ani_nova.gif (2304 bytes)IKONOGRAFIE
maleb ve Znojemské rotundě
Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy od dvacátých let 19. století po dnešek:
PhDr. Lubomír KONEČNÝ

Chronologický přehled hypotéz (2)
F. Fišer 1947-49
Konec strany
IKONOGRAFIE –
stručný chronologický přehled názorů a hypotéz jednotlivých autorů.
Chronologický přehled hypotéz od roku 1820
1. část (1820-1945) • 2. část (1946-1990)3. část (1991-dnes)
NOVODOBÉ ZÁSAHY A HODNOCENÍ MALEB (1946-1990)

[ F. Fišer 1947-1949 | O. Votoček 1949 | J. Mašín 1949, 1954 | A. Friedl 1966 | 
O. Míša-P. Lorek-J. Alt-A. Martan
1965-1988 | A. Merhautová 1983, 1988 |
B. Krzemieńska 1985 | J. Zástěra 1986, 1990 | Shrnutí ]


Restaurátor ak. mal. František FIŠER 1947-1949

Další rozvinutí diskuse přineslo teprve komplexní poválečné restaurování Fišerovo (1947-49), dokumentované údajně podrobnými zprávami a UV snímkováním, a v závěru doplněné objevem rytého nápisu s letopočtem 1134 v přízemní zóně západní strany lodi. Tehdy bylo překvapivě zjištěno, že se malířský originál dochoval mnohem lépe a ve větším rozsahu, než se předpokládalo. Zjišťování dochovaného stavu originálu bylo prováděno v celém rozsahu maleb, přičemž byly rozpoznány též starší restaurátorské zásahy. Po sejmutí Melicherových a Walliserových přemaleb došlo k plošným retuším jen v kupoli, zatímco v celém dalším rozsahu maleb mělo jít jen o čištění a konzervaci. Fišer identifikoval a správně interpretoval otvory po lešení ve zdivu, učinil zásadní poznatky o pásovém nanášení interiérových omítek lodi a technologii malby „al secco“. Ohledal také sedm otvorů ve vrcholu kopule a zjistil, že jsou původní. Na severní straně lodi objevil rytý gotický nápis. Pozdější nápisy, zjištěné ve 2. a 3. pořadí maleb na jihozápadní straně, nepřímo dokládají někdejší existenci dřevěné galerie či tribuny. Po odstranění přemaleb byla pomocí UV osvětlení ověřována originální malba (údajné záznamy o tomto zkoumání a snímkování se však nedochovaly a podle Fišerova poznamenání nebyly vůbec pořizovány). Původnost malovaného věnce s holubicí ve vrcholu kupole spolu s otvory v jeho okruží ozřejmily, že loď nebyla nikdy otevřena do někdejší lucerny. Téměř kompletně zachovalí zůstali dva evangelisté v kupoli. Poprsí dvanácti andělů triumfálního oblouku byla shledána jako nejzachovalejší část původní výmalby, zatímco v konše apsidy se z původního stavu dochovalo jen málo. Ještě menší zbytky originálu zůstaly z arkád s apoštoly v apsidě. Zatímco ve spod apsidy byly zjištěny jen nepatrné zbytky původní omítky bez malby, přízemní malovaný závěs v lodi byl ověřen v rozsáhlejších partiích, včetně konsekračního kříže, při němž byl objeven zmíněný nápis s letopočtem. Z christologického cyklu byly shledány jako nejzachovalejší scény Navštívení, Narození a Zvěstování pastýřům, fragmenty na severní straně mohly příslušet scénám Vraždění neviňátek (trůnící král, vojín s mečem a obrysy postavy světce, ponechané již Melicherem) a Útěku do Egypta (fragment postavy světce – sv. Josefa?). Identifikovány byly též Melicherem zvýrazněné a doplněné fragmenty věžic, oddělující jednotlivé scény cyklu. Rozdíly byly shledány mezi oběma pásy dynastického cyklu. Malba spodního nástěnného pásu byla značně sešlá a při UV osvětlení vykazovala výsledně korigovanou okrovou předkresbu. Naproti tomu malby devatenácti postav knížecích postav horního pásu byly shledány v téměř neporušeném originálním stavu. Bohužel došlo však při tomto restaurování podle Fišerova záznamu ke zničení hlavy jedné (blíže neupřesněné) figury, a dokumentace celého restaurování se dochovala jen z malé části.
ZPĚT na začátek strany
Začátek strany
Votoček 1949
Konec strany
F. Fišer 1947-49.
F. Fišer: Konzervace maleb rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě 1947-49 (rkp. v archivu Památkového ústavu v Brně).

