmě,
Průvodce, Čedok, Praha 1953, s. 10.
Antonín Friedl: Přemyslovci
ve Znojmě, Odeon, Praha 1966, s. 52.
|
Takový námět (založení státu)
ale hlavním tématem
znojemského obrazu asi nebyl. Vzhledem k tomu, že Rostislav je až
š e s t o u postavou v následné posloupnosti osmi panovníků, o povolání prvního
knížete k vládě proto ani o založení státu zde asi nepůjde. Protože
součástí oráčské scény je také postava kněžny s
byzantským diadémem (vpravo za stromem –
viz dále), základem je tu pravděpodobně, kromě
zachycení konkrétní historické události (příchod Konstantina a Metoděje na
Moravu) a posvátné orby,
i „ritus »svatého sňatku«, avšak určený ne pouze k zajištění plodnosti a
úrody, nýbrž k dosažení královské vlády“, jak se zmiňuje
D. Třeštík (1985, s. 14) v souvislosti s irskou verzí mýtu;
král-oráč
se současně stává zakladatelem mocné dynastie (s. 13). Čehož
důkazem jsou i malby v rotundě, konkrétně 4. pás s vyobrazenou mocnou
dynastií Přemyslovců.
Také A. Friedl (1953, s. 10), i když vyobrazeného Rostislava nahradil
smyšleným Přemyslem,
uvádí, že: „Přemysl jako představitel privilegovaného rodu je
svatým oráčem, věštcem magicky ovládajícím přírodu, zákonodárcem
a zakladatelem dynastie, zosobňující
stát“. A. Friedl (1966, s. 53): Kristián, Kosmas, Přemysl a vznik státu.
„Oba tyto literární prameny dokládají, že povědomí o jeho
legendárním původu trvalo i v nepsaném lidovém podání. Lid sám se
stal spolutvůrcem národních dějin: racionálně vykládal věci
nadsmyslné a za symboly dosazoval konkrétní osobnosti. Tak proměnil
magického a posvátného oráče v zakladatele
národní dynastie“. V.
Karbusický (1995, s. 173) uvádí, že Kristiánův tvar pověsti o
moudrém a přemýšlivém oráči je vlastní kombinace buď vládnoucího
rodu, nebo legendistova o původu pražských knížat
z Přemysla a věštkyně. J. Sadílek (1997, s. 71) se také zmiňuje
o „fresce v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě“ (oráčská scéna)
v souvislosti se „založením budoucí knížecí
dynastie“. J. Žemlička (1997, s. 337) konstatuje
zase: „Jádro
přemyslovské pověsti, zachycené Kristiánem a rozpracované Kosmou,
není originální. Mýtus o králi-oráči a jeho manželce bohyni
plodnosti má prastaré indoevropské základy“. |
|
Kněžna
s byzantským diadémem v rukou.
Anežka
Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění
12. století, Praha 1985, s. 13-14.
Antonín Friedl: Královská
kaple sv. Kateřiny ve Znojmě, Praha 1953, s. 10.
Antonín Friedl: Přemyslovci
ve Znojmě, ODEON, Praha 1966, s. 53.
Vladimír Karbusický:
Báje, mýty, dějiny, MF, Praha 1995, s. 173.
Josef Sadílek:
Kosmovy staré pověs- ti ve světle dobových pramenů, Petrklíč, Praha 1997, s.
71.
Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí, NLN, Praha 1997, s. 337. |
 Také
v našem
případě je král-oráč Rostislav „zakladatelem mocné dynastie“
– a sice dynastie Rostislavců (Rostislavův syn Bořivoj,
kterým začíná horní 4. pás maleb). „Přemyslovci“ je začala nazývat až romantizující historiografie 19. století.
Jinou mocnou dynastii ani založit nemohl, protože jeho nástupce na
moravském stolci, král Svatopluk, byl jeho synovec. Konstantin s Metodějem po boku krále tu symbolizují šíření křesťanství ve staroslověnštině,
vytvoření slovanské liturgie, přinesení písma – položení základů slovanské knižní vzdělanosti. Oba bratři
přinesli na Moravu do staroslověnštiny přeložené Písmo, které Rostislav pravděpodobně
původně držel v levé ruce. Ruka s Písmem byla pak (asi v letech 1131-1134) přemalována.
Nyní, po odstranění (všech?) přemaleb, Rostislavova „skrytá ruka“ znovu vystoupila
– vlevo na UV snímku restaurátora ak. mal. Františka Sysla pořízeného na sklonku
roku 1998 viz dole uprostřed u pasu Rostislava (detail viz „Zapůjčená
ruka“). Rostislavovi přitom asistují, jak jsme již uvedli, po
jeho levici opat Metoděj („V“ vzor na plášti, odlišný typ límečku spodního šatu by mohl znázorňovat kněžské
roucho, u jiných světských postav v rotundě se nevyskytuje), po pravici Konstantin
Filosof (s límečkem běžným u ostatních světských postav) – viz obr. 4. K
problematice přemalované ruky najdete další důkazy v příloze „LEVÁ,
nebo PRAVÁ?“. |
|
Král-oráč Rostislav – „zakladatel mocné
dynastie“ Rostislavců, později (v 19. století) pojmenované Přemyslovci.
