KAMENNÉ KŘÍŽE Z DOBŠIC

Petr Šimík Kamenné kříže z Dobšic zvané též cyrilometodějské … aneb „Baby“		Kamenné kříže z Dobšic. Dobšice mají ve znaku kříže. Ale jaké?
Na této stránce se průběžně pracuje, hledáme další písemné podklady, obrazovou dokumentaci a vyjádření odborníků, čekáme na Vaše příspěvky, fotografie ...
JINÉ: [ Retz olim Ratislawia \| Kamenné kříže z Dobšic \| Loupežnická věž ] [ ZPĚT hypotéza P. Šimíka • Retz • Dobšice • Sinajský klášter ]

Budete-li mít cestu přes Dobšice poblíž Znojma, zastavte se na chvíli před Obecním úřadem, kde na pěkně upraveném prostranství (obr. vpravo) stojí napodobeniny dvou starobylých kamenných křížů. Jsou ovšem zhotovené teprve nedávno – v devadesátých letech 20. století. Původní kříže dlouhá léta stály na katastru obce nedaleko odtud za viaduktem dráhy při polní cestě – místo je na plánku označeno červeným křížkem. Nyní se nacházejí v zasedací síni dobšické radnice.		Napodobeniny starých kamenných křížů. Stojí na upraveném prostranství před Obecním úřadem v Dobšicích. Foto P. Šimík (2000).

Plánek obce Dobšice.

Plánek Dobšic.
Přibližné místo, kde stály původní kamenné kříže, je označeno červeným křížkem.
Žlutá šipka ukazuje na místo osazené novodobými napodobeninami křížů před dobšickým Obecním úřadem.

Vše, co se dosud podařilo vypátrat o těchto záhadných kamenných svědcích minulosti, Vám nyní předkládáme:

Kříže cyrillomethodějské
J. H. (ČVMSO 1884, s. 31).
Třebas myšlenky té byli ještě někteří nevěřící odpůrcové, není více pochybnosti o tom, že zachoval se u nás nejeden kříž kamenný z IX. století, nejeden kříž, jenž pamatuje světodějnou misiji apoštolů*) slovanských. Poslední dobou opět přibylo několik zpráv zajímavých. Tak zaslal nám bohoslovec olom., p. J. Halouzka, nákres a popis památného kříže z Topolan, na kterýž nejdříve upozornil veled. p. dr. J. Symerský, kanovník olomucký. – Vel. p. J. Žáček, kurát, píše o podobném kříži ve Hvozdné, jehož hořejší část jest uražena, a podává taktéž jeho nákres. – Pan J. M. Bakalář, bohoslovec v Brně, zdělil nám, že u hřbitova v Mořicích zachoval se kříž, který velmi se podobá kříži slatěnickému, o němž pojednáno na str. 307. II. roč. „Sborníku velehradského“. – Též z Holešova došla zpráva o prastarém kříži, který blíže Martinic stojí. My se ku zprávám těmto ještě vrátíme a pokusíme se rozhodnouti, pokud kříže dotčené čítati lze mezi skutečné pomníky prvního u nás křesťanství.
*) Viz patřící sem pojednání v I., II. a III. ročníku „Sborníku velehradského“.

První písemné zmínky.

J. Havelka: Kříže cyrillomethodějské, Časopis vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, 1884, s. 31.

O křížích cyrillo-methodějských
Podává J. Havelka, gym. professor v Olomouci.
Již jednou (na str. 31. „Časopisu“) stručně vzmínil jsem se o památných křížích, pocházejících z první doby křesťanské na Moravě. Poněvadž se však domnívám, že někteří členové spolku muzejního, jimž „Sborník velehradský“, pojednávající touže věc obšírněji, není přístupným, také o památkách takových vědí nebo alespoň o nich slyšeli, podávám tuto několik dalších slov na objasněnou.
Tak zvané cyrillo-methodějské kříže jsou po pravidle z hrubého pískovce a docela neuměle, prostě vytesány. Výška jejich páčí se asi 1 metr a poněvadž šířka ramen a celá křížů tloušťka taktéž je velmi značná, mají vzezření nápadně masivní. Staroba na nich jeví se jednak, že deštěm a zvětráním celý povrch jejich jest rozbrázděn, jednak že lišejníky a mechy na nich vyskytují se hojně. Na některých křížích těch vydlabány jsou rýhy, na jiných nápisy a j., avšak při těchto znacích poslednějších bedlivě jest vždy pátrati, zdaž nepocházejí z doby novější.
Některé kříže mají formu podivnou a podobají se tak zvaným „balvanům“ neboli „babám“, kterýmžto názvem vyrozumívají Slované, zvláště pak Rusové hrubě z kamene vytesané sochy bohyně Báby, již pohanští předkové naši uctívali. Odtud sama sebou nabízí se myšlenka, že tehdy, když svatými bratřími Cyrillem a Methodějem naši praotcové obraceni jsou na víru křesťanskou, nejedna modla taká z „báby“ neboli z „balvanu“ na kříž byla toliko přeměněna a takto důležitý odznak pohanství zrušen způsobem šetrným.
Než nejvíce na váhu padá, zdaž ke kříži znaků řečených váže se pověsť lidová, hodnověrnými, co možná starými lidmi zaručená; nebo ta právě má cenu největší.

J. Havelka: O křížích cyrillo-methoděj- ských, Časopis vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, 1884, s. 69.

Uvádím tuto některé příklady, poukazuje ostatek na vyšlé dosud ročníky „Sborníku velehradského“.
Zvláště zajímavým jest k ř í ž s l a v o n í n s k ý (obr. 1.) blíže Olomouce, na nějž nejdříve upozornil vel. p. Jos. Vytopil. Kříž ten druhdy opodál stával vedle vozové cesty od Slavonína ku Zelené ulici vedoucí, tam, kde boží muka stojí, a byla o něm ode dávna pověsť, až posud žijící, že tuto odpočinuli si svatí Cyrill a Methoděj, když s daleké cesty misijní vraceli se ku Olomouci. Avšak dlouho a dlouho již kříž slavonínský byl na onom místě památném povalen a činil lávku přes příkop vedle cesty vykopaný. Lidé zbožní jdoucí přes lávku tu, modlívali se otčenáš, poněvadž prý tam zakopán jest kříž cyrillomethodějský, jenž prý byl zakázán s Velehradu a proto musil býti povalen. Nevztahuje-li se pověsť poslednější k oněm dobám, kdy po vlastech našich liturgie slovanská hubena byla a vše, co s ní souviselo? Kopí na kříži vyobrazená značí snad ony nástroje, jimiž dosud ve východní církvi chléb se krájí při mši svaté. Na nynější své místo byl kříž slavonínský přenesen teprv r. 1881.

