„Věštkyně nejenom lidu poradila, kde najít onoho prvního Oráče, ale i to, aby si ho ustanovili knížetem a aby jí ho dal za manžela. Znamená to, že ochranná moc orby sama o sobě nepostačovala, Oráč musel být zároveň knížetem. ... Jinými slovy: znamená to, že u Čechů existoval rituál »královské orby«“ (s. 160).

To ovšem neplatí o pohanu Přemyslovi. Dokud byl oráč, nebyl ještě kníže. Až se z něho stal kníže, nebyl už oráč (voly předtím propustil: „Jděte tam, odkud jste přišli!“). Byl povolán od pluhu, a ne k pluhu ke křesťanské orbě jako král-oráč Rostislav a Konstantin s Metodějem! V případě Přemysla se tedy o žádnou „královskou orbu“ nejedná. V původní verzi „pověsti“ ani hadačka neradila lidu, „aby jí ho dal za manžela“, to je až pozdější Kosmova úprava Kristiánova textu.

„Nemá opravdu smysl pochybovat o tom, že Kosmas měl k dispozici skutečný seznam panovníků“ (s. 231 pozn. 353).
„Kosmův seznam je prezentován jako seznam panovníků, je však dobře možné, že šlo vlastně o genealogii“ (s. 232 pozn. 353). Ale jak si již dříve stýskl: „Žádné z Kosmových jmen se však   b o h u ž e l   neopakuje v pramenech (ani v legendách) 9. století“ (D. Třeštík 1997, s. 96).
A současně pod tlakem výsledků archeologických výzkumů musí nyní přiznat: „... o založení Prahy se v původní pověsti nemluvilo ...“ (s. 161). „Původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech a nebyla proto dynastickou pověstí knížat středočeského »kmene Čechů«“ (s. 164). „To ovšem předpokládá, že existovala ještě starší verze, která byla v 10. století upravena, vztažena na Přemyslovce, Prahu a přemyslovské střední Čechy. ... V žádném případě nemohlo jít o učený výmysl jednoho či druhého z obou autorů“ (rozuměj Kristiána nebo Kosmy) (s. 165).

Ano, oba nepochybně „jen“ upravili starší pověst, resp. správněji historickou událost, a vztáhli ji na Prahu a střední Čechy. Nikoliv však na „Přemyslovce“, protože ti tehdy ještě neexistovali. Čechové nalezli na Moravě krále-oráče Rostislava. Jeho syna Bořivoje si zvolili za knížete, aby zavedl v Čechách moravské křesťanství. Tuto historickou skutečnost později Kristián (992-994) upravil tak, aby byla přijatelná i pro Čechy. Protože moudrého oráče Rostislava nemohl jmenovat (viz 1. kap. jeho legendy), přejmenoval ho na Přemysla (viz 2. kap. jeho legendy), Rostislavovo „zaměstnání“ mu ale ponechal, jen místo jeho „nalezení“ zamlčel. Jeho syna Bořivoje pak musel nechat na Moravě „znovu“ pokřtít až v jeho dospělosti jako vládnoucího knížete Čechů (tj. asi o 20 let později než ke křtu skutečně došlo). Kristián totiž potřeboval, aby byl pokřtěn přímo arcibiskupem Metodějem kvůli jednání s papežem v Římě, kde nešlo o nic menšího než o Vojtěchovo arcibiskupství pro Prahu (D. Třeštík 2000, s. 30-31). Z toho ovšem současně vyplývá, že Kosmův seznam nikdy neexistujících mytických panovníků, vložených mezi Přemysla-Rostislava a jeho syna Bořivoje (viz rodokmen Mojmírovců), je skutečně   s m y š l e n ý , a pravdu má asi V. Karbusický (1995, s. 216-243, 286) v tom, že jej Kosmas vypreparoval ze souvislého staroslověnského textu, i když to D. Třeštík shledává absurdní (s. 24): „Zastav svůj krok, cizinče (Němče, Theute), a raději přemýšlej; nechystáme na tebe vojny ani zla; kříži se neklaníme, ale hosty vítáme“.
Kosmovi z toho vznikla jména: „Krok, Kazi, Tetka, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít“.
Nezamysl (Hlupák) a Neklan (Zbabělec) dávají smysl pouze jako větný zápor, ne jako jména (V. Karbusický 1995, s. 226). Proto v historii nemají co dělat. A už vůbec ne ve výmalbě křesťanské kaple, když to všechno včetně Přemysla byli přímo ukázkoví pohané, čemuž se D. Třeštík v této publikaci výjimečně velmi pečlivě vyhnul a tak zmátl a znejistil spoustu svých dosavadních přitakávačů.