Jinou mocnou dynastii ani založit nemohl. Král Svatopluk nebyl jeho synem, ale
synovcem!
Viz rodokmen
Mojmírovců!
|
Pokud bychom v oráčské scéně
chtěli nadále hledat i symboliku založení města, potom bychom mohli
hovořit o městě Božím, o svatém městě, o novém Jeruzalému (Zj
21, 2-4, 14, 22). Např. A. Merhautová (2000, s. 64) je nadále přesvědčena,
„že zpodobené přemyslovské postavy jsou pojímány jako členové
Boží obce či Nebeského Jeruzaléma“, nepochybně tedy i sám pohan
Přemysl, kterého zde zcela bezpečně identifikovala (s. 63). V tom ji přizvukuje i J.
Bažant (2000, s. 69), dokonce ji snad i překonává. Podle něj na
znojemských malbách pohan Přemysl Oráč zastupuje
Krista. V roce 2005 byl pak na Pražském hradě prezidentem Václavem
Klausem jmenován profesorem.
Blahopřejeme!
Autor tu sice zaspal dobu, ještě tak o 15-20 let dřív by mu za
to ostatní soudruzi jistě i zatleskali, ale dnes ...?
Autor nabyl dojmu, že jako pracovník Ústavu pro klasická studia Akademie
věd ČR si může dovolit
napsat prakticky cokoliv, že ani samotný Kristus se tomuto jeho trapnému
omylu (?) nemůže nijak bránit. Ale
jak velice se mýlil. |
|
Modláři
(a vůbec nic nesvatého) nevstoupí do Božího města.
PhDr.
Anežka Merhautová, DrSc. a PhDr. Jan Bažant, CSc. a jejich „svérázná“ aplikace Bible.
Jan Bažant: Umění
českého středověku a antika, KLP, Praha 2000, s. 69.
|
V Janově Apokalypse (Zj 21, 27) se o Božím městě můžeme dočíst:
„A nevstoupí tam nic nesvatého ani
ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově
knize života“.
Což jsou jen a pouze křesťané. Viz
strana: „Pohan v církevní stavbě?!“ a zejména
v její 3. části kapitola „Vědec“
v rozporu s prameny. Pokud by to A. Merhautové a J. Bažantovi
nestačilo, připojíme
ještě jeden verš (Zj 22, 15): „Venku zůstanou nečistí, zaklínači,
smilníci, vrahové, modláři – každý,
kdo si libuje ve lži“.
Kdo jsou oni „nečistí“ se dočteme např. v Gumpoldově
legendě nebo v II. staroslověnské
legendě o sv. Václavu (XXV), když „jeden pohan, ještě neočištěný
milostí křtu“ poznav, „že byl také přímluvami blahoslaveného
Václava zbaven od smrti, obrátil se na víru katolickou a očistil se
spasitelnou lázní křtu ...“ (J. Vašica 1929, s. 119). Viz též
Gumpoldova legenda (25) (O. Králík 1969, s. 51).
Venku proto musí zůstat i nečistý modlář Přemysl i všichni jeho
následovníci až po Hostivíta! Není možné, aby v křesťanské kapli
byli vedle sebe v jakési symbióze namalováni pohané s křesťany!
|
|
Pohan
v Božím městě?!
B. Krzemieńska-A.
Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské
rotun- dě, Set Out, Praha 2000, s. 64.
Josef Vašica:
II. staroslověnská legenda o sv. Václavu (Nikolského), s. 119.
In: Sborník slovanských literárních památek o sv. Václavu a sv.
Lidmile, ed. Josef Vajs, Praha 1929, s. 69-135. |
Pavlův první list Korintským
(1K 10, 19-21):
Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám
něco znamená?
Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují,
obětují démonům, a ne Bohu.
Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů.
Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.
Pavlův druhý list Korintským
(2K 6, 14-16):
Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má
společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s
temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s
nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? |
|
Čtěme Bibli, tam to všechno
je ...
1K (10, 19-21),
2K (6, 14-16).
Viz „Kalich
– symbol Nové smlouvy s Bohem“.
|
Napomenutí vladařům (autorem je pravděpodobně
Metoděj):
„Proto každý kníže-(král) je povinen bez výjimky všechny, kteří
jsou pod jeho mocí, vyučovat svatému Božímu zákonu Krista, i proroků
a apoštolů a blažených Otců, a všem každý den přikazovat, aby nekřivdili
nikomu, ani nekonali nijaký pohanský obyčej, ani pohanské přísahy
nebo se v něčem nedopustili bludu. Neboť nemá
zajisté nic společného světlo se tmou ani synové světla – křesťané
s pohany“.