Příklady kamenných křížů z Olomoucka.

Kříž slavonínský
(obr. 1).

Veliké zajímavosti taktéž do sebe má k ř í ž n e d v ě z s k ý (obr. 2.), o němž rovněž vel. p. J. Vytopil první zvěsť podal na veřejnosť. Kříž ten na straně ku cestě čelící opatřen jest nápisem (obr. 3.) posud nerozluštěným; ale zdá se, že jsou to litery cyrillské. Původní podání o kříži tom snad vymizelo. Lid nynější dí, že jest to kříž švédský nebo křižácký, aniť prý křižáci kameny takovými cesty si znamenali, aby nazpět zase se dostali do svého domova.

Kříž nedvězský
(obr. 2 a 3).

Na k ř í ž h o d o l a n s k ý (obr. 4.) upozornil vel. p. F. Harna. Kříž ten nachází se na levé straně cesty, od Nového světa k Olomouci vedoucí, na pozemcích obce Hodolan, které nyní na vojenské cvičiště jsou přeměněny. Kříž napolo do země jest již zapadlý a má na jedné straně 2 nahoře zahnuté rýhy. Znaky stáří neobyčejně velikého jsou na něm zvláště patrny; ale nějaké starší podání o něm nezachovalo se žádné.

Kříž hodolanský
(obr. 4).

Za to dosud udržuje se mezi lidem zaručená pověsť (, že totiž na místě tom předkům našim kázali svatí bratři soluňští,) o k ř í ž i p ř í k a z s k é m (obr. 5.), kterýžto kříž, ačkoliv byl až po liniji A, B v zemí zasypán, přece vypátral horlivý přítel starožitností, vel. p. M. Růžička. Kříž ten stával na jihozápadní straně Příkaz poblíž silnice; nyní přenesen jest do příkazské kaple.
Bude dobře, když členové muzejního spolku, každý v okolí svém, pozorni budou na podobné kříže starobylé a neopomenou o nich podati zprávy na veřejnosť dříve, než-li snad dotyčná tradice lidová zanikne.

Kříž příkazský
(obr. 5).

Velmi obsáhlá písemná zmínka o dobšických kamenných křížích pochází z roku 1907 z pera dr. Františka Přikryla:
Ss. Cyrill a Method
4. Ze Znojma na Velehrad
Opustivše Znojmo, sestoupili sv. Věrověstové do doliny k Louce a tu konali též sv. misie, čemuž nasvědčují dva kříže na území kláštera Premonstrátů, zde r. 1190 založeného, a které nyní podle sebe stojí nedaleko za Dobšicemi, kde silnice k Brnu pod viaduktem dráhy k Břeclavě prochází. V tomto úhlu asi 300 kroků ve vinohradech Milifronských stojí pode sebe dovezeny byvše sem z jiných míst. kk1dobsu.jpg (5970 bytes)

Vdp. P. Ludvík Mihola, katecheta ve Znojmě, je objevil, a vdp. kollega jeho, P. Bohuslav Pohánka, pořídil obrázek (vlevo). Po dlouhém hledání nalezl jsem je tu k večeru – slunce zašlo za mračna valící se bouře od Jihlavy a doptal jsem se na ně jen: na staré kameny, kde se zabili dva řezničtí tovaryši. Stojí nad úvozovou cestou k Milifronu v levo; jsou to dva 70 cm vyčnívající massivní kříže, šířky 40 cm. Na levém vidět na oprýskaném povrchu předním zbytky vytesaného kříže a na pravém dva meče skřížené. Celý povrch rozbrázděn a pokryt žlutými a tmavohnědými lišejníky. Činí dojem vysokého stáří tisíciletého. Stáli dříve hodně výše na poli blíže silnice. Stojí ve farnosti Lucké*).

Dr. František Přikryl: Ss. Cyrill a Method v památkách starožitných na Moravě a ve Slezsku. Díl druhý. Týn u Lipníka 1907, s. 182-183. prikrylx.jpg (2976 bytes)

Dr. František Přikryl, farář v Týně u Lipníka, korespondent c. k. Ústřední komise ve Vídni pro vypátrání a zachování památek starožitných a uměleckých.

*) Majitel pole pan Josef Hofman v Milifronu č. 57 má je na svém poli v uctivosti a vypravoval, že je kdosi před léty odvezl, avšak svědomí nedalo mu pokoj a opět je vsadil na místo.
Milifron – dnešní obec Dyje