Poznatky z Fišerova restaurování zhodnotil ve srovnání s předchozími restaurátorskými zásahy a ikonografickými výklady souhrnně O. Votoček (1949), který považoval odkrytý nápis s letopočtem za falzum 19. věku. Nové restaurování a konzervaci hodnotil jako snahu o věrohodnou prezentaci původní malby (zjištěné údajně v rozsahu 70-80 procent) a její oživení plynulým rytmem kompozice. Upozornil na rozsah dochovaného originálu jednotlivých částí maleb, včetně doplňujících nálezů v závěrečných scénách christologického cyklu a některých knížecích postav spodního dynastického pásu. Ve výjevu Přemyslova povolání klasifikoval jezdeckou skupinu jako „Poselství“ a předmět v rukou poslední postavy jako odznak knížecí hodnosti – čelenku se stuhami. Postavy Přemyslovských knížat neidentifikoval (s výjimkou královské figury) a předpokládal, že vládnoucímu objednavateli maleb bylo při zobrazování vyhrazeno čestné místo naproti apsidě. Vnitřní omítkové pásy, nanášené odshora bezprostředně po výstavbě svatyně (domněle za knížete Litolda), byly malovány až dodatečně („al secco“), neboť se nekryjí s pásy výmalby. U christologického a spodního dynastického pásu byla zjištěna okrová předkresba, zatímco výsledné linie byly všude provedeny červeně a plochy následně lokálně tónovány. V typologickém a slohovém rozboru christologického cyklu (který označuje za mariánský) postřehl jeho odlišnost od pásů dynastických a naopak příbuznost s malbou kupole, a poukázal na zjištěné stopy původních barevně plastických objemů některých figur, podobně jako na drapériích některých evangelistů v kupoli (předpoklad husté krycí barvy). Z maleb náboženského obsahu hodnotí jako nejprogresívnější postavy v pohybu (pastýři, fragment krále Herodesa). Analyzoval dva typy sedících evangelistů a christologický cyklus s poukazem na rakouské a jihoněmecké obdoby ze 12. věku a iluminovaný rukopis louckého skriptoria z počátku 13. století publikovaný M. Harrsenovou, v důsledku čehož posunul vznik znojemských maleb do 2. desetiletí 13. věku. V rozboru spodního dynastického pásu poukázal na živost kresebných linií, doplňovaných pouze lomenými barevnými tóny, skladebný princip a monumentální rytmus, jakož i na detaily draperie, stromů ad., k čemuž v horním dynastickém pásu přistupuje ještě větší pohyb některých figur, provázený gestikulací a řasením typizované draperie, což vše spojuje postavy tohoto pásu v organický celek plný náznaků a vnitřního napětí. V těchto rysech shledává ovšem již mladší, vyzrálejší, pozdněrománskou slohovou kvalitu s přežitky byzantinismů, která jakožto projev pokročilejší feudální ideologie odpovídá datování maleb do 2. desítiletí 13. věku, do doby vlády Přemysla Otakara I. Tohoto panovníka považuje i vzhledem k dalším historickým okolnostem za nejpravděpodobnějšího pořizovatele takového politického a dynastického programu. Byl také prvním českým vladařem, který si přisvojil jméno mýtického Přemysla. Jeho královskou postavu, na jejíž počest malby vznikly (označenou původně jménem, z něhož se zachovalo v nápisové pásce písmeno O), spatřuje na čestném místě proti apsidě, v okruhu genealogické řady předchozích, blíže nespecifikovaných Přemyslovců, zatímco rozmlouvající postavy bez plášťů mohou znamenat jen knížecí dvořany. Stylově rozlišil Votoček celkem čtyři malíře: Prvnímu náležela kupole, mariánský (christologický) cyklus (kromě sv. Josefa a stáda) a zřejmě i apsida. Druhému postava sv. Josefa se stádem a spodní pás přemyslovského cyklu, třetímu a čtvrtému pak postavy v pláštích a bez plášťů v horním pásu.
ZPĚT na začátek strany
Fišer 1947-49
Mašín 1949, 1954, 1975, 1984
Konec strany
O. Votoček 1949.
O. Votoček: Přemyslovská rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě. In: ZPP IX, 1949, 101 n.