Zatímco pohan Přemysl byl povolán od pluhu, křesťanský král-oráč Rostislav spolu s Konstantinem a Metodějem byli povoláni k pluhu.
O „královské orbě“ je tedy možné mluvit pouze u Moravanů, nikoliv u Čechů.

Kristián „nalezení“ křesťanského král-oráče Rostislava upravil a vztáhl na Přemyslovce, Prahu a přemyslovské střední Čechy. Z Rostislava udělal prozíravého a rozvážného Přemysla a jeho syna Bořivoje nechal znovu pokřtít na Moravě arcibiskupem Metodějem.

Hrad jménem Praha nebyl založen v mytické době Přemysla a Libuše, ale v historické době Bořivojově. Proto také všechna mytická knížata vložená mezi Přemysla-Rostislava a jeho syna Bořivoje jsou postavy Kosmou smyšlené a do rodokmenu dodatečně vložené!

Dušan Třeštík: 
Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1997.

Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa. In: DaS 2000, č. 5, s. 29-32.

Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. MF, Praha 1995.

Krok kazi Thetka, lubo...pŕemyśl...; nezamyśl...m na ta voj'n...ni zla; kr'z...my s... neklan...(am), gosti vít...

„V písemné podobě je katalog českých panovníků dochován až z poslední čtvrtiny 13. století. Dávno předtím byl však prezentován ve výtvarném zpracování na stěnách rotundy ve Znojmě. Panovnická řada, dokončená pravděpodobně v roce 1134, představuje »historická« knížata od prvního křesťana Bořivoje až po Vladislava I. Vedle »pražských« jsou zde vyobrazena také moravská údělná knížata od Břetislava I. jako prvního údělného knížete po Vratislava II. Olomouckého a potomky Konráda a Oty Brněnského. Pořadí českých knížat nasvědčuje tomu, že předlohou byl oficiální katalog pražského dvora známý v písemné podobě z konce 13. století“ (s. 57-58).

Tak nám zase jednou pražská historička vysvětluje, co vlastně máme namalováno v moravské rotundě. Autorka to předkládá jako fakt, o němž se nediskutuje, nikoliv jako pouhou hypotézu, která byla již v roce 1997 opakovaně odmítnuta (L. Konečný, P. Černý). Odvolává se přitom (s. 67 pozn. 59 a 60) na „mínění“ dalších pražských historiků B. Krzemieńské a D. Třeštíka, publikované v jejich společném spisku (s A. Merhautovou) „Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě“ (2000), který aspiruje na titul „Czech šmejd roku“. M. Bláhová sice upustila od svého vlastního výkladu s aplikací jen znojemských údělníků z roku 1999 (zaskočila tím Z. Všetečkovou, která vlastní názor nemá a již nestačila dostatečně pružně zareagovat), ale udělala tím jen krok „z bláta do louže“, protože v rotundě samozřejmě žádní údělníci na malbách nejsou – ani znojemští, ani brněnští, ani olomoučtí, neboť všichni mají v ruce korouhev čili praporec. 
Laik žasne, odborník se diví!

Na katalog velkomoravských a předvelkomoravských panovníků v moravské rotundě tato pražská odbornice nějak pozapomněla. Velká Morava se už dnes v Čechách „nenosí“. Autorka ovšem píše o historické paměti raně přemyslovských Čech a ze své historické paměti úplně vypustila Kristiánovu legendu!

Hypotéza Anežky Merhautové byla pražskými historiky definitivně odsunuta na vedlejší kolej.

Viz: 
Porovnání hypotéz.
Srovnej také: Plášť moravských králů.

Petr Šimík