Dále autor cituje prof. J. Havelku (Čas. vl. muzea olom., R. II., 1885, s. 126 a 127): »Když před čtyřmi lety poprvé vystoupil jsem na veřejnosť se zprávami o křížích cyrillských neboli cyrillo-methodějských, narazil jsem na odpor dosti vážný. Lidová pověsť, jež o mnohých křížích takových zcela určitě dí, že stojí na místě, kde svatí apoštolové slovanští kázali, nebo alespoň že kříže takové stojí jakožto prastaré památníky z oné doby dávné, kdy u nás zaváděno bylo první křesťanství, za nic pokládána. Ačkoliv nebylo lze upříti, že celé zevnější vzezření křížů těch ku staleté minulosti poukazuje, namítáno přece, že lidová pověsť nemá ceny historické, a že ony kříže nepochybně jsou mezníky. Ale takové divné podceňování národní tradice, tradice to, která nevisí nijak ve vzduchu, nýbrž má dostatečné opory v té okolnosti, že psané zprávy historické dosvědčují, kterak sv. Cyrill a Method konajíce cestu svou, putovali od obce k obci po vlasti naší, vší dějezpytné zvyklosti a praksi protiví se naprosto; libovolné tvrzení pak, že památné ony kříže, k nímž na mnohých místech lid dosud lne s vřelou úctou a zbožností, prý jsou sprostými hranečníky, nebo mezníky, nejen že ani jedním skutečným dokladem nebylo doloženo, ono také příčí se vší mysli křesťanské. Na dotaz, jejž laskavým příznivcem muz. spolku, veledůst. p. P. I. Wurmem, učiniti jsem dal u říšských poslanců z různých končin naší říše, zdaž někde křížů užívá se za mezníky, vesměs zápornou odpověď jsem dostal, ba ode všech tázaných zároveň vysloveno bylo podivení, že by kde zvyku takového býti mohlo. Na druhé straně**) však zjištěno, že ve všech slovanských krajinách, kde církev východní a liturgie slovanská trvají, dosud kříže kamenné i dřevěné se sázejí nejinaké než masivní, nízké, téže podoby, jako mají zbylé kříže cyrillské, a že jaksi samo sebou se rozumí, že také u nás, dokud liturgie slovanská se tu zachovala, tedy (podle důmyslných a pádných důvodů veledůst. pana kanovníka M. Procházky) až do XIII. století, užíváno křížů nízkých, tak jako zcela přirozeně později zase v našich vlastech zavládl vysoký kříž latinský, když tu latinská liturgie nastoupila na místo dřívější slovanské. Věc je vlastně tak jasnou, že netřeba skoro o ní šířiti mnoho slov. Ovšem není radno, každý nízký starobylý památník kamenný prohlašovati hned křížem cyrillským; jest tu třeba počínati si kriticky, opatrně a všímati si všech okolností, které poněkud jen vézti by mohly k dosažení jistoty.«		Dr. František Přikryl: Ss. Cyrill a Method v památkách starožitných na Moravě a ve Slezsku. Díl druhý. Týn u Lipníka 1907, s. 50-51.
**) Viz dotyčná pojednání ve Sborníku Velehradském, roč. I., II., III. a IV.
Citace prof. J. Havelky (Čas. vl. muzea olom. R. II., 1885, s. 126 a 127) pokračuje: »Avšak každý skutečný, starobylý kříž nízké podoby byzantské u nás zasluhuje bedlivého povšimnutí, zvláště tenkráte, když o něm zachovala se pověst lidová k Soluňanům svatým se táhnoucí. Zprávy o křížích takových a nákresy jich věrné měly by se pilně sbírati všude, jako nyní děje se na př. v Čechách sesterských a Lužicích obou; nebo jenom tenkráte, když sebrán bude materiál, co možná veliký, úplný, možná bude rozeznati najisto, nebo alespoň pravdojatně, ze kterého století kříž takový pochází a který kříž původ svůj vzal za vlastní doby cyrillo-methodějské, totiž za věku devátého. Poněvadž pak u nás slovanská liturgie potrvala na 300 let, než vymizela úplně a poněvadž nízké kříže byzantské, které patří ke způsobům církve slovanské, jak vřelá úcta lidu tak hmotný, masivní tvar chránily od porušení a záhuby, lze očekávat, že křížů takových po zemích našich jest počet velmi značný. Přesvědčil jsem se o tom za posledních dvou let očitě; nebo na potulkách svých po dobu prázdnin vypátral jsem celou řadu památek takových, jako: vranovský, krchlebský, lukovický, dubický, doubravský, střelický a svisedlický.«		Dr. František Přikryl: Ss. Cyrill a Method v památkách starožitných na Moravě a ve Slezsku. Díl druhý. Týn u Lipníka 1907, s. 51-52.

Další zpráva je o něco mladšího data. Ve Vlastivědném sborníku jihozápadní Moravy – Podyjí, ročník I., 1923-1924, s. 102, můžeme najít článek Zd. Bohuslavického: Baby. Baby nazývají se na Moravě staroslovanské kříže, podoby románské, tesané hrubě z pískovce. Na ruských mohylách kolem Dněpru jsou podobné památky v podobě postav, v Lužici je hojně starých křížů i na Moravě, v Čechách méně, kde jim však neříkají baby. Kříže ty považují se za zbytky prvých dob křesťanských na Moravě, z doby cyrillomethodějské. V našem kraji je podobný kříž mezi Třebíčí a Pocoucovem, pak dva kameny téhož rázu u Dobšic poblíž Znojma, jichž vyobrazení tuto přinášíme. Za Sokolovnou v Mor. Budějovicích u cesty k novému hřbitovu byl podobný kámen s úlomkem kříže, ale nevíme, kam v posledních letech zmizel. Víte o jiných takových starých památkách?		Zd. Bohuslavický: Baby. In: Vlastivědný sborník jz. Moravy – Podyjí, roč. I., 1923-1924, s. 102.

Ze současného znojemského tisku:

Smíření mají Dobšice ve znaku
DOBŠICE. Dvojí mord připomínaly původně někdy od šestnáctého století dva úplně stejné smírčí kameny u Dobšic.

Na historické křižovatce cest směřujících do Vídně a Brna, na dohled od louckého kláštera pod Znojmem, stály, později zapomenuté, až do šedesátých let. Z okraje dobšického území se dostaly přes lžíci bagru do Jihomoravského muzea ve dob_03c.jpg (3942 bytes) Znojmě a před nedávnou dobou znovu pod hákem jeřábu zpět až do obnovené zasedací síně dobšické radnice (obr. vpravo). Tam je najdeme také jako symbol v nově získaném obecním znaku a praporu (viz znak obce Dobšice v záhlaví).
Ojedinělá památka bývala v době svého vzniku součástí trestu a nesla v prvé řadě duchovní poselství. Měla sloužit k usmíření s bohem, a jak říká dobšický starosta Miloš Kolář, s lidmi pak vraha usmířila popravčí sekera. Podle dobového zvyku pořizoval kameny ve tvaru kříže pachatel jako součást svého trestu, proto na nich byl často zobrazen právě vražedný předmět. V tomto případě nese každý z nich dvojbřitou sekeru a s ní v naší době také záhadu, která stále čeká na hlubší odborně historické vysvětlení.

Ze současného znojemského tisku.
PETR JURÁK

Foto P. Šimík (2000).

Zaměňovat konkrétně tyto dva kamenné kříže za jakési smírčí kameny je zavádějící. A také, obecně vzato, žádné „kameny ve tvaru kříže“ také nemohly „na dohled od louckého kláštera“ sloužit k usmíření s nějakým pohanským božstvem, ale výhradně s Bohem. Rovněž „dvojbřitá sekera“ je výplodem autorovy bujné fantazie, jak si dále ukážeme.