Další ikonografické výklady byly již zásadně ovlivněny domnělým vznikem maleb r. 1134 podle tehdejšího výkladu Fišerem objeveného nápisu. J. Mašín spatřoval v dynastickém cyklu obrazovou genealogii Přemyslovců inspirovanou Kosmovou kronikou, čemuž podřídil svůj ikonografický výklad. Donátory ztotožnil s tehdy vládnoucím znojemským Konrádem II. a jeho manželkou Marií Srbskou. Spodní dynastický pás považoval za volný výtvarný přepis legendy o původu přemyslovského rodu, inspirovaný Kosmou (např. tři ratolesti oráčovy otky byly oproti literární předloze pozměněny ve trojvětvý strom za volky). Za povoláním Přemysla Oráče následovalo osm mýtických knížat. V horním pásu pak stojí v plášti česká, bez pláště znojemská přemyslovská knížata, mezi nimiž lze identifikovat jen krále Vratislava II. Datování maleb posunul oproti Matějčkovi a Votočkovi zpět do 12. věku, později upřesnil mezi léta 1125 (smrt Kosmy) a 1158 (korunovace druhého českého krále Vladislava II., který není zobrazen). Stylově rozlišil malby přemyslovského cyklu od maleb v kupoli a jim příbuzného cyklu christologického. Všiml si fyziognomie tváří, zejména u postav přemyslovských knížat, slohově pak poukázal na souvislost s podunajskou knižní malbou, později nadhodil srovnání s porýnským Schwarzheindorfem.
ZPĚT na začátek strany
Votoček 1949
Friedl 1966
Konec strany
J. Mašín 1949, 1954, 1975, 1977, 1984.
J. Mašín: rkp. disert. práce z r. 1949;
J. Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha 1954, s. 17 n.;
J. Mašín: Přemyslovský cyklus ve Znojemské rotundě. Znojmo 1975, s. 10 n.;
J. Mašín. In: Romänik in Böhmen. München 1977, s. 149 n.;
J. Mašín: Románské malířství. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984, s 119 n.

Nejdůkladnější ikonografický rozbor znojemských maleb, spojený s podrobnou kompoziční, malířskou, slohovou a obsahovou analýzou publikoval r. 1966 v obsáhlé monografii A. Friedl, který se podobně jako Votoček podílel na průzkumech při Fišerově restaurování. Potvrdil, že razantní nasvětlování ozřejmilo postupné nahazování a upevňování omítek ve čtvercových a obdélníkových plochách, neodpovídajících úrovním obrazových pořadí. I když jsou Friedlovy závěry zatíženy datováním maleb do r. 1134 v důsledku jeho výkladu nápisového textu a poněkud dogmatickou aplikací Kosmovy literární předlohy, v rámci svého všestranného rozboru významně precizoval ikonografický výklad s hlubší analýzou důležitých detailů pozorovaných za ultrafialového osvitu. V konše apsidy rozeznal Deezi a při rozboru scény Povolání Přemysla Oráče poukázal na evropský pramýtus „svatého sňatku“. Upozornil na specifické knížecí insignie – kožešinový, atypicky bordurovaný Přemyslův plášť a distinkci obroučkového diadému s páskami, v níž spatřoval Kosmou zmiňované „přehozy“ (mutatoria). U prvního z osmi „mýtických“ knížat (domněle Přemysla I.) rozpoznal za pomoci UV osvětlení tuto distinkci v podobě archaické, široké knížecí kápě s postranními závěsy, obdobné byzantské čelence s kataseistami. Tento detail si sotva vykonstruoval, jestliže jeho analýze věnoval značnou část své knihy. Poznamenal, že „bohužel ušel pozornosti při restaurování, ač byl viditelný za UV záření“. Na dochovaném UV snímku z doby Fišerova restaurování sice zřetelný není, neunikl však již Trappově pozornosti, a je naznačen na dvou akvarelech z doby před Melicherovým restaurováním. Melicher tento detail nepřiznal, či spíše prezentoval jako součást hlavy, resp. vlasů spadajících na ramena (poslední dlouhodobé restaurování tento problém vůbec neregistrovalo). Na základě výkladu nápisu jako historicky věrohodného záznamu o výmalbě rotundy v r. 1134 ztotožnil Friedl zobrazené donátory s Konrádem II. a Marií Srbskou. Knížata horního pásu kromě krále Vratislava II. neurčil, neboť je považoval za anonymní výraz subjektivity malíře této „genealogické koncepce vzešlé z vůle donátora“. Bez plášťů byli asi vyobrazeni moravští Přemyslovci. Genealogie Přemyslovců měla oslavovat smír mezi znojemským Konrádem II. a českým knížetem Soběslavem I.
Friedl zhodnotil důležité formální znaky (včetně diferencí fiktivních podobizen knížat v obou pásech), provedl jejich širší srovnávací analýzu s pokazem na některé obdobné série vyobrazení světských i církevních hodnostářů. Malířsky hodnotil celek jako homogenní projev lineárního stylismu odvozený z italských byzantinismů prostředkovaných alpským a jihoněmeckým prostředím. Christologický cyklus s mimořádně rozvinutou scénou Narození analyzoval s poukazem na podunajskou románskou knižní malbu. Stylově rozeznal čtyři (současné) malíře, z nichž hlavnímu připsal christologický cyklus, povolání Přemysla Oráče, malby v kupoli a v konše apsidy.
ZPĚT na začátek strany
Mašín 1949, 1954, 1975, 1984
Míša, Lorek, Alt, Martan 1965-88
Konec strany
A. Friedl 1966.
A. Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Praha 1966.