Kristián (kap. 1): „... není společenství světlu s tmou,
ani smíru Krista s Belialem“. (O Kristiánovi bezpečně víme, že
ovládal hlaholici a ve
své legendě „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby
jeho“ čerpal ze staroslověnských Životů sv. Konstantina-Cyrila a
Metoděje). |
|
Metodějovo „Napomenutí
vladařům“.
Lubomír. E. Havlík:
Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992, s. 176-177.
Oldřich Králík
(ed.): Nejstarší legendy Přemyslovských Čech, Vyšehrad, Praha
1969, s. 59-60. |
Po roce 1134 měla
dvojice Rostislav a Metoděj dohromady již jen tři ruce (viz obr.
4). Po odstranění přemaleb na UV snímku uvedeném výše
vystoupila čtvrtá ruka (dole uprostřed u
pasu Rostislava), dříve skrytá přemalbou dolního lemu pláště (viz také detail
níže). Jaroslav Zástěra, který na tuto skutečnost první poukázal na semináři „MALBY ve Znojemské rotundě“ (PdF MU Brno 18. 2. 1999), se na
základě předloženého snímku domnívá, že tato ústřední postava oráčské
scény (pro něj Sámo, pro nás Rostislav) drží
ve dnes opět viditelné ruce desku s
desaterem, podle této hypotézy však spíše knihu. Musí proto představovat křesťana.
Patrně i každý z obou „asistentů“ mohl přidržovat rukou knihu (resp. svitek), jak se lze na základě analogií domnívat –
viz obr. apoštola sv. Pavla níže. V tomto obraze se tedy nemohlo
původně jednat o povolání Přemysla-Oráče na knížecí stolec, protože podle Kosmy
byl pohan. Na zmiňovaném snímku (viz výše) dále vidíme, že plášť asi původně kryl pouze
Rostislavovo pravé a levé rameno, při pozdější přemalbě (snad 1134) plášť potom
zakryl knihu a ozdobný lem pláště překryl Rostislavovu levou ruku,
která knihu držela. Malíř si totiž „zapůjčil“ pravou ruku vedle stojícího
Metoděje (obr. vpravo) a udělal z ní chybějící levou ruku Rostislavovu. (Viz
články B. Klíma: Malby ve Znojemské rotundě přitahují pozornost odborníků
a týž: Levá ruka knížete patří vedlejší figuře uveřejněné ve
čtvrtek 11. března 1999 v příloze moravského deníku ROVNOST, strana pět;
J. Zástěra: Zapůjčená ruka a týž:
Rotunda vstoupila do 3. tisíciletí). |
|
Zapůjčená ruka.
J. Zástěra: Příspěvek na semináři MALBY ve Znojemské rotundě, PdF
MU Brno 18. 2. 1999. „Asistent“
po Rostislavově levici, kterého jsme podle límečku a honosnějšího pláště určili
jako opata Metoděje (srovnej s obr. Metoděje v jezdecké družině výše), přidržuje levou rukou na své hrudi knihu nebo
předmět, který připomíná svitek. Foto v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel (1999).
|
 
Asi
právě Jindřich Zdík – olomoucký biskup 1126-1150 – (snad Kosmův
syn, jak uvádějí mnozí autoři na základě Kosmovy zmínky: III, 51), jehož vztah k
moravským údělníkům je dostatečně znám (na Moravě byl prodlouženou rukou
Soběslavovou), byl iniciátorem domalby rotundy v letech 1131-1134. Již také proto musí být
posledním vyobrazeným knížetem ve 4. pásu Soběslav I. a ne Vladislav I., jak se nám po léta
snaží vnutit B. Krzemieńska a D. Třeštík na základě jakéhosi jejich pomýleného „principu“ – viz 9. část
práce. A byl také pravděpodobně iniciátorem i dílčí přemalby 3. pásu, při
níž zmizela spolu s levou Rostislavovou rukou i kniha (Písmo) – Boží
zákon (lex Dei). Z položení základů
slovanské knižní vzdělanosti, založení nové vlastní moravské zemské církve
Rostislavem s Konstantinem a Metodějem a mocné dynastie Přemyslovců se svou manželkou
se Zdíkovi skutečně podařilo pouze drobnou úpravou docílil toho, že tzv. „Přemyslovskou scénu“
bylo opravdu možné (ale jen na první pohled) považovat i za obraz povolání pohana
Přemysla-Oráče od pluhu na knížecí stolec podle kroniky jeho otce (důkaz
přemalby Rostislavovy levé ruky s Písmem viz příloha „LEVÁ, nebo PRAVÁ?“).