Petr Jurák

Autor článku má ve věci zcela jasno. Tvrdí s neomylnou jistotou, že se jedná o smírčí kříže, připomínající dvojí mord, na nichž jsou jako vražedné předměty vyobrazeny dvojbřité sekery. O jaké záhadě potom mluví, na jaké hlubší odborně historické vysvětlení ještě čeká? Vždyť vše již odborně historicky „vysvětlil“ sám.

Poznámka.

Ano, to je pravda, jakousi velmi stylizovanou podobu něčeho, co by se mohlo vzdáleně dvojbřité sekeře podobat, na novodobých napodobeninách starých kamenných křížů skutečně můžeme vidět (obr. vpravo). Museli bychom mít ale jedno oko zavřené a druhé hodně přimhouřené a ještě by musela padat mha. Na první pohled je patrné, že lidová umělecká tvořivost se zde jaksepatří vyřádila. Takovou sekeru, jejíž břity jsou dvěma titěrnými úchyty zapuštěny přímo do dutého topůrka, bylo možno použít maximálně tak jedenkrát. Ten, kdo novodobý návrh vypracoval, se nesnažil původnímu motivu na starobylých kamenných křížích ani jen přiblížit. Samozřejmě se nabízejí otázky:
„Proč si dobšičtí zřejmě za nemalé peníze nechali vyrobit dvě evidentně bezcenná falza, která namají s původními kamennými kříži nic společného, a ne skutečné repliky? Bylo snad třeba rychle utratit obecní peníze? Proč ještě navíc tento očividný podvrh vystavují na odiv kolemjdoucím před svým Obecním úřadem? Kdo měl zájem na tom, aby byla historická skutečnost zfalšována? Stalo se tak snad proto, aby ani náhodou nemohly být oba kameny spojovány s cyrilometodějskými kříži?“
Je to čin tak hrůzostrašný a odsouzeníhodný, jako kdyby originál Dvořákova sousoší s Konstantinem a Metodějem na Karlově mostě byl nahrazen napodobeninou s „pány“ Müllerem a Thurgauem s lahvičkou dobrého bílého v ruce. Lze jen doufat, že se dobšickým zastupitelům podaří v dohledné době falešné kříže nahradit skutečně identickými kopiemi původních kamenů, protože to, čím se dnes chlubí, nemá žádný smysl a působí pouze jako urážka historie. To si před Obecní úřad rovnou mohli postavit dva trpaslíky – ti alespoň nic nepředstírají.

Lidová umělecká tvořivost nebo úmyslné falšování historie?
Velmi nepodařená napodobenina jednoho ze starých kamenných křížů vystavených před Obecním úřadem v Dobšicích.
Foto M. Slížek (2000).

Nepodařená napodobenina, anebo úmyslný podvrh?


Motiv z levého, v horní části lépe zachovalého kříže.

Meč a dva zkřížené nástroje.
Podobné nástroje můžeme najít i na některých obecních znacích nebo pečetích, kde jsou popisovány jako kosíř, krojidlo, radlice nebo nůž. Dvojbřitou sekeru je zde možné vidět pouze po předchozí návštěvě vinného sklípku.
Foto P. Šimík (2000).

V. Preclík (1992, s. 194): „Mám s podobnými památkami v Čechách i na Moravě své zkušenosti. Mám jich ve svém zápisníku sto devadesát. Mnohé jsou ohroženy. Některé mají své dny již sečteny, některé nenávratně zmizely, jiné to čeká. Se starými kamennými kříži, jimž možná nepřesně říkáme kříže smírčí, jsou těžkosti. Historika zajímají jen málo. Nedají se přesně datovat, jejich příběhy doložit. Kunsthistoriky už nezajímají vůbec, nejedná se přece o projevy umělců. Církev nemá zájem a laická veřejnost k nim ztratila přinejmenším dávný ostych. Postávají na opuštěných místech a marně čekají, že je někdo vyslechne, že se jimi bude zabývat, že uvítá jejich přežití do dnešních dnů“.

Vladimír Preclík: Kameny pokání, Melantrich, Praha 1992.

... na cestách lesy, které se kdysi nazývali Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenné kříže s vytesanými meči, sekerami, dýkami ...
Z dopisu, který zaslal páter Usmarus 21. 5. 1556 Ignáci z Loyoly, když dorazil do Prahy.
(Úvodní motto z knihy V. Preclíka).

Stáří kamenných křížů můžeme na základě dobových dokumentů jen odhadovat.

Hovoříme-li o minulosti, máme na mysli především dobu, kterou obvykle označujeme jako středověk, neboť nám chybí jiné, lepší pojmenování. U nás v Čechách to platí o období, které poněkud přesahuje běžné vymezení středověku a které je v dolní časové hranici ukončeno asi 16. stoletím nebo počátkem století následujícího. V těchto starých dobách bylo možné, aby trestní stíhání a tedy i soudní řízení proti pachateli bylo za určitých podmínek zastaveno tím, že pachatel se s poškozeným dohodl na jistém odškodnění. Dohoda o tom byla právě onou smírčí smlouvou. V některých případech se v takovýchto dohodách objevuje zmínka o postavení kamenného kříže. ... Smírčích smluv, které obsahují výslovnou zmínku o budování kamenného kříže, je v poměru k dochovaným křížům mizivě málo. ... Zvyk budovat kříže na místech neblahých událostí byl podmíněn očividně daleko obecněji než nějakým výslovným právním předpisem. Byl výrazem něčeho jiného, projevem citového zaujetí, projevem pokání a piety.

Z doslovu Valentina Urfuse k Preclíkově publikaci.
Podle něj kamenné kříže od 16.-17. století připomínají rozmanitá neštěstí a nehody, nebo i trestné činy, ale nikoliv jako projev pachatelova pokání, nýbrž jen jako upomínka ponurého činu.

Jako by si naši před- kové chtěli připomínat výhradně jen neblahé činy, nikoliv ty pozitivní.

V obecné rovině o cyrilometodějských křížích píše V. Tkadlčík (1995, s. 47):
„Nakonec možno se zmínit ještě o tzv. »cyrilometodějských« křížích. Jsou to nízké, kamenné, primitivně tesané kříže z jednoho kusu kamene. Někdy je na nich neuměle vytesána nějaká zbraň, sekyra, meč apod., někdy s nápisem a letopočtem. Vyskytují se u cest v polích a lesích. Nepocházejí však z doby cyrilometodějské, nýbrž asi z XIII.-XVI. století. Lid je nazývá cyrilometodějskými, protože všechno, co je starobylé a křesťanské, rád nazývá cyrilometodějským. Tyto kříže byly stavěny na místech, kde se stala nějaká pamětihodná událost (kříže pamětní) nebo nějaký zločin (kříže smírčí) anebo označují hranice majetkové (kříže hraniční)“.

Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě, Matice cyrilometodějská Olomouc 1995, s. 47.

V poznámce 28 (s. 53) autor uvádí: „Literatura o »cyrilometodějských« křížích u Iľinského, s. 170-171, č. 2007-2030. Nejvíce těchto křížů shledal a popsal Dr. František Přikryl, Denkmale des h. Konstantin (Cyrill) und Method in Europa, Wien 1920; - týž, Památky sv. Cyrila a Metoda, Praha 1933. Přikrylovy práce mají cenu jenom jako soupis materiálu. Ostatní jeho výklady jsou nekritické až fantastické“.
Na vysvětlenou je snad nutno ještě dodat, že předmětné originály starobylých dobšických kamenných křížů ani jejich fotodokumentaci neměl autor patrně k dispozici. Naše předmětné kříže nejsou ani „primitivně tesané“, ani motiv není „neuměle vytesán“ do plochy kříže, ale je prací řemeslníka a plasticky z plochy vystupuje. Neobsahují nápis ani letopočet. Jsou pouze jednostranně zdobené.

G. A. Iľinskij: Opyt sistematičeskoj kirillo-mefodievskoj bibliografii, Sofia 1934.

Bádáním o původu a významu kamenných křížů se v posledních letech zabývá Společnost pro výzkum kamenných křížů (založena v roce 1984) při Městském muzeu v Aši. Zaměřuje se především na evidenci a ochranu existujících kamenných křížů a jim příbuzných památek. Po dvanáctileté činnosti publikovali výsledky své práce v knize Kamenné kříže Čech a Moravy, která obsahuje katalog více než 1500 objektů s jejich stručným popisem, rozměry, umístěním a kresebnou reprodukcí. Materiál pro katalog byl shromažďován v letech 1982 až 1996.
K našim předmětným kamenným křížům z Dobšic je v prvním vydání katalogu uvedeno, že nebyly nalezeny a jejich podoba se nezachovala. Patrně v té době byly přeneseny do Jihomoravského muzea ve Znojmě.

Společnost pro výzkum kamenných křížů.

Kolektiv autorů: Kamenné kříže Čech a Moravy, první vydání, Praha 1997.

Druhé vydání této publikace z roku 2001, rozšířené o popis dalších 277 nových objektů, již popis obou kamenných křížů na okrese Znojmo obsahuje (s. 431):
1669 Dobšice
Pískovcový kříž se zakulacenými rameny a hlavou na silné, do mírného úkosu zpracované noze.
Rozměry: 105 × 49 × 36 cm.
Kamenný kříž spolu s č. 1670 stál u cesty do Dyje. Kolem roku 1950 byly převedeny do Jihomoravského muzea ve Znojmě. Roku 1997 si oba objekty vyžádal Obecní úřad a umístil je v zasedací síni obecního zastupitelstva.
1670 Dobšice
Protějšek kamenného kříže č. 1669. Spolu s ním se dostal do znaku obce: Dva zlaté kříže se zaoblenými rameny a rozšířenou patou v zeleném štítě, oddělené prohnutým stříbrným břevnem. Znak občanům obce udělil Miloš Zeman jako předseda sněmovny v roce 1997.
Rozměry: 102 × 49 × 35 cm.
Originál je vystaven v zasedací síni obecního zastupitelstva. Obec nechala zhotovit kopie obou křížů a umístila je v parčíku před Mateřskou školou a Obecním úřadem.

Dobšické kříže.

Kolektiv autorů: Kamenné kříže Čech a Moravy, druhé doplněné vydání, Argo, Praha 2001, s. 431.
Obě kresby v katalogu zaznamenávají spíše podobu nepodařených napodobenin obou křížů než jejich originálů.
Autor kreseb si motiv z originálních křížů zřejmě přizpůsobil k obrazu svému, aby nevybočoval z celkové koncepce knihy. Zpochybnil tak věrohodnost i některých dalších vyobrazení v katalogu a serióznost celé publikace. Znevážil tím vloženou práci ostatních.

Na základě teorií, které byly v minulosti vytvořeny, je v knize shrnut výčet výkladů o původu kamenných křížů:

Kult znamení smrti neboli pamětní význam
Smírčí význam
Hraniční znamení
Misijní původ
Projevy germánské symboliky: víry v božstva a hrdinských eposů
Symboly rekatolizace
Znamení u cest

Hned v prvním bodě autoři shrnuli dva významy, které spolu nemusí mít souvislost. Upomínku na nějakou památnou událost přece ještě nemusíme nutně spojovat s kultem smrti či snad přímo s vraždou?! Namístě by bylo jejich oddělení.
Bod pátý se do tohoto výčtu dostal zřejmě omylem, když autor této teorie spojil symboliku kříže s vírou v božstva podobně, jako již výše Petr Jurák.
Pokusíme se předběžně odhadnout, které z těchto označení odpovídá dobšickým křížům, o jejichž podobě byli autoři zřejmě chybně informováni. Kult znamení smrti i smírčí význam můžeme rovnou vyloučit vzhledem k vytesanému motivu. U hraničního znamení, pokud nešlo až o druhotný význam, bychom zase předpokládali nějaké značky z obou stran. U symbolu rekatolizace bychom nejspíš očekávali nějaký jiný motiv výzdoby. Zbývají pouze: „pamětní význam“, „misijní původ“ a „znamení u cesty“. U našich předmětných křížů platí zřejmě všechny tři současně, i když z 9. století asi nutně pocházet nemusejí.

Teorie o původu kamenných křížů.

O kamenných křížích se v souvislosti se starými stezkami zmiňuje
R. Květ (2003, s. 72-73): „Tak zvané cyrilometodějské kamenné kříže (baby), kterých je při našich cestách na desítky, jsou všechny (?) podstatně mladší. J. Pech (1983) uvažuje o stáří některých kamenných křížů až 800 let. Sochař Vladimír Preclík mi na dotaz o stáří bab odpověděl, že je velmi nesnadné z hlediska odborníka-sochaře určovat dobu vzniku. Jisté je ovšem stáří až několika set let. Z novějších časů nepocházejí, krom toho vliv počasí na hotové dílo se nedá povšechně určit. Záleží na typu horniny, způsobu opracování a umístění a na lokálních podmínkách klimatu, které způsobují rozdílné ovlivňování povrchu kamene, takže neumožňují žádné bližší určení. Soupis dochovaných „bab“ podává publikace Kamenné kříže Čech a Moravy (kolektiv autorů 1997). Autoři je považují za smírčí kříže (což jistě není možno v četných případech vylučovat) a neuvažují o jejich roli pocestného znamení. Nalézají se (v původním umístění) podél stezek, jsou proto současně volky nevolky znameními při cestě“.