Poslední dlouhodobé komplexní restaurování maleb, uskutečněné etapovitě v letech 1965-88 – O. Míša, P. Lorek, J. Alt, A. Martan – očekávané poznatky k ikonografické problematice nepřineslo. Ač došlo k sejmutí Fišerových retuší a plošných přemaleb (údajně také Fišerových – viz zpráva restaurátora ak. mal. F. Sysla), nebyl v restaurátorských zprávách a dokumentaci, soustředěných ve znojemském muzeu, dostatečně specifikován zjištěný rozsah originálu a doplňků. Ikonograficky závažným a problematickým detailům nebyla věnována náležitá pozornost, zřejmě i proto, že restaurátoři přistoupili k práci bez bližší znalosti předchozích restaurátorských zásahů a ikonografické problematiky. Nebyly využity možnosti dokumentace a průzkumového vyhodnocení moderní přístrojovou technikou (včetně UV snímkování a mikroanalýz) a rovněž technologické rozbory vzorků malovaných omítek zůstaly vesměs nepoužitelné, mj. i pro jejich nedostatečné označení. Byly však doplněny a upřesněny některé starší, zejména Fišerovy poznatky a potvrzena již dříve zjištěná existence nejstarší nástěnné omítkové vrstvy s tónovanou líčkou. Původní barevnost byla shledána živější a lazurnější než Fišerova a v tomto duchu též obnovována (bez používání krycích barev), při snaze o výtvarně jednotící účinek a lazurní zcelení. Neobjasněna zůstala otázka původního barevného vykrytí (barevně plastického provedení objemů), jehož stopy byly zjištěny předchozím restaurováním a pozorováním u některých figur, počínaje již Trappem. Do jaké míry původní barevná modelace objemů ve výsledném restaurátorském pojednání zmizela, nebo zda již původní malba pouze plošně lazurovala lineární kresbu tedy nelze dodnes spolehlivě rozhodnout, což ovšem v podstatné míře znemožňuje srovnávací formálně stylovou analýzu maleb.
ZPĚT na začátek strany
Friedl 1966
Merhautová 1983
Konec strany
O. Míša, P. Lorek, J. Alt, A. Martan 1965-88.