Zakladatel mocné dynastie Přemyslovců
se tak mohl v očích některých jedinců z reálného křesťanského krále-oráče Rostislava změnit na mytického pohana
Přemysla. Právě proto většina současných
vykladačů maleb udělala ze scény z
historie Velké Moravy scénu z české mytologie v intencích kroniky Zdíkova otce.
Z této přemalby také ovšem nevyhnutelně vyplývá: Kdyby zde původně byl skutečně namalován
Přemysl, nebylo přece třeba jej později na Přemysla přemalovávat! (Důkaz
„zapůjčené ruky“ viz obr. slonovinové řezby
byzantské princezny Theofano níže. Bohumila Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance,
dotisk Praha 1996, obr. příl. za s. 160). |
|
Apoštol
sv. Pavel s rozvinutým svitkem s citátem z Písma (1 Kor 15, 10)
– vpravo zrcadlově obrácený obraz. Trevír (tzv. německý mistr),
kolem roku 990, slonovina v. 21,2 cm. Výstava SEOR 1000, Praha 2002, kat.
č. 02.03.21.
Bohuslav Klíma: Malby ve
Znojemské rotundě přitahují pozornost odborníků;
Bohuslav Klíma: Levá ruka
knížete patří vedlejší figuře. In: Příloha moravského deníku ROVNOST,
čtvrtek 11. března 1999, strana pět. |
 |
 |
 |
| Kristus
korunuje císaře Otu II. a princeznu Theofano. |
|
|
Korunování západního císaře Oty II. a byzantské
princezny Theofano.
Řezba ve slonovině z konce 10. století. Vlevo celek, uprostřed detail pravé
figury. Jestliže ji stranově otočíme (obr. vpravo), dostaneme analogii k obrazu Meto- děje po Rostislavově levici. To dokazuje, že
pravá ruka Metodějova opravdu byla oráči „dočasně“ zapůjčena. |
Z křesťanského panovníka Rostislava byl tak
vyroben „pohan Přemysl Oráč“ a tomu byla „zapůjčena“ pravá
ruka vedle stojící postavy (srovnej řezbu princezny Theofano s následujícím obr. 4). Pravděpodobně, stejně tak, jako
kniha (Písmo), mohl být odstraněn (zamalován) i kříž, který také mohl být součástí
původního obrazu v místě, na něž Rostislav ukazuje prstem. Takové úpravy ovšem mohly být provedeny pouze
s vědomím a souhlasem biskupa, ne-li na jeho popud, který také kapli v roce
1134 asi znovu posvětil (viz rytý nápis), ostatně rotunda byla
od roku 1131 Zdíkova (VDZKČ I., 1999, s. 534). Že přemalba Rostislavovy levé ruky s
Písmem nemohla být dílem až některého z restaurátorů na konci 19. či ve
20. století (jak se domníval B. Klíma: „Zapůjčená
ruka“ 1999) dokazuje akvarel Mořice Trappa z roku 1862 (viz obr. vpravo), na
kterém je již levá ruka oráče překryta lemem pláště. Přitom vůbec první restaurace
maleb proběhla až následně v letech 1891-1893 (Theofil Melicher). K biskupovi Jindřichu
Zdíkovi nás kromě výše uvedených důvodů vede další stopa, a tou je jeho
přízvisko: „Zdík“. Vzniklo patrně z německého Z(u) Di(c)k – silný, mocný; na Moravě pak s malou
přesmyčkou (viz
deka – Deck-name – přezdívka).
zudecken = při-, za-krýti; přiklopiti; v
přeneseném smyslu zastříti, zastírati
Srovnáním obsahu oráčské scény s textem Kosmovy kroniky vyjdou najevo další
zajímavé skutečnosti – viz 10a. část práce nazvaná Malba
nebo přemalba? a její pokračování 10b. část
nebo kapitola Znojemské
malby a Kosmas ve 3. části přílohy Bořivojův moravský původ
(tlačítko BOŘIVOJ). Další informace k této problematice najdete také na stránce: „Zapůjčená ruka“, kde je zpracován příspěvek J. Zástěry
přednesený na semináři MALBY ve
Znojemské rotundě (PdF MU Brno 18. 2. 1999) nebo na stránce
s odpověďmi na dotazy čtenářů. |
|
Kdy mohla být přemalována Rostislavova levá ruku
s Písmem? |
 |
| Obr.
4. Konstantin, Rostislav a Metoděj. |
|
|
Obr. 4.
Na detailu z oráčské scény jsou dobře patrné odlišné límečky
obou krajních postav (Konstantina a Metoděje). Jedná se o snímek v UV světle
pořízený restaurátorem F. Fišerem (1947) ještě před odstraněním přemaleb.
Rostislav
ukazuje na kříž (?). Najeďte na obrázek myší.
|
| Pokud na obr. 4 (viz výše) najedete
myší, uvidíte místo, kde původně mohl být namalován kříž.