Radan Květ: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků, Academia, Praha 2003, s. 72-73.

Pokud si uvědomíme, že oba staré kamenné kříže z Dobšic byly z poloviny v zemi dob_03dv.jpg (6991 bytes)

až po dosud dobře patrnou tmavou linii a celý motiv tak nebyl dobře patrný, nelze se divit F. Přikrylovi (1907), že na nich spatřoval zkřížené meče (levý, lépe zachovalý kamenný kříž) a kříž (pravý kamenný kříž s poškozenou horní částí). Na původní fotografii z roku 1907 (viz výše) stojí kamenné kříže v opačném pořadí. Nepochybně jsou prací téhož kameníka, rovněž materiálem se neliší. Dnes můžeme konstatovat, že i motivy na obou starých dobšických kamenných křížích jsou totožné, s drobnými odchylkami v provedení.

Žádný vražedný nástroj = žádný smírčí kříž:
motivy na obou křížích jsou totožné, s drobnými odchylkami v provedení, ale s dvojbřitou sekerou nemají nic společného.

Foto P. Šimík (2000).

Rozhodně se nejedná o nějakou „dvojbřitou“ sekeru. dob_04.jpg (3967 bytes)

Představují s největší pravděpodobností z mírně prohnutého podkladu (proto i meč působí dojmem, že je prohnutý – obr. vlevo) plasticky vystupující meč s dvojitým podélným vybráním položený na dvou zkřížených nástrojích (?) (viz obr. nahoře). Je tedy nade vší pochybnost zřejmé, že v tomto případě se nemůže jednat o tři vražedné nástroje. Kříže evidentně nebyly vytvořeny neumělou rukou vraha, jsou nepochybně výsledkem odborné řemeslné práce. Proto oba kameny nemohou být žádné smírčí kříže, ač ty by v nich někdo kupodivu viděl raději. F. Přikryl (1907, s. 183) se zmiňuje o tom, že se z ústního podání dozvěděl, že se zde snad zabili dva řezničtí tovaryši. Odtud tedy zřejmě vzal Petr Jurák, autor článku „Smíření mají Dobšice ve znaku“, svoji sekeru. Součástí znaku cechu řeznického skutečně sekera je (viz obr. vpravo). Jak se ale autorovi článku podařilo z této širočiny vyrobit sekeru „dvojbřitou“ zůstane asi navždy jeho „know how“. Pokud se zde údajný „dvojí vzájemný mord“ skutečně odehrál a dokonce „dvojbřitými“ (?) řeznickými sekerami (které by oba tovaryši museli mít při sobě), musel se stát v době, kdy zde tito kamenní svědci minulosti již dávno stáli, protože nesou na svém povrchu motiv zcela jiný. Pravděpodobnější se proto jeví, že celý příběh byl vymyšlen dodatečně, buď z neznalosti původního významu křížů přetrháním kontinuity tradic (v roce 1146 byli všichni obyvatelé Znojma přesídleni jinam*), anebo záměrně se zřejmým úmyslem setřít jejich starobylý původ a eventuální možnou souvislost s misijním působením Konstantina a Metoděje.

Znak cechu řezníků:
V červeném štítu český lev se stříbrnou širočinou se zlatým topůrkem v tlapách.
zn_rezni.gif (5428 bytes)

Tento znak byl údajně udělen cechu již Janem Lucemburským, avšak doložený až erbovním listem Zikmunda Lucemburského z roku 1437 a teprve v 16. století byla lvu přidána širočina.

Milan Buben: Encyklopedie heraldiky, Praha 1999, s. 81, obr. 91.

*) J. Zástěra (1990, s. 212): „Město Znojmo bylo Vladislavem II. v roce 1146 po těžkých bojích dobyto včetně hradu, naprosto zničeno, vypáleno a srovnáno se zemí, mimo chrámu sv. Michala a rotundy Nanebevzetí P. Marie. Jeho obyvatelstvo (podle Pešiny, Dubravia, Dobnera i Palackého) omilostněno a vysídleno. Zajímavou informaci uvádí Václav Hájek z Libočan. Tvrdí, že všechno obyvatelstvo, které přežilo, bylo odvlečeno do Čech a prodáno do otroctví. Tato zpráva, která potvrzuje a vlastně zdůvodňuje naprostou přetržku ústního podání, nám vysvětluje, proč se nedochovaly do pozdějších dob sebemenší informace o nejstarších dějinách města, které by tímto způsobem, jak tomu bylo i jinde, přežívaly v myšlení nového obyvatelstva. I když způsoby vyřizování osobních sporů mezi knížaty bývaly velmi kruté a surové, případ Znojma svým rozsahem nemá v našich dějinách obdoby“.

Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 212.

Na souvislost umístění starobylých kamenných křížů při cestě do Znojma s událostí, která měla pro Moravany a Slovany do budoucna nedocenitelný význam, upozornil J. Zástěra (1990, s. 209-210).
Tato „znamení u cesty“ mají se vší určitostí také „misijní význam“, neboť jsou nepochybně připomínkou „památné události“ – přivítání byzantské misie Konstantina a Metoděje před branami města králem Rostislavem spolu s obrovským množstvím jásajícího lidu – události, která předznamenává celou následnou činnost misie, jež „po stránce vzdělanosti znamenala pro naše moravské předky a jejich české pokračovatele podstatný a nikdy nezapomenutelný předstih, který posílil jak samo misionářské dílo christianizace, tak rozvoj státnosti našich Slovanů“ (M. Šolle 1996, s. 93).
Je zcela nepochybné, že si naši moravští předkové velmi dobře uvědomovali, co pro ně činnost a dílo soluňských bratrů v oblasti misijní a vzdělanostní znamenaly. Lze proto také očekávat, že svůj vděk a ocenění jejich práce dokázali náležitě vyjádřit. Největšího uznání se všem třem aktérům dostalo na malbách právě ve znojemské rotundě, kde je příchodu věrozvěstů na Moravu, jejich další činnosti misijní a konečně založení arcibiskupství králem Rostislavem, věnována stěžejní část 3. pásu výmalby. Vedle tohoto velkolepého kulturně-historického počinu se pak jeví označení místa jejich vzájemného setkání jako nezbytně nutný a jedině možný logicky zapadající detail.