Ze stejných předpokladů jako Friedl (vznik maleb r. 1134, Kosmas) vycházela též A. Merhautová, s využitím dílčích poznatků posledních restaurátorských prací. Oproti Mašínovi a Friedlovi vylučuje výklad osmi figur spodního dynastického pásu jako mýtických knížat. Friedlem analyzovanou kápi prvního z nich neshledává za původní. Všech osmnáct postav obou dynastických pásů v pláštích považuje za historicky doložené, křesťanské české panovníky v posloupnosti od Bořivoje I. po r. 1134 žijícího Soběslava I. (bez Vladivoje; král Vratislav II. je z této posloupnosti vytržen a zobrazen mimo pořadí po pravici Soběslava). Bez plášťů je zobrazeno devět neidentifikovatelných moravských Přemyslovců, jejichž počet neodpovídá moravským údělníkům podle Kosmy, historicky známým moravským knížatům, ani znojemským či jihomoravským Konrádovcům do r. 1134. Genealogie, resp. vladařská posloupnost Přemyslovců měla vyjadřovat tehdy aktuální oprávněnost a politické ambice donátora – Konráda II. – na pražský trůn, se souhlasem předků. Všichni jsou vyobrazeni jako členové Civitas Dei – Nebeského Jeruzaléma, symbolizovaného kvádrovanou arkaturou, případně pásy duhy s barevnými pruhy pozadí, a bohemizovaného figurami českých panovníků (donátorův vzor) pod vedením sv. Ducha, propůjčujícího jim optimální schopnost vlády.
ZPĚT na začátek strany
Míša, Lorek, Alt, Martan 1965-88
Krzemieńska 1985
Konec strany
A. Merhautová 1983.
A. Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. In: Umění XXXI, 1983, s. 149 n.;
A. Merhautová-Livorová, A. Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? In: Umění XXXVI, 1988, s. 297 n.

Na výklad Merhautové navázala historička B. Krzemieńska, a to zejména upřesněním identifikace vyobrazených knížat, při zpochybnění motivu Civitas Dei. Východiskem je jí opět domnělý vznik maleb r. 1134, dalším vodítkem kritický rozbor historických pramenů, zejména Kosmovy kroniky a oficiální tradice českého panovnického dvora. V plášti je zobrazeno v posloupnosti osmnáct českých panovníků od Bořivoje I. po Vladislava I., tedy předchůdce Soběslava, za jehož panování malby vznikly, aniž by zde však on sám byl vyobrazen. I v tomto případě (jako u Merhautové) je král Vratislav II. z této posloupnosti vytržen a zobrazen mimo pořadí po pravici Vladislava. Bez pláště je pak zobrazeno podle stejného principu devět přemyslovských knížat Moravy od Břetislava I. po Václava Olomouckého, zatímco r. 1134 žijící údělníci však již vyobrazeni nejsou. Malby měly oslavovat tehdejší smíření mezi znojemským Konrádem II. a pražským Soběslavem a politické dohody, zejména Konrádovo předurčení za nástupce českého panovníka, k nímž mohlo dojít u příležitosti Soběslavem iniciované Konrádovy svatby s Marií Srbskou r. 1134.
ZPĚT na začátek strany
Merhautová 1983
Zástěra 1986, 1990
Konec strany
B. Krzemieńska 1985.
B. Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Ostrava 1985.

Obsáhle přispěl k ikonografické problematice J. Zástěra svojí nedostatečně podloženou koncepcí o velkomoravském původu rotundy a nástěnných maleb, v dolním dynastickém pásu s domnělou ústřední postavou Přemysla-Sáma, zatímco horní dynastický pás měl být vymalován až za Konráda II. Bez pláště měli být vyobrazeni pražští panovníci v posloupnosti od Bořivoje I. po Oldřicha (bez Jaromíra, včetně sv. Václava s přilbou). Plášť označoval panovníky vládnoucí na Moravě. Dole velkomoravské a předvelkomoravské panovníky, nahoře pak české panovníky od Břetislava I. po Soběslava I. (Spytihněv II. a Vratislav II. zobrazeni s nízkou biskupskou mitrou) vládnoucí i na Moravě. Obrácené štíty měly symbolizovat dvojí vyobrazení sv. Václava a Vratislava II. Zástěrova argumentace zatím v odborných kruzích přijata nebyla (D. Třeštík: Znojemská odhalení podruhé. In: Follia Historica Bohemica 7, 1984, 379 n.; týž: Objevy ve Znojmě. In: ČsČH 35, 1987, 548 n.), nicméně autor upozornil na to, že problematika malířské výzdoby – nejen ikonografická – nebyla dosud uspokojivě vyřešena.

Detailní rozbor Zástěrovy hypotézy naleznete ZDE.ani_sipl.gif (699 bytes)

ZPĚT na začátek strany
Krzemieńska 1985
Shrnutí
Konec strany
J. Zástěra 1986, 1990.
J. Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986;
J. Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.