Kompozičně do této scény velmi dobře zapadá. I gesto Rostislavovy pravé ruky,
která k tomuto místu ukazuje, nás k takové domněnce opravňuje –
Rostislav, původně s Písmem v levé ruce, přísahající na kříž věrnost křesťanské víře. Také za
Rostislavovou hlavou vidíme v UV světle jakési kontury, na některých snímcích je
nad jeho hlavou patrný oblouček mluvící pásky. Poslední slovo zde může říci jen
restaurátor a chystaný průzkum maleb, pokud již předchozí restaurátorské zásahy
neodstranily některé detaily z maleb jako „nepůvodní“. |
|
Rostislav
přísahající na kříž (?). |
 Poznámka: Kříž v
tzv. přemyslovské scéně viděl ještě B. Grueber v roce
1874. Prohlásil, že výjev s jezdci na koních a postavou za pluhem představuje –
podobně jako v jižní kapli sv. Jiří na Pražském hradě – příchod křesťanství
do Čech, neboť prý jde o procesí benediktinů s křížem a praporci, před kterým
stojí kazatel, obklopený lidem všech stavů, a zapřažený vůz, vítaný hudebníky.
(B. Grueber: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen, 1874. In: O. Votoček: Přemyslovská
rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě, s. 110. ZPP IX, 1949, s. 101-127). Přes
zřejmou fantastičnost takového výkladu by nám neměla uniknout jeho
podstata. B. Grueber v roce 1874 hledal na malbách v křesťanské kapli
zcela logicky křesťanský námět.
Podobně předseda Centrální kulturní komise ve Vídni profesor
Trenkwald a restaurátor Gerisch v roce 1890 v malbách viděli zobrazení legendy sv.
Isidora, patrona sedláků. |
|
Konstantin s Metodě- jem přinášející roku 867 do
Říma papeži Hadriánovi II. ostatky sv. Klimenta – výřez.
Nástěnná malba v kostele San Clemente v Římě z 11. století. Papež
Hadrián II. s tiárou uprostřed mezi Konstantinem (s nimbem) a Metodějem.
Všichni tři v plášti. Další vyobrazení
Konstantina a Metoděje v plášti najdete ve 3. části.
|
|
A. Friedl (1966, s. 7) k tomu poznamenává: „Bylo to v době,
kdy s protičeskou kulturní politikou na říšské radě ovládané
Velkoněmci byl neslučitelný pravý obsah maleb, dokládající českou
národní existenci v krajových oblastech sudetských zemí. Toto
stanovisko nezměnily ani první pokusy českého dějezpytu o historicky
objektivní výklad znojemského cyklu na základě literární předlohy
– Kosmovy kroniky. Němečtí historikové byli i nadále přesvědčeni,
že znojemský cyklus neobsahuje český mythus. Uměleckohistorický výklad
českých odborníků však dospěl k názoru opačnému. Tento stav, lépe
řečeno protiklad v názorech, trval až do nacistické okupace Znojma v
říjnu roku 1938“. |
|
Antonín Friedl: Přemyslovci
ve Znojmě, 1966, s. 7.
Jaroslav Zástěra:
Co skrývá znojemská rotunda?, Zápisník Z '83, 1983, č.
21, s. 35n.
|
Tehdy byli do Znojma vysláni odborníci z
dolnorakouské památkové instituce (Gau-Denkmalamt), kteří po očištění
především »oráčské scény« od přemaleb z 90. let 19.
století a zjištění, že střevíce a mošna zavěšené na stromě
jsou pravé, odjeli a již se nevrátili.
Nakonec tedy zvítězil Kosmův přemyslovský
příběh, jehož námět se zdál nejvíce odpovídat malbám, i když to byl
námět pohanský. Ale byl typicky český a toto hledisko převážilo
nad všemi
ostatními i v letech poválečných. V tomto původně německo-českém
sporu o křesťanský či pohanský námět maleb Morava se svojí historií
ostrouhala ...
Tehdy ovšem nikoho ani nenapadlo hledat na znojemských malbách odraz historie Velké
Moravy. Tuto zásluhu nutno přičíst až J. Zástěrovi v 80. letech
minulého (20.) století.
Poté „ohrožená“ pražská věda začala znovu stavět barikády: „Svého
pohana v křesťanské kapli si přece nenecháme vzít. Ubránili jsme si
ho proti Němcům, ubráníme ho i proti Moravanům“! Naši
odborníci pak tento pyramidální nesmysl navlékli do středověkého brnění a kolem
něj vykopali hluboký příkop. |
|
Jaroslav Zástěra:
Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a morav-
ských denárech, Znojmo 1986.