Římský originál Italské legendy o sv. Klimentovi sepsané biskupem Gauderichem z Velletri v 9. století.

Jaroslav Zástěra:
Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 209-210.

Miloš Šolle:
Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Vyšehrad, Praha 1996, s. 93.

Otázkou zůstává, kdy, ve které době bylo na Moravě příznivé ovzduší pro připomenutí této významné a památné události:
• 9. století ještě za vlády krále Rostislava (870),
• 10. století v souvislosti s obnovením (?) moravského biskupství (973),
• 11. století za Břetislavovy správy Moravy, kdy vznikly i znojemské malby (1030),
• 11. století za vlády Vratislava II., kdy se na Sázavu opět vracejí slovanští mniši,
• 14. století za osvíceného vladaře Karla IV., který ještě jako moravský markrabě obnovuje úctu k Cyrilu a Metoději, v klášteře Na Slovanech je slyšet staroslověnská liturgie a do nového zpracování Italské legendy se opět vrací jméno moravského krále Rostislava (ve 12. století byl nahrazen Svatoplukem).
O samotném stáří křížů by snad něco mohl napovědět jejich tvar. Jakou památnou událost nám mají připomínat? Právě o tom by měl zcela jednoznačně vypovídat vytesaný motiv: dva zkřížené nástroje a na nich položený meč. V době svého vzniku to musela být symbolika naprosto jednoznačná, snadno vyložitelná a k pochopení zcela dostačující.
Že meč symbolizuje knížecí moc, o tom netřeba pochybovat. Co však ony zkřížené nástroje?

Kdy byly kamenné kříže osazeny?

Meč symbolizuje knížecí moc, co však ony zkřížené nástroje?

PAČLAVICE (okr. Kroměříž). R. 1848 panství Pačlavice, kraj Hradišťský – v latinských textech Paceslawici; v německých Patzeslawitz.
Ves, doložená ve 12. století, byla 26. února 1538 povýšena králem Ferdinandem I. na žádost Viléma Prusinovského z Víckova na městečko. Zároveň mu byl dán znak: Na červeném štítě jsou zkřížená dvě krojidla plužní v barvě železné, a to špicemi vzhůru a ostřím k sobě.

STRACHOTÍN (okr. Břeclav). R. 1848 panství Mikulov, kraj Brněnský – v latinských i německých textech Tracht.
Ve Strachotíně bylo asi též v 9. století velkomoravské hradiště, jehož nástupcem byl hrad 11. věku na břehu naproti Dolním Věstonicím. Městečkem se Strachotín jmenuje od roku 1334. Kdy získal znak není známo, podle nejstarší pečeti (1583) vznikl však nejpozději v 16. století: V patě červeného štítu leží malá dubová snítka, na které stojí uprostřed štítu veliký žalud, obojí žluté. Po pravé straně žaludu je stříbrný kosíř, obrácený špicí nahoru a ven, po levé straně je rovněž špicí nahoru a ven obrácené stříbrné krojidlo.

Motivy na vesnických či obecních znacích.
Ing. Josef Augustin: Česká republika v symbolech, znacích a erbech poslední dekády 20. století první novodobé české státnosti měst a obcí. Sokolov 1997, s. 144, 191, 332, 362.

	BRNO-Chrlice. V červeném štítě dva stříbrné zkřížené nože s hnědou rukojetí, pod nimi zlatý hrozen, nahoře zlatá hvězdice.
	BRNO-Slatina. V modrém štítě dvě radlice (?), nad nimi uprostřed malá radlice provázena dvěma květinami, v patě štítu mezi radlicemi nad sebou dvě květiny, vše stříbrné.

Motivy na znacích brněnských městských částí.
Ing. Josef Augustin: Česká republika v symbolech, znacích a erbech poslední dekády 20. století první novodobé České státnosti měst a obcí. Sokolov 1997, s. 25, 252, 253.

Pokud bychom pátrali po podobném motivu na jiných starých kamenných křížích, nejvíce se těm dobšickým blíží námět na křížovém kamenu z Krčmaně u Olomouce. F. Přikryl (Ss. Cyrill a Method, II., 1907, s. 73, 74) píše, že z Olomouce se sv. Věrověstové vydali přes Týnec a Grygov „a odtud nynější polní cestou přes kopec »Chrást«. Tu na svahu je očekávali Krčmanští s Majetínskými, kterýmž tu kázali. Na tom místě zbožná mysl postavila kámen s křížem, čili jak je budeme zkrátka nazývati: »Křížový kámen«. Začátkem listopadu 1906 nalezl jsem ho povalený na místě. Že bylo pod mrakem, podobenka se mi nepodařila, proto proveden výkres (viz obr. vpravo). O tom kamenu lidé na poli mi vypravovali, že tam stával od nepaměti. Pole okolní jmenuje se »u kamenného kříže«, ač tu nikde jiného není, ani nebylo; název polí souvisí nepřetržitým podáním s touto památkou cyrillo-methodějskou. Majetínští mají pole až k samému křížovému kamenu a tu si jej jeden soused odvezl a usadil jako nárožní kámen k domu; ale uslyše, že stával na místě svém od nepaměti, a že je to památka na sv. Věrověsty, jak se sám vyznal, neměl pokoje, až jej na původní místo zase uložil. Krčmanští slíbili, že ho postaví slušně, aby svědčil dále budoucím pokolením.“

Křížový kámen z Krčmaně.
Dr. František Přikryl: Ss. Cyrill a Method v památkách starožitných na Moravě a ve Slezsku. Díl druhý. Týn u Lipníka 1907, s. 73 a 74.

Ve druhém vydání katalogu kamenných křížů z roku 2001 nacházíme tento křížový kámen s následujícím popisem a vyobrazením (s. 250):
0660 Krčmaň
Na zděném soklu s římsou postavena plochá deska s reliéfem kříže s rozšiřujícím se dříkem. Je součástí památníku z roku 1910, kdy křížový kámen byl opraven maltou a natřen. Na podstavci tabulka s nápisem: PAMÁTKA NA CYRILA A METODĚJE.
Rozměry: 82 × 48 × 30 cm.
Stojí na jihovýchodním okraji lesa Chrast.