Přes veškeré projevené úsilí o uspokojivý výklad smyslu maleb dynastického cyklu je zřejmé, že se dosavadní pokusy vypořádaly neúplně jak s mýtickými výjevy, tak zejména s problematikou skupinového zobrazení Přemyslovců a jeho významovou souvislostí s ikonografií kupole. Ani novější koncepce výkladu (Merhautová, Krzemieńska) dostatečně neobjasnily řadu ikonograficky závažných otázek, jako např.:
  • Proč jsou donátoři zobrazeni v pláštích, šlo-li o moravská (znojemská) přemyslovská knížata, jejichž nárok na český trůn nebyl realizován?
  • Proč není postava s královskými atributy (Vratislav II.) začleněna v navrhované posloupnosti českých panovníků (domněnka o jejím vyřazení na „důstojnější, čestné“ místo, nastolená již Votočkem, není dostatečně podložena)?
  • Také dosavadní snahy o genealogickou identifikaci knížecích figur v plášti a zejména oněch bez pláště (domněle moravských Přemyslovců), s nevyhnutelností nepravděpodobného dvojího vyobrazení některých, plně neuspokojí v žádné předložené variantě, a sotva jsou přijatelné i v případě nezobrazení knížat současně vládnoucích (Krzemieńska), což by odporovalo smyslu vzniku výtvarných děl tohoto druhu, jak je známe ze srovnávacích dokladů.

Z přehledu dosavadního bádání je zřejmé, že jednotlivé ikonografické výklady byly zpravidla odvíjeny jako značně spekulativní konstrukce od určitých domněle nepochybných axiomů (např. vznik maleb r. 1134) a dále metodicky fundovány především alternativním výkladem historických pramenů. Naproti tomu primární vodítka ikonografické interpretace – uměleckohistorická analýza maleb samotných – zůstává opomíjena, byť se na tomto poli nejvíce přičinil Friedl, jehož mnohé poukazy a závěry lze sotva zpochybňovat. Zdá se, že dosavadní metodická a převážně historická východiska byla již vyčerpána, aniž dospěla k definitivně věrojatným závěrům. Za aktuálně nezbytné nejen pro dořešení ikonografické problematiky, ale i dalšího osudu maleb považuji ověření dochované originality, přemaleb a povahy dosavadních restaurátorských zásahů moderní přístrojovou technikou. Další metodické vodítko k dořešení dané problematiky spatřuji především v uměleckohistorické analýze prováděné na širší srovnávací základně.

ZPĚT na začátek strany
Zástěra 1986, 1990
Závěr
Konec strany
Shrnutí.

IKONOGRAFIE pokračuje třetí částí:
Hodnocení maleb po roce 1990 (1991-dnes)

ZPĚT na začátek strany
Shrnutí
Závěr.
Chronologický přehled hypotéz od roku 1820
1. část (1820-1945) • 2. část (1946-1990)3. část (1991-dnes)

Hypotézy [ L. Konečný ] [ Stručný nástin | Podrobná verze 1999 ]
[ J. Zástěra ] [ Původ mandlového tvaru štítů | Inspirační zdroje autorů maleb | Biskupské mitry | Zapůjčená ruka | Rotunda vstoupila do třetího tisíciletí ]
[ P. Šimík ]
[ 1a 1b 2a 2b 2c 3 4 5 6 7 8 9 10 10a 10b 10c 10d 11 12 ]
[ Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz | Pohan v církevní stavbě?! |
Plášť moravských králů | Svatopluk a Bořivoj příbuzní | Bořivojův moravský původ 123 | Bořivoj a hrob K1 12 | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Denáry moravských údělníků | Sinajský klášter | Kamenné kříže z Dobšic | Levá, nebo pravá? | Kniha | Náramky knížat | Knížecí štíty | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Dle příspěvku PhDr. Lubomíra Konečného (Muzeum města Brna): Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy (In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, sborník, s. 59, Znojmo 1997), upraveného autorem v srpnu 1999. S laskavým svolením autora zpracoval a doplnil Petr Šimík.


Copyright © 1998-2002 Petr Šimík

Grafické zpracování: Studio COMET Brno

ZPĚT na úvodní stranu