Jaroslav Zástěra:
Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990.
|
| Na oděvu Rostislavových partnerů v zakládací oráčské
scéně – Konstantina a Metoděje – jsou dobře patrné odlišné límečky (viz obr. 4 výše). Dle většiny dosavadních hypotéz mají tyto
dvě postavy v plášti představovat údajné Libušiny
„posly-sedláky“,
kteří prý „Přemyslu-Oráči“ navlékají plášť! Naši vědci nám dnes tuto
scénu interpretují přesně tak, jak je popsána v Kosmově kronice, ale
ne podle toho, co je zaznamenáno na malbách v rotundě. |
|
Místo
toho, aby interpretovali malby, interpretují Kosmův text. |
Poznámka: Se symbolikou založení
města (J. Zástěra 1986) v této scéně zásadně nesouhlasí D. Třeštík
(1987, s. 559; 2000, s. 79): „Římský obřad zakládání města známe dobře a známe
také obdobný slovanský obřad zakládání sídel, ve všech je však rozhodující
součástí obřadu vyorání brázdy okolo zakládaného sídla. Jenže to zde právě chybí“.
Z této formulace
ovšem nepoznáme přesně, co zde D.
Třeštíkovi chybí. Zda zakládané sídlo, či ono vyorání brázdy nebo oboje. D.
Třeštík nejspíš „zapomněl“ uvést příklad, který měl na mysli, kde to naopak nechybí. Skutečně, malíř zde
nenamaloval ani sídlo, ani brázdu. (Ba dokonce ani nedooraný úhor podle
Kosmy). Ano, je to
téměř neodpustitelný zločin, ale malíř to
zřejmě nepokládal za tak důležité, jako D. Třeštík. Namaloval zde pouze scénu se
„známou“ zakládací symbolikou. Známou i D. Třeštíkovi. Ovšem
Třeštíkovo odmítnutí této scény jako „zakládací“ právě a jen v tomto
případě, kdy se podle něj jedná o povolání „Přemysla Oráče“ od pluhu ze
Stadic na knížecí stolec, je pochopitelné, co by asi tak znojemský „Přemysl“ ve
Stadicích zakládal, že? Byl-li Přemysl povolán na knížecí stolec kněžnou
Libuší, tedy to bylo zřejmě na její hrad Libušín, kde by se měl
tehdy také knížecí stolec nalézat. Archeologický výzkum ovšem shledal,
že hradiště Libušín bylo vybudováno až na
konci 9. století! (Zdeněk Váňa: Přemyslovský Libušín,
s. 75. In: J. Sadílek 1997, s. 52). Podle D. Třeštíka
dokonce až na počátku 10. století (D. Třeštík
2003, s. 164: „Libušín je však mladší než Praha!“ A vznik
Prahy archeologové nově datují do prvního desetiletí 10. století, do
doby Spytihněvovy). Přemysl
tedy nemohl orat ani na Libušíně, ani v Praze, ostatně by neměl „kým“, neboť
býčí spřežení propustil (alespoň podle Kosmy) již ve Stadicích: „Jděte tam, odkud
jste přišli“! Logicky ani kněžna Libuše pak nemohla věštit
založení Prahy z Libušína, ale např. z Levého Hradce. A nebyla to zřejmě
Přemyslova mytická manželka Libuše, ale nepochybně Bořivojova manželka
Ludmila. Ta však založení
hradu nejspíš nevěštila, ale společně se svým manželem Bořivojem (resp.
starším synem Spytihněvem) uskutečnila. |
|
„Známá“ zakládací symbolika.
Josef Sadílek:
Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické
motivy), Petrklíč, Praha 1997, s. 52.
Dušan Třeštík:
Mýty kmene Čechů (7.-10. století), NLN, Praha 2003, s. 164.
|
Později D. Třeštík (2000, s. 129, pozn. 326) přece jen, ovšem velmi skrytě, pouze v poznámce,
připouští: „Nyní se domnívám, že motiv založení města původní
součástí pověsti přece jenom byl. (Poznámka autora r. 1999)“.
Takže údajný „Přemysl“ současně trošku nezakládal
(s. 79), trošku zakládal (s. 129)!? Vždy je nutné v
textu kritizovaný názor co nejrozhodněji odmítnout, i když je
„správný“ (protože text čtou všichni), aby bylo možné v poznámce
s ním souhlasit (poznámky čtou jen odborníci), a zabít tak dvě mouchy jednou ranou.
Také vám to trošku připomíná „chytrou horákyni“?