Kolektiv autorů: Kamenné kříže Čech a Moravy, Argo, Praha 2001, druhé doplněné vydání, s. 250.

Z výše uvedených příkladů vyplývá, že zkřížené nástroje na námi sledovaných křížích asi představují radlice či spíše krojidla plužní. I na výše reprodukovaném křížovém kamenu z Krčmaně u Olomouce lze takový motiv zachytit. Co tato dvě krojidla plužní, která patří k nezbytným potřebám každého oráče, mohou symbolizovat?
dobkrizs.gif (2992 bytes)

V části 10a této hypotézy byla uvedena citace ze staroslověnské legendy Život sv. Metoděje (kap. VII), v níž se Konstantin-Cyril spolu se svým bratrem Metodějem přirovnává k souspřeží či ke dvojici oráčů orajících pluhem společnou brázdu. Připomíná tím těžkou práci, kterou oba museli vykonat na poli šíření křesťanské víry mezi Slovany. Také Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději se zmiňuje o jejich orbě. Podobně i Kosmas (I, 22), snad paradoxně, používá symboliku orby pro šíření slova Božího. Ve zřejmě fiktivním dopisu papeže Jana XIII. (965-972) doslova chce, aby za prvního pražského biskupa byl vyvolen takový kněz, který by dovedl „radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry Kristu odvésti“. Také na malbách ve Znojemské rotundě jsou oba soluňští bratři vyobrazeni za pluhem po boku krále-oráče Rostislava, který je na Moravu pozval. Za pluhem jsou zde vyobrazeni ne jeden, ale tři oráči!

Dvě krojidla plužní a jejich symbolika.

Na znojemských malbách stojí za pluhem ne jeden, ale tři oráči!

Všichni tři byli povoláni k pluhu!

Srovnáním s motivy na obecních znacích lze konstatovat, že motiv na dobšických kamenných křížích – dvě zkřížená krojidla plužní a na nich položený meč – pochází ještě z doby předheraldické (hroty všech „nástrojů“ směřují dolů)! Období Břetislavovy „správy“ Moravy v letech 1019-1034, kdy také vznikly znojemské malby se symbolikou orby, době zhotovení křížů odpovídá nejlépe. Břetislavova motivace je nabíledni. Na Moravě se cítil jako pokračovatel díla velkomoravských panovníků, navazoval na cyrilometodějskou církevní tradici, proto se nechal v rotundě vymalovat jako první z pražských Přemyslovců v plášti moravských králů, proto v oráčské scéně stojí po boku krále-oráče Rostislava Konstantin a Metoděj.
Obecné datování vzniku kamenných křížů V. Tkadlčíka výše (XIII. -XVI. století) pro naše předmětné kříže proto nejspíš n e p l a t í .

Kříže pocházejí zřejmě z doby Břetislavovy „správy“ Moravy (1019-1034).

Tuto úvahu bychom mohli uzavřít slovy, která o našich věrozvěstech napsali:
Jan Lebeda (1982, s. 139): „Etický význam Cyrilův mohli bychom snad vystihnout v díle geniálního tvůrce písma vystihujícího veškeré zvláštnosti slovanské řeči. Jeho vynález směřoval k nedozírné budoucnosti v době, kdy obecně vládla negramotnost i na vladařských trůnech, jeho trpělivá dovednost, se kterou hledal písmenka, aby přesně vyjádřil hlásky slovanské řeči, plně tíhla k »maličkým«.
„Snad by bylo možno říci, že Metodějova mravní bezúhonnost, jeho tělesná kázeň zdůrazňovaná soudobým životopiscem, byla asi pevnou a bezpečnou pohledovou základnou vítězného vidění orby cílící k plné sklizni až v daleké budoucnosti. V tom lze vidět Metodějovu dispozici, aby se stal duchovním otcem slovanského křesťanství“.
Anton Bagin (1982, s. 76): „Brázda, kterou (Metoděj) vyoral se svým bratrem sv. Konstantinem-Cyrilem na kulturním poli Slovanstva, nezavála ani staletí“.
My si dnes proto nemůžeme osobovat právo ji svévolně zahrnout a pošlapat, jak to učinili J. Sláma a D. Třeštík. Bylo by to ubohé a nízké.
Zcela opačný přístup než mají pražský archeolog J. Sláma a pražský historik D. Třeštík k odkazu obou soluňských bratrů zaujal papež Jan Pavel II., když je apoštolským listem „Egregiae virtutis“ ustanovil vedle sv. Benedikta spolupatrony Evropy.

Odkaz sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje.

Jan Lebeda (kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze): Otcové naši, s. 139, 140. In: Anton Bagin: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, Praha 1982, s. 138-140.

Anton Bagin: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, Praha 1982, s. 75-76.

J. Sláma-D. Třeštík: Pravda a mýty o misii věrozvěstů, Lidové noviny, Praha 29.6.2002, s. 21-22.

„Egregiae virtutis“.

Lze snad na závěr konstatovat, že obě krojidla plužní, chráněná mečem, patrně symbolizují činnost a dílo obou byzantských věrozvěstů, apoštolů Moravanů a Slovanů, nad nimiž záštitu a ochranu převzal moravský král Rostislav. Oba starobylé kamenné kříže s tímto motivem tak asi měly na věky připomínat, že k onomu historickému setkání, které popisuje Italská legenda, došlo právě na místě, kde byly osazeny.
Kdy k onomu setkání došlo, víme. Stalo se to nepochybně v roce 863.
Kdy zde byly tyto kameny umístěny, lze z dosavadních poznatků jen odhadovat. Možnosti i pravděpodobné řešení byly naznačeny výše. Na otázku, proč právě na tomto místě poblíž Dobšic, se pokoušíme najít odpověď také na straně „Sinajský klášter“.

Závěrem.

Zde náš příběh o kamenných křížích z Dobšic zatím končí. O jeho další pokračování se můžete sami také přičinit ...

JINÉ: [ Retz olim Ratislawia | Kamenné kříže z Dobšic | Loupežnická věž ]
[ ZPĚT hypotéza P. Šimíka • Retz • Dobšice • Sinajský klášter ]

Volně zpracoval Petr Šimík.

Grafické zpracování: Studio COMET Brno