Původní otázka ale zůstává stále nezodpovězena: „Jakéže to město údajný znojemský
»Přemysl« orbou ve Stadicích vlastně zakládal?“ A dovolím si ještě jednu
otázku: „Proč by Konrád II. (stejně údajný donátor maleb) tuto
zakládací-nezakládací stadickou scénu nechával namalovat právě ve Znojmě – ústřední scénu
znojemských maleb s pohanem Přemyslem jako ústřední postavou
v ní – umístěnou nad Narozením Ježíše Krista přímo proti
vstupu do rotundy! Jakou souvislost Stadic právě se Znojmem zde D. Třeštík
vidí?!“ |
|
Údajný
„Přemysl“ současně trošku nezakládal – trošku zakládal. Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě,
s. 79 a pozn. 326 na s. 129. In: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští
Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000. |
Pod tíhou předložených
důkazů D. Třeštík (2003, s. 164) nakonec kapituluje:
„Zdá
se naopak, že původní pověst se
neodehrávala na jevišti středních Čech a nebyla proto
dynastickou pověstí knížat středočeského »kmene Čechů«“. A dále (s. 165): „Nelze ale vyloučit, že založení hradu – ne
nutně Prahy – bylo spojeno se vznikem knížecí moci již v
této staré verzi pověsti. Ukazovalo by na to ono archaické spojování
orby a oráčů se zakládáním měst či hradů“.
Na dotvrzení toho, že to skutečně myslí vážně, se v této své
publikaci o mýtech kmene Čechů ani jednou neodkazuje na znojemské
malby. A tak se nám z pod českého nánosu nakonec přece jen vyklubala pověst moravská,
pojednávající snad o založení města-hradu (např. velkomoravského Hradiště
sv. Hypolita, předchůdce dnešního Znojma, jehož existence již na přelomu
7. a 8. století je archeologicky doložena a jehož dřevohlinitá hradba
byla někdy na počátku 9. století opatřena kamennou čelní plentou), a o
„vzniku knížecí moci“ na Moravě (řada osmi moravských
panovníků v pláštích se štíty, kopími a praporci ve 3. pásu
maleb, na jejímž počátku je vyobrazen Sámo, král Slovanů).
Na malbách v rotundě je však, vzhledem k jednajícím osobám vyobrazeným
ve zbývající části 3. pásu maleb (tzv. „rostislavská“ scéna a
fundátorský pár), spíše kladen důraz na vznik
samostatné moravské zemské církve za Rostislava, „založení mocné
dynastie“ a posléze i založení moravského arcibiskupství.
„Původní pověst“ se skutečně „neodehrávala na jevišti
středních Čech“ (srovnej přílohu „Plášť
moravských králů“) a nebyla tedy „přemyslovská“, ale „rostislavská“!
Na přemyslovskou ji změnil nejprve Kristián (994) a po něm potom
Kosmas (1120). K tomu podrobně příloha „Bořivojův
moravský původ“. Výklad křesťanské symboliky oráčské scény najdete v
článku „Oráčská scéna ve slovech“ v
rubrice NÁZORY.
Na tento Třeštíkův „nový pohled“ na nyní již ne-přemyslovskou
pověst někteří naši historikové ještě nestačili zareagovat, z
jejich řad především na slovo vzatí odborníci na znojemské malby, např.:
M.
Bláhová ve svém příspěvku „Historická paměť v pramenech raně přemyslovských
Čech“ pro Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka,
zejména s. 57-58 a pozn. 59, 60 na s. 67, a byli tak jubilantem asi poněkud
zaskočeni. |
|
Přiznání
je polehčující okolnost.
Dušan Třeštík:
Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým
pověstem českým“. NLN, Praha 2003, s. 164-165.
Zvrat, na jehož důsledky
ostatní historikové ještě nejsou dostatečně připraveni:
Marie Bláhová: Historická paměť v pramenech raně přemyslovských
Čech, s. 57-58. In: Kol. aut.: Dějiny ve věku nejistot, ed. J. Klápště,
E. Pleš- ková, J. Žemlička, NLN, Praha 2003, s. 53-69.
Srovnej také:
Marie Bláhová: VDZKČ I., Paseka, Praha 1999, s. 565.
|
S poněkud jiným nápadem přišel
R. Händl (2003, s. 9-12) ve stati „Přemysl Oráč nebyl zemědělec!“.
Podle autora jde o to, co znamená symbolika v pověsti obsažená
(s. 9): „Přemysl samozřejmě s pluhem oral, ale ne pro
obživu! Tato činnost totiž mohla symbolizovat také vytyčování či
vymezování hranice!“.
Odvolává se se přitom (s. 11) na Romula vytyčujícího
pluhem hranice Říma, na skandinávský zakladatelský panovnický rod
Inglingů (obdoba našich Přemyslovců), kteří panovali ve Švédsku a
Norsku a také orali ze stejného důvodu. Dále uvádí (s. 11): „Potom je
tu ještě významný německý panovnický rod
Welfů, kde se v jejich mýtické genealogické pověsti
objevuje, jak zakladatel odděloval (?) hranice zlatým pluhem. Je
docela dobře možné, že právě u nich se inspirovala přemyslovská
pověst“. Důvodem by prý mohla být Kristiánova švagrová, záhadná
kněžna Emma, manželka knížete Boleslava II. (s. 12): „Pocházela z Burgundska z
tamní vládnoucí dynastie a tou nebyl nikdo jiný, než právě
panovnický rod Welfů“.
Klade si současně otázku: „Proč se takové vysvětlení této pověsti
nikdy neobjevilo?“
A sám si na ni odpovídá: „Je možné, že to nikoho ještě
nenapadlo, ...“.
Jak Přemysl takové hranice vlastně „odděloval“? A od čeho je „odděloval“?
Nechtěl
si tento „cizinec“ nakonec nějaké území v severních Čechách, na
které si Čechové dělali zálusk „od věků“, „oddělit“ sám
pro sebe?
Naštěstí jej Libuše od pluhu odvolala včas, což se dnes interpretuje
jako „povolání od pluhu“ na knížecí stolec.
Jindřich Welf ovšem ve skutečnosti žádným oráčem
nebyl. Pluhem se země ani nedotkl. Pouze objel (obtáhl) na koni určité
území s malým zlatým pluhem v kapse. Welf tak císařem přislíbené
území ani nezoral, ani neoboral. Je to příběh o chytrém šlechtici,
který „napálil“ dobromyslného císaře, který mu lstí získanou půdu
nakonec přenechal. Šlo tu tedy o území, půdu, majetek.
Jenže Kristiánův
Přemysl ve Stadicích žádné území nevytyčoval ani nikoho „nepřekabátil“.
Do Stadic umístil svůj příběh až Kosmas (I, 5), jeho Přemysl
tam oral čtvercové pole „zdéli
i zšíři dvanácti kročejů“, zúrodňoval jakýsi úhor,
tedy zcela nepochybně plochu. V
kapitole 22 pak smysl použité symboliky Kosmas sám vysvětluje. Jedná
se o „rozbrázdění úhoru srdcí pohanských radlicí
slova,
zasetí pšenice dobrých skutků a odvedení snopů úrody víry Kristu“.
Spatřovat v tom symboliku vytyčování hranice
může opravdu jen ... autor sám.
Podle R. Händla se ale tato verze výkladu pověsti nikdy neobjevila, neboť
Přemysl by tak de facto zmenšil území státu,
protože Stadice jsou vzdáleny od stávající státní hranice (považované
za odvěkou) zhruba 20 km směrem do vnitrozemí!
To je jistě pravda, jak
ale mohou souviset Stadice s Kristiánem, Emmou a Welfy, když si
je Kosmas vymyslel až 120 let po Kristiánovi? Kosmův Přemysl, tento
„cizinec“ uctívající výhradně římské bohy, tak mohl po Romulově
vzoru maximálně zakládat „městský ministát Stadice“, svoji činnost však
nedokončil. Hlavním městem se proto pak mohla stát strategicky lépe
položená Praha, tu ale neoborával. Co tedy vlastně založil? Podle
Kristiána i Kosmy nezaložil město, ale „pouze“ přemyslovskou
panovnickou dynastii. Je to snad málo?
R. Händl svoji úvahu uzavírá (s. 12): „Pokud by byla tato teorie správná (což se samozřejmě nikdy
nepotvrdí) (také doufám, vždyť autor sám říká, že „se
nikdy neobjevila“; ostatně tento jeho okamžitý nápad s vytyčováním
hranic lze stěží nazývat
„teorie“ – pozn. PŠ), potom by Přemysl Oráč mohl být nazýván ještě
Zakladatel!“ – (nevíme ale čeho „Zakladatel“?
Snad geodezie a kartografie? Nebo rozhraničovacího úřadu?) a připojuje obrázek tzv. Přemyslovské
scény ze Znojemské rotundy s vysvětlujícím textem: „Libušino
poselstvo u Přemysla, rotunda sv. Kateřiny, Znojmo, kolem roku 1130“.
A je to ...
Pohan v křesťanské kapli má prostě tuhý kořínek a jen tak lehce se ho nezbavíme. |
|
Richard
Händl: Historie trochu jinak, Akcent, Třebíč 2003, s. 9-12.
„Zakladatel“ Přemysl vytyčoval
ve Stadicích hranice státu, aniž by tušil, že bude povolán na
stolec. Jistě také proto byl namalován v roce
1134 s celou vytyčovací komisí
v moravském Znojmě, v té době již pohraničním městě!? Hranice
na Dyji se ustálila již kolem roku 1041.
Mohl se Kristián
inspirovat welfským mýtem? Sotva. Jeho Přemysl nevytyčoval žádnou
hranici! Šlo o vznik knížecí vlády v Čechách a založení panovnického
rodu; vysvětlení toho, odkud se v Čechách vzal Bořivoj, který
první z knížat byl pokřtěn.
Tento motiv převzal Kosmas,
ten se přitom nepochybně
inspiroval i znojemskými malbami!
Klikněte SEM. |
IKONOGRAFIE
Rostislavova 
